Přes Sohland, Taubenheim a okolo Sprévy do Oppachu

Přes Sohland, Taubenheim a okolo Sprévy do Oppachu.

S neteří jsme se rozhodly, že projedeme a podíváme se zběžně po zajímavostech po polovině šluknovského výběžku z druhé německé strany. Z městečka Rožany u Šluknova jsme přejely přes Sohland a mířily k Taubenheimu. Ocitly jsme se již v hornolužickém kraji. Cestou jsme několikrát míjely říčku Sprévu. V Taubenheimu jsme nakrátko zastavily, abychom si prohlédly sluneční hodiny, které byly na několika domech, ale bylo to dost z povzdálí a byly docela maličké. Přes pozemek majitele jsme jít nechtěly a na focení z dálky to nebylo nic moc. Sluneční hodiny měly vyznačeny na okrajích domů. Měla jsem o nich jinou představu, neboť toto městečko se výrobou těchto slunečních hodin proslavilo… No jiný kraj a řekla bych spíše i jiné pojetí…Nechtěly jsme zase až tak dopodrobna městečko prohlížet a zkoumat, zda by nešly někde lépe nafotit.

Z Taubenheimu jsme se zase točily okolo Sprévy a mířily k Oppachu. Před Oppachem jsme dojely k bývalé ovčárně, ze které byla zřízena restaurace „Alte Schäferei“ se zachováním původního objektu, jen přizpůsobená a vyšperkovaná k obsluze hostí. Jak jsme tak nahlížely velkými prosklenými okny, v hale se nacházely původní povozy, které používaly na svoz krmení pro ovce. Při větší návštěvě při oslavách významných výročí, byly tyto povozy dány před restauraci spolu se stoly a lavicemi na posezení na prostranství před restaurací. Upravené povozy pak byly obloženy všemožnými pochoutkami pro mlsné jazýčky hostů. Tak mě o tom poučila neteř, která zde o víkendech pracuje jako servírka.

Z místa před ovčárnou, která stála na vyvýšeném místě, jsou nádherné výhledy směrem k našim hranicím a k zaniklé obci Fukov. Bohužel, válela se mračna, bylo trochu pošmourno a tak jsme jen tušily obrysy vrcholků kopců. Nebyla dobrá viditelnost, i když slunce sem tam probleskovalo mezi mraky.

O kousek dál cestou byla vidět další restaurace s názvem „ Erntekranzbaude“, která patří stejnému majiteli jako bývalá ovčárna. Tato restaurace je přizpůsobena zase vnitřní výzdobou sklizně obilí - žním, což má i ve svém znaku na průčelí budovy.

Sluníčko nám začalo ukazovat svoje paprsky a tak nám do očí zazářila světloučká barva zeleně na listech, které začalo obrážet stromy. Nasedly jsme do vozu a sjížděly pomalu dolů k Oppachu, zaparkovaly u starého zámku na parkovišti a vydaly se již pěšky k dalším zajímavým místům.

Napřed jsme si prohlédly ze silnice starý zámek, který byl ruinou, sice ne až tak velkou, ale že se tam nic neděje, bylo zřetelné. Bylo tam na nádvoří i pár zaparkovaných aut. Možná tam parkovali zakladatelé spolku pro renovaci zámku… Že je zámek ruinou jsme ještě více viděly, když jsme prošly můstkem přes potok, který tekl vedle zámku, a byla vidět jeho postranní část.

Pokračovaly jsme dál k jezeru gondol, kam nás lákala informační tabule, ale o kterém jsme věděly, že se tu někde nachází. Takže jsme nikde nebloudily a našly správný směr. Nebylo to daleko. Protože jsem fotila zámek z boku a cestou nás míjel nějaký občan, tak se divil, co na tom starém a rozbitém zámku vidím, že ho fotím…U našich sousedů je dost neobvyklé vidět ruiny. A navíc, když k nim člověk přijede z naší strany, hned pozná ten rozdíl, že je v cizí zemi. Neboť je tam čisťoučko, všude upravené domy i Zahrádky, nikde se nepovalují okolo cest žádné Odpadky, nebo papírové kapesníčky, jak je někdo odhodí po upotřebení, jako je to bohužel u nás. Ten markantní rozdíl je hned vidět, jak se přejedou hranice…

Takže jsme pokračovaly dál k jezeru gondol a byly zvědavé, jak ty jejich gondoly vypadají. Ale bohužel jsme se zklamaly. Nebyly takové, na jakých se jezdí v Benátkách a ani se jim nepodobaly. Byly to normální lodičky a šlapadla, společnost jim tam dělala veliká labuť, asi aby na to všechno vodní království tam dohlížela. Ale jinak to bylo kouzelné prostředí, veliké jezero s maličkatými ostrůvky, s posedem u jezera venku pod stříškami, kde se daly trávit velmi příjemné chvíle a i pár dní dovolené, neboť tam byl i hotel s ubytováním.

Protože nám zbývalo ještě trochu času, přejely jsme Ebersbachem, Neugersdorfem a Seifhennersdorfem a zajely se podívat k „Větrnému mlýnu“, který se nacházel za hranicemi s Varnsdorfem, a myslely si, že tam vskutku bude sám stát.

Byl tam, to ano, ale v miniaturní podobě na malé vyvýšenině před restaurací a vedle něj koutek pro děti. Stála tam hrázděná restaurace s penzionem s tímto názvem. Hned vyběhly ven, jak nás viděly dvě jejich zaměstnankyně s nabídkou návštěvy interiéru a zároveň se nás snažily přesvědčit, abychom sehnaly turisty k ubytování a odtud že by mohli vyrážet do blízkého i vzdálenějšího okolí za turistikou. Což, místečko k pobytu by to bylo velice hezké, ale bohužel ne levné pro naši kapsu…

Byly odtud nádherné výhledy už k nám do Čech. A sice zobrazoval se v dáli nad lesy kostel na Studánce, v obci mezi Rumburkem a Varnsdorfem, pak vrch Hrádek ve Varnsdorfu, který také mnoho let chátral a konečně se dočkal opravy. Zkrátka vidět bylo odtud široko daleko a také i možnost pro případné zájemce ubytování v tomto penzionu poznávání dalších okolních přírodních krás i historických památek. Je jich tu nemálo…

Takže někdy tady nashledanou!