Přes střední Čechy na Vysočinu - 8. den: okruh cca 13 km: Chotěboř - kaple sv.Anny - Horní mlýn - NS Údolím Doubravy - Bílek (zvonice Panny Marie) - zřícenina hradu Sokolov a vyhlídka Sokolohrady - vyhlídka Čertův stolek - nádraží Chotěboř

V noci se vyjasnilo, obloha byla plná hvězd, ale na kochání čas nebyl. Vítr nepřestal. Byla hrozná zima.

Budíme se před 8. hodinou a rychle vstáváme, abychom stačili v 8 hodin zprávy a zjistili výsledek včerejší smíšené čtyřhry. Povedlo se. Po bronzu šermířů, máme na olympiádě zlato v tenise.

Včera bylo vedro, až večer se to zkazilo. Dnes venku svítí sluníčko, vítr snad trochu zeslábl, ale teplo vypadá jinak. Než jsem připravila snídani a svačinu na cestu, je už zase zataženo. Stále však tvrdí, že budou maximálně jen slabé místní přeháňky.

Než jsme dojeli do Chotěboře, párkrát lehce sprchlo. Nejdřív se jdeme podívat do infocentra a také se pro jistotu zeptat, zda se naučná stezka Údolím Doubravy nechá skutečně jít z obou stran. Současně jsme zjistili, že dnes by opravdu pršet nemělo, že by mělo být okolo 20 stupňů a že zítra má být výrazně hůř. Jestli to vyjde, tak to bude bezvadné.

Nemáme tedy důvod na stezku nevyrazit. Už se na to těšíme několik let. Ještě jsme zjistili, že na sousedním placeném parkovišti je pítko. Jdeme tam nabrat vodu, už je nejvyšší čas a odjíždíme na východní okraj města.

 

Parkujeme v Lipové ulici plné domků tzv. Šumperáků. Jen kousek od nás vede červená turistická značka, po které se vydáváme vpravo přes park Třešňovka, kde je hřiště pro trošku větší děti. První kratší zastávku děláme u neoklasicistní kaple sv. Anny, která byla postavena r. 1902 na místě původní malé kapličky. V 1. pol. 20. století byla místem tradičních poutí. Svoji podobu si zachovala do dnešních dnů. V její blízkosti je pěkně upravená cihlová studna (dnes bez vody) a vyhlídka na sjezdovku a vzdálené kopečky.

Pokračujeme po červené značce a cpeme se ostružinami, kterých je tu skutečně hodně. Vlevo od nás vidíme rulové skály Koukalky - byly pojmenovány podle Václava Koukala, který v 16. století vlastnil zdejší pozemky. Jsou to cvičné skalky s výškou do 10 m. Je tu pěšinka, po které bychom se dostali blíž. Jenže dnes nás čeká docela namáhavý výlet a tak to nechci zbytečně prodlužovat.

Po červené scházíme k řece Doubravě, na jejímž břehu stával od 16. století Horní mlýn, také zvaný Jamborovský. Největší snad zajímavostí je, že od r. 1853 mlýn provozovali František a Kateřina Hermannovi, kterým se tady 12. srpna 1854 narodil jako 13. dítě syn Ignát Hermann, pozdější novinář a spisovatel, autor řady humoristických románů, např. U snědeného krámu nebo Otce Kondelíka a ženicha Vejvary. Od r. 1938 se tu již obilí nemlelo, zpracovával se zde jen oves na ovesné vločky. Po znárodnění r. 1954 byla činnost mlýna ukončena a mlýn byl upraven k obytným účelům. Dne 22.5.1982 mlýn vyhořel kvůli elektrickému zkratu. Mlýnice a obytné stavení byly zbořeny, zůstala jen hospodářská budova.

Jenže i dnes to tady žije. Prvně zde tábořili skauti r. 1937 a nebýt války scházeli by se zde stále. R. 1940 sem přijeli již jen chlapci, ale po 10 dnech museli prostor opustit. Nacisté jim přišli jejich vybavení sebrat. Děti se těšili na konec války, ale nakonec se sem mohli vrátit až r. 1969, jen však na rok. Až r. 1993 se sem skauti vrátili a táboří na zdejší louce u řeky. Původní hospodářské stavení čelilo vandalům a skauti usilují o jeho zachování. To jsme se dočetli.

Ale také jsme se dočetli, že tato oblast je zařazena do seznamu možných ubytování v rámci bezkempu.cz. Je tady prostor pro stavění stanů, je tu kadibudka. Část bývalého hospodářského stavení je opravena, další se opravuje. Parkuje tady několik aut, i když jako parkoviště to označené není. Stojíme tady jak Alenka v říši divů. O bezkempu.cz jsme neslyšeli, ale líbí se nám tady, shodli jsme se na tom, že sem zkusíme na noc zajet.

Tady se dostáváme blíž k řece a tady začíná naučná stezka Údolím Doubravy. Je 4,5 km dlouhá a vede divokým kaňonem řeky. Tato trasa byla navštěvována snad prý odedávna, r. 1906 ji navštívil i T. G. Masaryk. Tady se také dozvídáme, že trasa je středně náročná a vede souběžně s červenou turistickou trasou, po které jsme sem přišli. Za sněhu a námrazy je cesta téměř neschůdná nebo pouze s řádným vybavením.

Průchod kaňonem umožňují různé lávky a žebříky. Na 11 zastaveních nás seznamuje se zdejšími zajímavostmi - Kamenné moře, Čertův stolek, Sokolohrad, skalnaté Koryto a další, ale také se zdejšími chráněnými rostlinami a živočichy. Jdeme proti proudu řeky.

Kousek za lávkou přes jeden z přítoků řeky a za rozcestím Horní mlýn je skautský pomník - z kamení je navršena mohyla a v ní deska se skautským znakem a nápisem Všem věrným 1920 - 1990.

Dřív než k řece se dostáváme k mlýnskému náhonu. Je tady lávka, ale je vidět, že to tady asi fouklo. Jsou tu popadané stromy, lávka má prohnuté zábradlí.

Vody v řece je málo, trošku jsme zklamaní, ale okolo řeky jsou skaliska. Ta nám to vynahrazují. Koryto řeky je kamenité - dozvídáme se, že během jarního tání a po velkých deštích sem voda přinese kameny, které se v místech zpomalení toku v řece usazují a mohou zde vytvořit i kamenné ostrovy.

Na rozcestí Ústí Kamenného potoka zprava přichází modrá značka, aby nás za chvíli na rozcestí Točitý vír opět opustila a turisty dovedla do obce Dolní Sokolovec. Tady řeka tvoří tzv. zakleslý meandr - řece se do cesty postavilo tvrdé podloží, tak se přizpůsobuje a hledá si místo tam, kde to jde. Když je víc vody, tak se stává, že se tu voda točí a vytvoří rotující vír. Tady v prudkém ohybu řeky nás náhle překvapí několik dřevěnek.

Nyní musíme vystoupat kus nad řeku. Skal přibývá, cesta je náročnější, jsou tu i první kovové schody.

Přicházíme na rozcestí Pod Čertovým stolkem, odkud je možno vystoupat do prudkého kopce na vyhlídku Čertův stolek. Ota se diví, že ho tam nevedu. My si však prohlídku vyhlídky necháváme na zpáteční cestu, to k ní půjdeme pohodlnější cestou shora. Tady si však čteme, že nad námi je tajuplná věž Čertův stolek, tam je množství skalních výklenků a jeskyní. Jedna z nich je u cesty - jedná se o puklinovou jeskyni, která vznikla zřícením skalního bloku. Podle pověsti v ní za dávných časů přebýval poustevník. Jeho poklidný život začal však narušovat čert. Sváděl ho k neřestem - aby konzumoval lahodné jídlo a pití. Ale po radě s knězem si s ním poustevník poradil, čerta tak vyhnal a ten se sem již nikdy nevrátil. Jen název skály po něm zůstal.

Za dalším meandrem řeky přicházíme na rozcestí Pod Sokolohrady. Jsou tu za sebou dva prudké zakleslé meandry s možností tvoření víru. Tady je najednou docela rušno. Lidé přichází hlavně z protisměru. Křižuje se zde naše červená trasa se zelenou, po které se řada lidí vydává vlevo po lávce přes řeku, kde je zřícenina hradu Sokolov a skalní vyhlídka Sokolohrady. My se po zelené budeme vracet, takže si pak vše nahoře prohlédneme. Teď a tady jsme si vybrali mezi skalami schované místečko, abychom posvačili a pak pokračujeme dál po červené a současně naučné stezce. Kupodivu jsme tu nepřehlédli pamětní desku, která připomíná Františka Xavera Boštíka, kněze, básníka, spisovatele a fotografa.

Tady se náhle koryto řeky se zužuje, voda tvoří peřeje a najednou se nám tady líbí ještě víc.

Tady se však musím zmínit o jednom setkání se starší paní. Míjíme se na cestě, dávám jí přednost a pouštíme se do rozhovoru. Paní začala, potřebovala se asi vypovídat. Říkala, že tuto cestu šla před lety a že si strašně přála si to ještě jednou projít. Jenže je hrozně zklamaná a je jí z toho moc smutno. Jednak tady řádil kůrovec, to probíhalo řízené kácení a mezi kmeny byl vytvořen bezpečný průchod pro turisty. Také zde jsou informační tabulky s vysvětlujícím textem. Jenže v polovině léta 2021 přišly hned dvě vichřice za sebou a v údolí popadaly i zdravé stromy. Ty zatarasily kus turistické trasy a leží i přes koryto řeky. Řádný průchod ještě nebyl zcela obnoven. Popadané stromy tu však zůstanou. Těžba by to vše ještě víc poničila. Paní to vše těžce nese. Už to zdaleka není tak pěkné, jako to bývalo. Věřím, že má pravdu, ten rozdíl je určitě veliký, ale pro nás, kteří to z dřívějška neznáme, je to silný zážitek. Přírodě neporučíš, musíš se naučit s ní žít.

Cesta je docela záludná, úzká, skály přibývají, kmeny občas překáží. Procházíme soutěskou Koryto, která je 4 m široká a je to nejdivočejší místo v údolí řeky. Skalnaté svahy jsou až 15 metrů vysoké. V době jarního tání tady voda vytváří prý nádherné peřeje. Tady mají být dva vodopády vysoké 2 a 2,5 metru. Ten nižší je na mapě zakreslený. Snažíme se ho nepřehlédnout. Dnes je to však jen malý potůček, přesto je slyšet ten hukot. Na jaře, když je hodně vody, to musí být ta pravá nádhera.

Naše cesta je teď hodně pestrá, nahoru a dolů, chvíli po schůdkách, po skaliskách, ale je tu zábradlí, aby cesta byla bezpečná. Některé cesty jsou zajištěny řetězy. Otevírají se i zajímavé pohledy na řeku.

Zpočátku bylo skutečně příjemně, ale nakonec sluníčko prorazilo mraky a je opět docela horko.

Až ke konci je nezáživný úsek. Cesta je uzoučká a vede ve vysoké trávě. Nevidíme ani řeku, ani skály. To už tušíme, že se blížíme ke konci naučné stezky do vesničky Bílek. Tady je malý kiosek s občerstvením. Točené pivo nemají, Ota si koupil litrovou petku piva z pivovaru Chotěboř, já si koupila birella pomelo grep, které jsem pila ředěné vodou. Nakonec jsem si koupila ještě espreso a tatranku.
Jsou sice tři hodiny, ale to nejnáročnější snad máme za sebou. Večer je vidět dlouho, za světla určitě dojdeme, takže nemusíme pospíchat.

Občerstvili jsme se, odpočinuli si a vydali se zpátky. Nevracíme se stejnou cestou, ale převážně pohodlnější, i když je to zhruba stejně dlouhé, možná o malinko kratší - cca 6 km.

V Bílku se jdeme ještě podívat ke zvonici Panny Marie. Je kousek za hlavní silnicí. Je to čtvercová kaplička se zvoničkou. Byla postavena r. 1858. R. 1994 byla obnovena na památku Josefy Bauerové, která se narodila r. 1873 v Bílku a zemřela r. 1938 v USA.

 

Ve vsi se dostáváme na červenou, která vpravo vede do Sobíňova. Tam je pivovar, ale dnes tam nejdeme. Odbočujeme vlevo k hlavní silnici. Na rozcestí Bílek - žst. červenou opouštíme a jdeme po zelené - po široké pohodlné téměř rovné cestě. Vpravo za loukou u lesa je řada domků - tam musí být nádherné bydlení. My se po chvíli noříme do lesa a ve stínu pokračujeme na rozcestí Sokolohrady. Zelená pokračuje na nám již známé rozcestí Pod Sokolohrady, ale my dáváme krátkou prý asi 100 m dlouhou neznačenou odbočku na vyhlídku, která vede přes zříceninu hradu Sokolov, také zvanou Sokolohrady. To vše totiž je pod vrchem Sokolov (520 m). Cesta vede po skále, zajištěná kovovým zábradlím. Název zřícenina je z mého pohledu hodně zavádějící, protože na místě bývalého hradu je kovovým zábradlím ohrazená plošina. Tady stával hrad, o kterém je písemná zmínka z r. 1404 a je spojena se jmény loupeživých rytířů. Kdo ho kdy založil, o tom se neví. Byl obklopen dvěma řadami příkopů - prý jsou znatelné. Ale v tom skalnatém terénu lze těžko poznat, co byl příkop a kde je přírodní skála. Nepatrně znatelná vyvýšenina prý snad ukrývá základy bývalé věže. Ani tu jsme nerozpoznali. Hrad byl r. 1407 obléhán královským vojskem a brzy potom zůstal již opuštěný a pustl.

Ota si myslel, že jsme na vyhlídce a už se chtěl vracet. Viděl malinko dolů na řeku a na rozcestí a to mu stačilo. Já naštěstí na mapy.cz viděla, že ta pravá vyhlídka Sokolohrady je ještě o kousek dál. Je však také označena vykřičníkem, asi se má dávat na cestě větší pozor. Ota viděl nepohodlnou skalní cestu, zjevně se mu tam moc nechtělo. Tvrdil mi, že tu jsou vysoké stromy, co tam chci vidět. Tuto možnost připouštím, ale je tu skála a tam prostě musím. Rád chodí, ujde toho výrazně víc než já, ale chodit někam, kde nic neuvidí a kam navíc vede víc než nepohodlná cesta, to se mu nechce. Nevím, zda šel se mnou proto, že měl strach mne do těch skal pustit samotnou a nebo přece jen doufal, že tam něco bude vidět. Raději jsem se neptala, stejně bych se asi pravdu nedozvěděla.

Já jsem ve svém živlu, vidím skály a ty mne snad nabíjí, i kolena přestávají bolet. Nebo si tu bolest přestávám uvědomovat. Jdeme úzkou pěšinkou po skalách nahoru a dolů, je to skutečně hodně strmé. Je tam však zábradlí, které umožňuje i mně, abych se tam dostala. Vždy si myslím, že už jsme na konci, ale cesta - nechá-li se tak nazvat - vede dál. Je to náročné, ale mně se takové cesty moc líbí, i když vím, že když dojdu na konec, jsem pěkně vyčerpaná.

Vyhlídka je malá skalní plošinka se zábradlím. Vidíme vyhlídku Čertův stolek, kam za chvilku také dojdeme. Vidíme však altán, o kterém jsme neměli tušení. Tam se asi také dostaneme. Jinak jsou vidět hlavně lesy a je slyšet dole tekoucí Doubrava. Když se vracíme na plošinu bývalého hradu skoro se divím, že jsem to po těch skalách zvládla. Ale když jsem se dostala tam, musím se dostat i zpátky. Dokonce ani Ota mi nenadává, i když mi je jasné, že moje nadšení nesdílí. Já jsem však spokojená.

Vracíme se na rozcestí Sokolohrady a scházíme z prudkého kopečka, také po kovových schodech na rozcestí Pod Sokolohrady, kde jsme dnes okolo poledne obědvali. To jsme šli po červené, teď už bez přestávky pokračujeme po zelené. Jen si uvědomujeme, že v poledne tady bylo lidí daleko víc.

Po strmé cestě z kopce nás čeká strmý výstup na protější kopec - pod vrchol Čertův stolek (547 m). Až nahoru na vrchol nemusíme, ale i tak je toho dost. Přibližně ve třetině výstupu si můžeme odpočinout u altánku, který jsme před chvílí viděli z vyhlídky. Ještě to tady voní novotou. Vše nasvědčuje tomu, že ho udělali z tady popadaných stromů. Byl to dobrý nápad.
Krátký odpočinek využíváme k malému občerstvení - dáváme si jablko a pokračujeme vzhůru s výhledem na skaliska. Konečně jsme na vrcholové plošině a za chvilku na rozcestí nad Čertovým stolkem. Je to trochu zavádějící - jak můžeme být nad Čertovým stolkem, když vlastní vrchol je nad námi z jedné strany a na druhé straně je skála Čertův stolek s vyhlídkou. Jenže takhle je nazvané rozcestí u řeky, odkud sem nahoru vede modrá značka. Tam je to skutečně Pod Čertovým stolkem.

Takže z rozcestí Nad Čertovým stolkem po chvilce stoupáme na stejnojmennou vyhlídku. Tento výstup už není tak náročný a Ota se mu vůbec nebrání. Je vidět pár skal a stromů, mezi nimi probleskuje zábradlí vyhlídky, kde jsme byli před chvíli. K jeskyni, o které jsme si dole u řeky četli, nesestupujeme. Neláká nás to ani jednoho. Tedy mne by to lákalo, ale ten výstup zpátky by se mi stoupat nechtělo.

Vracíme se kousek zpátky na zelenou. Na rozcestí Kamenný potok chvíli váháme. Kdybychom měli auto u Horního mlýna, tak by zeleně značená cesta byla ideální. Jenže my ho máme ve městě. To bychom pak museli odbočit po neznačené cestě a kdo ví, jak vypadá. Raději pokračujeme trošku delší, ale snad jistější značenou cestou - odbočujeme po modré vlevo do mírného kopečka. Cestou se nám otevírají i pěkné výhledy.

Po 18. hodině jsme u nádraží, na hlavní silnici opouštíme modrou a za chvíli jsme u auta. Často docházím s pocitem, že dál bych už nedošla. Dnes byl terén poměrně náročný, trasa také nebyla zrovna krátká, přesto jsem úplně v pohodě. Může to být i tím, že konečně nebyla ta příšerná vedra.

Jak jsme se dopoledne domluvili, jedeme k Hornímu mlýnu. Na louce stojí 2 stany - jsou tu 2 rodiny s dětmi. Zůstáváme na parkovišti. Začínáme tím, že jdeme k vodě. Na řece má být jez, ale je tak málo vody, že jsme ho neviděli, ale ani neslyšeli. Slyšeli jsme však vodu, která tekla z bývalého mlýnského náhonu, kde je dnes malá vodní elektrárna. Já jsem tam šla vodou, Ota šel zpátky na cestu a pak krkolomně scházel k vodě. Všude je málo vody, ale tady bylo skoro do pasu. Další výhoda byla, že sem nebylo odnikud vidět. Krásně jsme smyli pot z dnešní cesty a osvěžili se.

Až pak jdu ohřát včera uvařené jídlo. Bylo fajn, že mám vařeno, však už je skoro 7 hodin. Než jsem to ohřála a než jsme se najedli, přijel kdosi a šel ke stanům. Zda vybíral poplatek, nevím. My měli auto otevřené, bylo vidět, že to máme na spaní, ale nás si nevšímal a odjel. Takže opět nevím, jak to v takovém bezkempu.cz funguje. Později jsem na internetu zjistila, že bychom se měli registrovat a snad předem se objednat, dokonce asi i zaplatit. Že většina objektů je oplocena, snad i se závorou, na jejíž otevření nám zašlou kód. Jenže to není nic pro nás, když kolikrát ještě v poledne nevíme, kde večer hlavu složíme.

Venku se ochlazuje, křesílka nevytahujeme, nechceme tady moc provokovat. Jdeme si sednout rovnou do auta, i když je venku stále docela příjemných 20 stupňů - neprší a nefouká to. Ale po koupeli je nám vevnitř příjemně. Pijeme včera v pivovaru Šepťák koupené pivo a posloucháme rádio. Jsme spokojeni, jak se ten den povedl.

Jdeme spát po desáté, je jasno a v autě je 17 stupňů. To je na spaní akorát. Vždy však netušíme, co se z toho do rána vyklube. Na zítra hlásí déšť. Tak se necháme překvapit.

Přes střední Čechy na Vysočinu - 8. den: okruh cca 13 km: Chotěboř - kaple sv.Anny - Horní mlýn - NS Údolím Doubravy - Bílek (zvonice Panny Marie) - zřícenina hradu Sokolov a vyhlídka Sokolohrady - vyhlídka Čertův stolek - nádraží Chotěboř na mapě