Přes střední Čechy na Vysočinu - 9. den: Chotěboř-Dolní mlýn; Libice nad Doubravou-kostel sv.Jiljí,zámek,Pilnův statek,Němcův mlýn a bývalá sklárna,PR Svatomariánské údolí,rybník Stavenov; cca 6 km okruh podle Doubravy: Spačice-v.n.Pařížov

Večer i v noci bylo jasno. K ránu v autě klesla teplota pod 16 stupňů. Ve 3/4 na 8, když jsme přemýšleli o vstávání, začalo pršet. Drobně, asi 3x přestalo a zase začalo. Když se nám zdálo, že už chvíli neprší, vstáváme. Jen jsme stačili dát vyvětrat deky, opět začíná. Takhle se moc nevyvětrají. Uklízíme je a jdeme se na chvilku schovat pod zadní dveře.

Po krátké přepršce opět přestává, dokonce v pohodě venku snídáme. Jen je trochu chladněji, ani není 18 stupňů. Včera jsme se prošli přírodní rezervací Údolí Doubravy. I dnes budeme této řece věrni. Nechali jsme se inspirovat pořadem Toulavá kamera. Prý je zajímavá procházka v přírodní rezervaci Svatomariánské údolí okolo meandrů Doubravy. Není to daleko, vypadá to zajímavě, tak to zkusíme.

U jednoho mlýna jsme spali, u druhého - Dolního, také zvaného Hnátovského  mlýna se na chvilku zastavujeme. První zmínka o něm je z r. 1553. I když mlýn několikrát vyhořel nebo ho poškodila povodeň, byl vždy opraven. R. 1941 byla majiteli mlynářská živnost zrušena. Turbína poháněla aspoň pilu a vyráběla se zde elektřina. Dnes je mlýn využíván k rekreaci.

Přejíždíme do Libice nad Doubravou, která patří mezi nejstarší obce této oblasti. První písemná zmínka je z r. 1146, ale předpokládá se, že byla založena již v 10. století na kupecké stezce, která spojovala Čechy s Moravou. Dokonce zde stála tvrz, odkud strážci hlídali obchodní stezku. R. 2014 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny. Městys vypadá zajímavě, trochu se tady projdeme.

Parkujeme v Zámecké ulici blízko náměstí sv. Jiljí. Na náměstí - uprostřed parčíku je barokní mariánský sloup z 18. století. Byl sem přemístěn od vstupní brány na hřbitov. To už vidíme i kostel sv. Jiljí. První, tehdy románská kaple zde stála již ve 2. polovině 12. století. Později k ní byla přistavěna loď. Dnešní barokní podoba je z pol. 17. století, kdy přibyla věž. Okolo kostela býval hřbitov. Byl zrušen r. 1901. Některé náhrobky byly vestavěny do hřbitovní zdi nebo přesunuty ke kostelu.

Ještě se jdeme podívat k Pilnovu statku. Je to původní zemědělská usedlost z pol. 19. století. Po smrti posledního majitele r. 1996 statek získala obec. Umožňuje v něm ubytování, pořádá tady různé kulturní akce. Také si prostory mohou pronajmout školy pro školu v přírodě. Vrata do dvora byla otevřená, tak jsem tam šla nakouknout. Je to tam hezky zrekonstruované.

Teď už se vracíme, jdeme se podívat k zámku, který je pěkně zrekonstruovaný, ale nepřístupný. V barokním slohu byl postaven r. 1709. Z té doby je i přilehlý park. V letech 1862 – 1864 byl přestavěn novogoticky. Byl rozšířen a byla přistavěna třípatrová věž. Na rozích jsou nárožní věžičky s cimbuřím. Původní klenby v přízemí však byly zachovány.  Posledním majitelem se stal r. 1925 ing. Jaroslav Hostan. Po r. 1990 byl v restituci zámek potomkům tohoto majitele vrácen. Ti jej okamžitě prodali. Od r. 2008 ho vlastní společnost Archatt, která ho postupně rekonstruuje.

Teď už bychom si rádi prošli přírodní rezervaci Svatomariánské údolí s lužním lesem na břehu Doubravy. Procházíme okolo hasičského hřiště s rybníčkem Doubravák a jdeme se podívat k Němcovu mlýnu. Stojí v místech, kde se do Doubravy vlévá potok Barovka. Tento mlýn čp. 83 je vyobrazen na indikační skice z r. 1838. Kousek za ním stojí bývalá sklárna Němcův mlýn čp. 85. Tato stavba je pravděpodobně prý starší - je uvedena na mapě druhého vojenské mapování, které probíhalo v letech 1806 - 1869. V kronice obce je uvedeno, že r. 1897 si nový majitel mlýna (čp. 83) koupil i bývalý mlýn (čp. 85), který přestavěl na brusírnu skla. R. 1920 byla v předním mlýně elektrárna, která umožnila zavést elektrický proud do obce do domů i pro pouliční osvětlení. Mlynářská činnost tu byla ukončena r. 1942. Dnes mlýn slouží pro bydlení.

Po cestě okolo mlýna jsme se chtěli jít ještě podívat k bývalé sklárně. Jenže jsme tam ani nedošli. Ceduli Soukromý majetek - vstup zakázán jsem dělala, že nevidím. Chtěla jsem popojít jen kousek, abych budovu viděla, příp. vyfotila. Když jsem zahlédla kousek budovy, zahlédla jsem i dva velké psy. Myslela jsem, že jsou za hradbou, přesto jsem raději dál už nešla. Ani foťák jsem nestačila vytáhnout. Psi se s mohutným štěkotem vyřítili na cestu. Chtěli jsme svižným krokem odejít, ale kdyby majitelka psy nezavolala nebo psi neposlechli, nevím, jak by to s námi dopadlo.

Tady začíná ta přírodní rezervace. Trochu nevíme, jak se k ní dostat. U mlýna je jez, je tam i lávka, ale za řekou cestička nepokračuje. Tudy tedy cesta nevede. Však ona ani na mapě není zakreslena. Jenže my se k řece v té rezervaci chceme dostat. Vracíme se pro auto a volíme další způsob.
V Toulavé kameře tvrdili, že došli k rybníku Stavenov. Jedeme k němu a zkusíme to z druhé strany. Zaparkovat se nechá za mostem, kousek se vracíme po silnici a odbočujeme po široké cestě k rybníku. Volba to byla perfektní. Hlavně proto, že podél cesty je obrovská spousta výborných ostružin. Rybník je velký, břehy členité, vypadá pěkně, jen voda je zelená, takže na koupání není. Hezká je i cesta lesem. Jen z té Doubravy toho moc nevidíme. Břehy jsou zarostlé. Když jsme vyšli z lesa a došli na louku, cesta končí. Ota se sice ještě jde kousek podívat, má tam být jez. Je tam jen hráz z kamení a přítok do rybníka. Už zase vylézá sluníčko. Je dusno a jsem nějaká lenivá. Čekám na něj ve stínu lesa.

Společně se vracíme se k autu. Provoz tu není velký, vaříme tady oběd.

Jenže my se té Doubravy nechceme tak rychle vzdát. Navíc nám před chvílí pán, co venčil u rybníka psa, doporučil krátkou nenáročnou procházku ze Spačic po modré k vodní nádrži Pařížov. Je to tam prý pěkné a bude to tam bez lidí. Nejlepší by to bylo se sem však vypravit na jaře, kdy to vše kvete a břehy nejsou zarostlé.

Přejíždíme na sever do Spačic. Parkujeme u mostu, odcházíme po modré podle Doubravy. Je to asi 3 km. Otovi se chce spát, já jsem líná, nechce se mi dělat vůbec nic. Prý to však musíme rozchodit. Svítí sluníčko, je skoro jasno, V autě nechávám deštník i bundu. Nosila jsem to s sebou celé dopoledne - zbytečně. A to bylo zataženo. Ota po mém vzoru udělal to samé.

Cesta vede listnatým lesem, je tu vlhko a příjemně. Jsou tu skály, i v řece jsou velké kameny. Řeka si tu krásně bublá, je tu fakt hezky. K přehradě to máme cca 3 km. Asi po 2,5 km si uvědomuji, že se nějak stmívá. Nebude pršet? Cesta, která má vést podle řeky, najednou prudce stoupá. Koukám do mapy, zda jdeme dobře. Cesta měla vést skoro po rovině. Značená ano, ale to bychom se jí museli držet. Modrá před chvilkou odbočila vpravo, ale my šli rovně dál podle řeky. A teď to tady máme. Tak hurá do kopce. Naštěstí je to krátké. Po vlhké zemině to klouže. Do toho začalo pršet, nejdřív drobně, ale přidává. Jdeme sice lesem, jenže stromy jsou mladé, déšť nezadrží.

Zpátky se nám jít ještě nechce. Doufáme, že za chvíli přestane. Marně hledáme strom, kde by se nechalo schovat. Déšť občas ubere na síle, ale pak si to vynahradí. Konečně jsme na na rozcestí Pařížovská přehrada. Ta je vypuštěná. Já chci však vidět hráz. Jdeme ještě kousek ke břehu, vidíme i tu její zajímavou hráz. Důvodem k postavení této poměrně malé vodní nádrže byly povodně v letech 1885, 1888 a 1897. Stavěla se až v letech 1909 - 1913. Je to jedna z prvních ochranných nádrží v Čechách, u které byl prvně použit železobeton. Je postavena z lomového zdiva s romantickými prvky, je vysoká 31 m a dlouhá 142 m. Je dokonce zařazena mezi technické památky. A my bychom ji málem neviděli.

Jsme spokojení. Co jsme chtěli vidět, to jsme viděli. Vracíme se. Po modré jdeme jen kousek. Když jsme došli na širokou cestu, koukám do tabletu, kudy vede a věřím, že po ní se k autu dostaneme a když budeme mít štěstí, tak pohodlnější a kratší cestou. Vyhneme se tak cestě po mokrých kamenech.

Vracíme se, stále drobně prší, ale je teplo. Cesta je pohodlná, po rovině. Najednou se blíží bouřka. To nám scházelo. Bouřku v lese nemám ráda. Ale zatím to beru s humorem. Že je vlastně dobře, že nemáme deštník, jeho kovové části by určitě přitahovaly blesky. Bouřka se chvíli blíží, ale najednou uhnula jinam. Dokonce začíná svítit sluníčko, jen ten déšť nepřestává.

Už jsme na konci lesa. Tady má být přístřešek, od kterého má pěšina odbočovat vpravo. Přístřešek nevidím, cestu ano. Než jsem to v tabletu zkontrolovala, Ota mizí v dálce. Vracím ho a spolu odbočujeme. Úzká cestička směřuje k řece. Jsme spokojeni, že jsme nezabloudili. Když přicházíme k prvním domkům, sluníčko vyhrává a přestává pršet. Do toho Ota úplně vážně prohlásí, že to byl prima výlet. To mne rozesmálo - kape z nás, Ota má i promočené boty, ale jsme spokojení, vlastně oba. Vždyť nám ani nebyla zima. A trocha vody neublíží.

U auta jsme se převlékli do suchého, já vysušila vlasy ručníkem. Vlasů mám hodně, vždyť mi kamarádi říkají, že mám helmu. Jsem zvědava, zda mi do večera uschnou. S mokrou hlavou bych zrovna spát jít nemusela.

Přes Chotěboř se vracíme k mlýnu, kde jsme na dnešek spali. Nic jiného hledat nechceme. Tam to bylo fajn, tak si to zopakujeme. Vždyť zítra se ani nikam daleko nechystáme.
Na tábořišti je dnes klid, jsme tady sami. V jednom koutě, kam sálá to poslední sluníčko, jsem i vlasy skoro usušila. Jdeme večeřet a končíme v kabině. Tam je přece jen tepleji.

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Zase už prší. Jsem hrozně ospalá, nejraději bych šla spát. Ale v dešti se mi stěhovat, mýt a převlékat také nechce. Vždy to vypadá, že přestává, a pak začne s plnou vervou znovu. Je to jako odpoledne.

Dočkali jsme se. Je půl desáté, rychle děláme vše potřebné a bez deště uléháme. V autě je 19 stupňů, na spaní je to ideální. Skoro hned jsem usnula, ale na chvíli. Proč jsem se vzbudila a nemohla usnout, těžko říct.

Přes střední Čechy na Vysočinu - 9. den: Chotěboř-Dolní mlýn; Libice nad Doubravou-kostel sv.Jiljí,zámek,Pilnův statek,Němcův mlýn a bývalá sklárna,PR Svatomariánské údolí,rybník Stavenov; cca 6 km okruh podle Doubravy: Spačice-v.n.Pařížov na mapě