Přes Trutnov do Brna - 16. den: Boskovice - NS Hradní okruh - cca 6 km dlouhý: Hrádek na Baště, Hradský hřbet, Černý most, Pilské údolí, bývalý Podlesní a Puklův mlýn, řada vyhlídek, mlýnků a zajímavostí; židovský hřbitov

Dveře jsme zavírali v 5 hodin, když se ochladilo a v autě klesala teplota pod 17 stupňů. Od východu se sem ženou nějaké mraky.

Vstáváme v půl deváté, venku je příjemně, oblačno, lehce profukuje vlahý větřík. Během snídaně spadlo asi 10 kapek, že jsme ani nestačili dát vyvětrané deky do auta.

Včera jsme si prošli zajímavosti v Boskovicích, vč. hradu, dnes vyrážíme na naučnou stezku Hradní okruh. Sice jsme to chtěli projt včera všechno, ale v těch vedrech, co jsou, jsme to nezvládli. Dnes nás čeká tedy jen asi 6 km. Mělo by to být lesem a také podle říčky Bělá, takže by to mohla být poměrně příjemná cesta.

Dnes parkujeme opět v Boskovicích, ale na parkovišti Hradní. Je velké, ale plné. Však také je blízko náměstí, kde je parkování zpoplatněné. Naštěstí tu na nás jedno místečko čekalo. Na náměstí jdeme koupit chleba a hlavně s sebou svačinu. Nákup odnášíme do auta a odcházíme.

Hned tady na Hradní ulici se připojujeme na naši okružní 6,7 km dlouhou naučnou stezku, která začala už ve městě na Masarykovo náměstí. Tam jsme byli včera. Zpočátku procházíme okolo ze včerejška nám známých budov. Dnes máme zámek dokonce pěkně nasvícený zámek.

Opět jsme na okraji města. Včera jsme šli po asfaltce a po červené, dnes se držíme naučné stezky, která vede ze stejného rozcestí také po červené, ale vlevo. Po té jsme se včera vraceli.

Míjíme amfiteátr a dřevěný vyhlídkový altán. Je vidět východní část města s kopečky v pozadí. Jen bohužel to uvnitř lákavě nevypadá. Proč si lidi neváží pěkných věcí. Vždyť tady se ani posadit nelze.

Pokračujeme po poměrně pohodlné cestě. Jen ke hradu musíme kousíček do kopečka. Dnes už dovnitř nejdeme, to jsme včera zvládli.

Z rozcestí Boskovický hrad pokračujeme dál po červené. Obcházíme vrchol Hradského kopce (487 m), na kterém stával Hrádek na Baště. Naučná stezka přes něj nevede, je však možno si přes něj cestu prodloužit. Samozřejmě je to do kopce a z kopce. To ani jeden nemusíme. Mysleli jsme si, že mu bude věnováno jedno zastavení, ale zrovna tohle - u odbočky na vrchol je prázdné. Kdy byl postaven, to se neví. R. 1312 ho rozbořil Jan Lucemburský. Dnes jsou viditelné prý jen zbytky hradního příkopu. Měly by tam být i zbytky roztroušeného kamenného zdiva. Používalo se na stavbu nedalekého hradu a později i zámku.

Pokračujeme po Hradském hřebeni přes vyhlídkové místo, odkud vidíme převážně západní část města. Na druhou stranu stačí jen trochu popojít, abychom viděli další nedaleké kopečky a pod námi Pilské údolí s říčkou Bělá. Tam někde by měla být cesta, po které se budeme vracet.

Cesta pokračuje přes vrchol Srák. Celou cestu jsme šli ve stínu za mírného vánku, ale do kopečka na tento vrchol musíme po sluníčku. Zdá se, že se i vánek zapomněl v lese. Vrchol označen není, jen tušíme, kde je. Cesta hned klesá. Míjíme další dvě vyhlídky opět s výhledem do údolí. K té druhé už mírně klesáme. Pohledy do údolí jsou vždy trošku jiné. Je tu hezky, líbí se nám tady, jen to horko by nemuselo být.

Scházíme dolů po prudké kamenité cestě. Opatrně, terén nevypadá bezpečně, nerada bych uklouzla. Ani Ota nejde rychle. Míjíme rozcestí Červená skalka. Jen tu skalku tu marně hledám. Na rozcestí Pilské údolí, které je na silnici za Černým mostem, nám zbývá 300 m této krkolomné cesty.

Jen kousek jdeme po silnici a hned odbočujeme po modré k říčce. Cesta vede Pilským údolím podél říčky Bělá. Její tok je regulovaný, jsou na ní nízké kamenné hráze, které tvoří malé tůňky. Voda láká ke koupáni, i když na fotkách vypadá voda lehce kalně. Nechápu, jak je to možné. Jen kousek od mostu je u řeky malá kamenitá pláž, která umožňuje perfektní vstup do vody právě v místě hráze. Ota jde pod hráz, já nad hráz. Všude je tak asi 0,5 m vody, takže to zcela stačí na to si do vody lehnout. Je to sice studené, ale voda na koupališti v Brandýse nad Orlicí byla ledovější.

Perfektně jsme se osvěžili, za chvíli i oschli a mohli jsme pokračovat podle říčky. Těch tůněk tam bylo víc, ale lepší přístup nikde nebyl. Zvolili jsme to dobře. Jdeme údolím téměř po rovině. Dokonce v jednom místě kdesi před námi a nad námi vidíme hrad.

Přicházíme ke dvěma rybníkům Horní a Dolní pilský rybník, které jsou napájeny vodou z říčky a které slouží k rekreaci. Mezi nimi stával Podlesní mlýn, podle 1. vojenského mapování zde stál již r. 1764. Dnes je přestavěn na soukromou chalupu. Je to tady moc hezké zákoutí, které ožívá řadou vyřezaných dřevěných figurek, na říčce pak různými mlýnky. Někdo si tu pěkně vyhrál. Děti by tu byly nadšené, ale užívali jsme si to i my.

Náhle přes říčku vede silnice, po té kousek jdeme i my. Vlevo od nás vidíme zbytky bývalého Puklova mlýna. Někdy v 80. letech 20. století byl jako nefunkční mlýn odkoupen pro rekreační účely. Díky sporům spolumajitelů se z něho stala zřícenina. Po r. 2011 vyhořel. Byl zničen mlýn s obytnou budovou i hospodářské budovy.

Naučná stezka nás opět odvádí od silnice. Jdeme vzhůru do kopečka po kamenité cestě. Je to strmé, musíme být opatrní, klouže to. Vede to podle skalisek, kousek pak v prudkém svahu. Tyto cesty nemám rada, vždy mám strach, že sklouznu kamsi dolů. Ale přežila jsem, nespadla jsem a za chvíli jsme opět u amfiteátru. Před tím jsme však viděli pod kopcem zdejší sportovní areál.

K autu už to je kousek. Scházíme do parčíku ke skleníku. Nejdřív jdeme okolo 20 m vysoké památné lípy velkolisté s obvodem kmene 5,2 m. Na druhé straně parčíku je 11,5 m vysoký památný jinan dvoulaločný v převislé formě s obvodem kmene 2,6 m. Byl vysazen v parku po dokončení stavby zámeckého skleníku. Ten byl postaven v letech 1826 – 1829 v duchu doznívajícího klasicismu na místě panské ovčírny, která byla zničena při požáru r. 1823. Od 50. let stavbu vlastnilo město. V restituci byla vrácena posledním majitelům, kteří ji r. 1998 prodalo městu. Následovala rekonstrukce. V současné době se využívá ke kulturním a výstavním účelům. Kromě sálu pro 200 návštěvníků je tu galerie a bar.

U silnice je ještě památná 15 m vysoká Zámecká Žižkova lípa malolistá s obvodem kmene 4,8 m. Proč byla pojmenována po husitském vůdci Janu Žižkovi není jasné, tak stará v žádném případě není. Těch zajímavý stromů je tady však víc.

Byla to moc hezká procházka, nebyla dlouhá, i když občas byla cesta pěkně do kopečka i z kopečka. Ale ani nejsme moc unaveni. I když musím přiznat, že v tomto počasí výlety zvládám procházkovým tempem. Do turistického to má daleko. Proto nám to trvalo tak dlouho. Ale v tom vedru to snad ani jinak nejde. Navíc bylo na trase tolik zajímavostí ke čtení, že to nešlo ani Otovi to procházet rychle.

Jen si jdeme ještě do do židovské čtvrti koupit burčák. Včera jsme se ho všimli, ale nejdřív se to nehodilo a pak jsme na to ani nevzpomněli. Je to hned na kraji - kousek za židovskou bránou. Je možno ho ochutnat, je dobrý. Kupujeme 2 l.

Autem ještě zajíždíme k židovskému hřbitovu. V sezoně je volně přístupný. Byl založen nejpozději v 17. století. R. 1704 a na počátku 20. století byl rozšířen. Je to 3. největší židovský hřbitov u nás. Je zde kolem 2,5 tisíce náhrobních kamenů. V té starší části jsou náhrobky ze 17 a 18. století. Součástí hřbitova je barokní márnice z r. 1763, která byla v letech 2014 - 2015 upravena do původní podoby.

Kdyby byl na parkovišti stín, udělala bych tam oběd, už máme hlad, ale parkoviště je rozpálené. Jenže stín tu nikde není. Proto po prohlídce odjíždíme zpátky na dnešní nocležiště. Další výlet ve 30 stupních dnes dělat nechceme. Tam to bylo fajn a byl tam klid.

 

Když jsme dorazili, objevují se černé mraky, z dálky slabě slyšíme bouřku. Jenže mraky jen občas zastíní sluníčko, mizí dřív, než k nám dojdou. Já se pustila do přípravy oběda. Mezitím jsme vypili polovinu burčáku, druhou po opozděném obědě.
Já mám pocit, že jsem se skoro litrem burčáku namazala. Každopádně se mi chce náhle strašně spát. Nebo je to tím horkem? Sedím ve stínu auta v křesílku, luštím sudoku, občas podřimuji. Mezitím se mraky rozptýlili, už zase svítí sluníčko. Ota se po sladkém burčáku těší na pivo, já dnes na něj chuť nemám. Samozřejmě to Otovi nevadí, zbude na něj toho víc.

Do večera jsem se vzpamatovala, v 7 hodin si dáváme malou večeři. Je osm, venku je stále teplo, ale zase se zatahuje. Neustále se těšíme na déšť, ale ani ho nepředpovídají, tak uvidíme, zda z toho něco bude. Hvězdy nevycházejí, v dálce se blýská.

Je půl deváté. Stále sedím venku, ale vše je uklizeno. Stačila jsem říct, zvedá se vítr a už to spustilo. Venku je 24 stupňů, náhle je to jako v prádelně. Déšť však nesílí, naopak přestává. My se prostě pořádného deště nedočkáme. Ani se neochladilo. 

Když jdeme spát asi v půl 10, venku je zataženo, v dálce stále blýská, v autě je příšerných 24 stupňů. Samozřejmě doufáme, že jim předpověď nevyjde (nebylo by to prvně), sprchne a konečně se aspon trochu ochladí. Už bychom zítra na výlet potřebovali trochu příjemnějšípočasí, klidně i deštivé.
Dveře necháváme dokořán a jdeme spát. I když mně v tom horku to trvá dlouho, než jsem pořádně usnula.

Přes Trutnov do Brna - 16. den: Boskovice - NS Hradní okruh - cca 6 km dlouhý: Hrádek na Baště, Hradský hřbet, Černý most, Pilské údolí, bývalý Podlesní a Puklův mlýn, řada vyhlídek, mlýnků a zajímavostí; židovský hřbitov na mapě