Loading...
Při raném ranním pohledu z našeho okna by klasik nejspíš prohlásil. „A chčije a chčije a chčije!“
Nejsa čteným klasikem, zabručel jsem cosi mnohem peprnějšího, neboť jsme s manželkou právě opouštěli domov a mířili v té podzimní slotě se zavazadly k vlaku, abychom se jím dopravili do míst, kde budeme trávit naši týdenní dovolenou – do Rýmařova. Ve vlaku bylo sucho, což při pohledu na otrokovické nádraží, zaplavené prudkým lijákem, bylo nejspíš jedním z divů světa.
V Olomouci už neleje, ale jen prší. Při přejezdu údolím Bystřice a sjezdu z nízkojesenických kopců by se sice do černých mraků dalo od země kopím píchat, ale deštit přestalo. Ve Valšově máme na přípoj hodinku čas. Zatímco Jana jej tráví v nádražní čekárně, která by měla být vyhlášena technickou památkou (její vnitřní inventář se od postavení Ferdinandovy dráhy v roce 1872 nejspíš ještě nezměnil), já odcházím prozkoumat otevírací dobu blízké restaurace (už je 9 hodin a ještě mají zavřeno!) a poté studuji informační panely o Slezské Hartě, umístěné u busové zastávky.
Konečně nám přijíždí naše lokálka, která s námi přes Břidličnou překodrcá až na konečnou do Rýmařova. K „našemu“ penzionu Mary ve čtvrti Edrovice to je z nádraží pěkná štreka, ale naštěstí už neprší. Cestou k náměstí pokukujeme po empírových, klasicistních a secesních fasádách impozantních domů, nacházejících se na třídě Hrdinů. Na náměstí Míru jsme překvapeni pohledem na opravenou radnici. Když jsme tu byli naposled, byla její fasáda žlutá, nyní je bílá jako peří holubice. Na konci výstavného rynku měníme směr ke kostelu sv.Michala a změtí ulic pronikáme až k toku Podolského potoka, odkud se po Palackého ulici dostaneme k cíli cesty.
Sympatický starý pán a paní nás ubytují v patře, kde se vedle nachází i společenská místnost a kuchyňka. Po vybalení scházíme dolů do restaurace, kde nám pan majitel vaří černý životabudič. Pak spolu hodíme řeč. Pán se pochválí, že dělal 14 let v Geologickém průzkumu a já z něj horem dolem těžím informace o blízkém skalnatém okolí. Kromě jiného se dozvídám, že Skály kolem Rýmařova jsou tvořeny převážně fylitem, že ta zatopená štola na Skřítku (připomínající propast) je prý hluboká až 70 metrů (jak jsem koupil, tak prodávám) a dostávám tip na návštěvu bývalého dolu u rozhledny za Novou vsí. Kromě toho jsme se známeni se stručnou historií města. Prý tu až do začátku II.světové války žilo maximálně šest českých rodin, zbytek byli Němci. Ti nazývali své město Romerstadt, což by se dalo do češtiny přeložit jako Římské město anebo Římanov.
(Když se vlády chopili komunisti, nebylo jim to moc po chuti. Já osobně si jeho dnešní název vysvětluju vtipnou přesmyčkou, vzniklou tím, že měl hlavní potentát, křtící město ateistickým názvem, právě rýmu...)
Po kávě vyrážíme do ulic – přesněji řečeno, táhnu manželku k Penny marketu a odtud zamíříme přes frekventovanou Opavskou ulici do odlehlé městské čtvrti. Na jejím konci se ocitneme u zajímavé vodoteče. Je to Mýdlový potok, který o něco výš v údolí napájí hned dva větší rybníky. Ještě než vyrazíme na průzkum toho prvního s lekníny, omrkneme i blízký opuštěný lom. Vzdálenější rybník zdobí dva ostrůvky a je obklopen velmi zajímavou krajinou, sestávající z pastvin a pásů remízků, V nich by se podle mapy měly ukrývat i jakési skalky. Jelikož se ale dává do deště, zamířím jen k tomu nejbližším háječku. Je zarostený tak, že by do něj pronikl asi jen Ferda brablenec, a tak se raději zmokle vracím za manželkou a prcháme do civilizace. Dle zákona schválnosti na okraji města pršet přestává.
Pokračujeme Opavskou ulicí k hospodě Na Rožku. Zaujme nejenom svým opraveným secesním exteriérem, ale i tím, co se skrývá vevnitř. Mají tu i fungující krb, a tak se kromě vypití pivečka hezky ohřejeme. Další dvě hezké secesní vilky stojí přes cestu hned naproti. (Teď nechci předbíhat, ale v té nejhezčí v centru města u gymplu sídlí Policie ČR.)
Další zajímavostí je továrna Hedva, která zájemcům v určité dny nabízí prohlídku jejich muzea. Dnes je ale zavřeno, a tak jen foto historické tovární budovy z nádvoří a jdeme dál. Tentokrát naše kroky směřují k parčíku, v němž se ukrývá jeden z největších sakrálních klenotů celé Severní Moravy – barokní kostel (či kaple) - V Lipkách. Od roku 2011 je v ní možnost prohlídek a i dnes je tu kupodivu otevřeno. Vcházím dovnitř a sympatický pán mne přemlouvá k prohlídce – však stojí jen 30 Korun, já se rozhlížím po manželce, která se kdesi okolo toulá s foťákem, ale když ji nikde nevidím, jdu tedy na prohlídku sám. A nelituju z ní ani jediné vteřiny! Od průvodce se mi dostává o historii kruhové kaple s vysokými nosnými sloupy a o její fantastické výzdobě tak zaníceného výkladu, až se mi z něj tají dech! Ten se mi ale tají z celého interiéru, hlavně z nástěnných maleb od Ferdinada Nabotka a Johanna Christophera Handkeho. Jak rád bych pozvedl ruku s fotoaparátem a aspoň několika snímky tu nádheru zachytil, ale to mi je bohužel vlídně, leč nesmlouvavě zakázáno.
(A tak se utěšuji myšlenkou, že až se vrátíme domů, připomenu si tu krásu v článku od Aleše Matějíčka s bohatou Fotogalerí, což vřele doporučuji i Vám, čtenářům Turistiky!)
Po nezapomenutelné prohlídce se srdečně loučím s průvodcem a už i se zatoulanou manželkou, která se znovu našla, pokračujeme do centra města. Tady nás čeká obhlídka staré renesanční fary a hlavního církevního svatostánku města – kostela sv.Michala. Potom už zamíříme na rekonstruovaný hlavní městský rynek – náměstí Míru a důkladně si obhlédneme všechny jeho pamětihodnosti. Kromě radnice, která je hlavní dominantou, neboť se nachází v jeho středu, zaujme i hezký barokní sloup se sochou Panny Marie, Městské muzeum, nová fontána a samozřejmě i ty zachovalé klasicistní či empírové fasády měšťanských domů. Všechny vznikly až po velkém požáru, který zachvátil celý střed města, takže památek na starší slohy se v Rýmařově zachovalo jen minimum.
Další stavební zajímavostí je novodobé Centrum volného času, nacházející se u autobusového nádraží a kostel Československé církve husitské. Naprosto neestetickou architekturou zato disponuje exteriér vedlejší modernější budovy, ale uvnitř zase najdeme to, co potřebujeme k doplnění proviantu a pitiva. Od Lídlu se vracíme na náměstí a na jeho horním konci vcházíme na Radniční náměstí, což je ve skutečnosti jen rozšířená ulice s pěší zónou. Průchodem se ocitnem u archeologické lokality Hrádek. Byly tu nalezeny pozůstatky osady a jejího opevnění ještě z doby Jana Lucemburského. Nyní se zde můžeme potěšit pohledem na volně vystavené exponáty Geologického muzea. Ukázky z nesmírně pestrého horninového složení jesenických hor váží několik tun, a tak ty šutry nikdo bez jeřábu neukradne!
Za pozornost určitě stojí i budova blízkého hotelu Excelent, který je sídlem i malého městského pivovaru. A také budova Komerční banky a hotelu Praděd. Hlavně tedy její velmi překvapivě příjemný interiér, kde jsme se stavili na naši první večeři.
Pak už šupky hupky zpátky do wigvamu. Janu tam vedu „zkratkou“ okolo gymnázia a Sportovního centra Flemda a ona se rozčiluje, kam ji to navečer ještě kamsi do prčic táhnu... a když pak zabočím okolo Edrovického rybníku na Palackého ulici a my najednou stojíme opět před „naším penzionem“ (ale přišli jsme z opačné strany), tak jen od údivu zaklape pantem po dechu!!