1.5.2009 - cesta tam, Súlovské skály

Probuzeni do svěžího prvomájového jitra vyrážíme úderem osmé hodiny ranní na cestu k našim východním sousedům. Brno ve volném dni takhle "časně" ještě spí, takže průjezd je bezproblémový. Dále se suneme po objížďce již zřejmě navěky uzavřených Bučovic ku hranici Slovenska. Zde kupujeme týdení dálniční známku za 5 Euro, abychom od Trenčína ku Žilině mohli svištět rychlostí téměř kosmickou. Z dálnice sjíždíme u Považské Bystrice, kde jí ještě kousek chybí a pak se již na ni nenapojujeme, ale míříme k vyhlídnuté atrakci při cestě, do obce Súlov. Poblíž se nachází poměrně známé Súlovské skály, vyhledávané jak turisty tak horolezci. V obci Súlov je možno zaparkovat dokonce zdarma přímo u vstupu na naučnou stezku, která se vine skalami v délce cca 4 kilometrů. Právě tuto si procházíme, což nám spolu s focením a posedáváním na skalách zabere zhruba dvě hodinky. Ze Súlova pokračujeme dále směrem na Žilinu a poté pěkně mezi kopečky hlavním tahem na východ směr Martin a Ružomberok až do cíle naší cesty, obce Bešeňová, kterou jsme zvolili jako základnu pro naše dva noclehy. Domlouváme ubytování, což není problém, neboť pronájmem pokojů a apartmánu se tu živí či alespoň přiživuje minimálně tři čtvrtiny vesnice. Podvečer pak trávíme naloženi v opravdu příjemně teplé vodě místních termálů, kde s přibývajícím časem ubývá i ostatních čochtanů. Pozorování Tater nasvícených zapadajícím sluncem z bazénu o teplotě nějakých pětatřiceti stupňů není úplně špatná věc. Z bazénu nás vyhání se zavíračkou v devět, jdeme tedy nabrat síly na zítra, kdy máme v plánu vystoupit na Velký Choč, bájný kopec viditelný z širokého okolí, z něhož má být úžasný výhled do kraje.

2.5.2007 - Velký Choč v mracích, Vlkolínec, Liptovská Mara

Ráno mě probouzí sluníčko již před sedmou, vstávám takto časně rád a pln očekávání, prostě se těším na Choč. Ovšem pohled z okna mi okamžitě náladu trošku kazí, nad kopci se válí nic dobrého nevěštící mračna. V klidu tedy snídáme a vyrážíme před osmou hodinou na cestu s nadějí že se počasí vylepší. Cestou z Bešeňové do Ružomberoku počasí vyčarovalo nad Chočskými vrchy krásnou duhu, ovšem těžká mračna stále visí na kopcích a na změnu k lepšímu to moc nevypadá. Opetativně tedy měníme plán a vyrážíme si prohlédnout tradiční slovenskou vesnici na dosah od Ružomberoku, Vlkolínec. Tohle místo je zapsáno na seznamu památek UNESCO a je mi trochu záhadou jak je to možné. Vesnička je to pravda pěkná nádherně umístěná v kopcích Velké Fatry. I v podstatě symoblické vstupné 2 Eura do obydlené vesnice bych překousl, ale satelity na starých dřevěných domcích mi dojem kazí docela výrazně. Žije zde prý trvale 29 obyvatel, ovšem většina domků s talíři na střechách slouží evidentně jako rekreační chaty a chalupy dobře situovaným slovákům. Z Vlkolínce míříme zpět do Ružomberoka a poté do Valaské Dubové, výchozího místa pro výstup na Velký Choč. Bohužel kopce se neustále topí v mracích a ve Valaské Dubové také pěkně zmokneme, takže ač nerad, výstup na kopec z programu škrtám. Nemá smysl se lopotit přes tisíc výškových metrů pro pohled do mlhy. Časné odpoledne tak trávíme procházkou podél Liptovské Mary, kde také v jedné z kolib obědváme moc dobré bryndzové halušky. Poté se již vracíme zpět do Bešeňové a až do večera se měníme na láčkovce. Do areálu termálních lázní přicházíme něco málo po čtvrté, téměř současně se začátkem hokejového utkání Česko-Slovensko. Do místního areálového rozhlasu jakýsi mladík nadšeně oznamuje že dnes chytá Lašák a že bude o průběhu utkání podávat průběžné informace. Vydržel to docela dlouho, až do stavu 0:4, poté prohlásil že jde domů a že už to snad víc nebude, jenže chyba lávky ;-)

3.5.2009 - Jánošíkovy diery, Malý Rozsutec, cesta domů

Opět docela časné probuzení, tentokrát do prosluněného dne. Je čas vydat se na cestu domů, ale ještě než Slovensko opustíme, máme v plánu jeden pěkný výlet na Malé Fatře. Do Terchové, k hotelu Diery, přjíždíme kolem půl desáté. Právě odsud vychází zřejmě nejpopulárnější místní okružní trasa, přes Jánošíkovy diery a Malý Rozsutec a zpět do Terchové. Vyrážíme před desátou a asi po dvaceti minutách chůze se ocitáme v království vody, v Dolných Dierách. Ty jsou relativně krátké a tak za malou chvíli se občerstvujeme vynikající točenou Kofolou, mimochodem nejlevnější na celém Slovensku, na bývalé salaši Podžiar. Po krátkém odpočinku pokračujeme dále k Horným Dierám. Ty jsou o poznání delší s většími vodopády a delšími žebříky. Celou cestu ale opravdu je na co koukat a co fotit, takže člověku ani nepřijde že průchod Horných Dier trval něco málo přes hodinu. To se již ocitáme na horských lukách s působivými výhledy Na Malý Rozsutec na straně jedné a Velký Rozsutec na straně druhé. Za dalších deset minut jsme již na Medzirozsutci a odtud nás čeká zhruba půlhodinový výšvih na Malý Rozsutec, místy docela exponovanými úseky kde je použití instalovaných jistících řetěžů nezbytností. Z vrcholu Malého Rozsutce se nám i přes lehký opar naskytá krásný rozhled do krajiny. Vrcholu si užíváme zhruba půlhodinku a pak již pomalu začínáme sestupovou fázi, jejiž první část dost sypkým suťoviskem není příliš příjemná. Po čtvrthodince se však terén zlepší a docela příjemnou, byť prudce klesající, lesní pěšinou přicházíme chviličku po třetí hodině zpět k hotelu Diery. Zde si dáváme pozdní oběd a čeká nás zhruba třísetkilometrová cesta domů.