Súľovské skály
Súľovské skály
Bytča – Hľboké nad Váhom – hrad Súľov – Vrchteplá – Záskalie – Povážská Bystrica
Pokud cestujete autem nebo vlakem z Moravy do Žiliny, je v okolí města Bytča nepřehlédnutelnou dominantou krajiny rozsáhlé skalní město, vypínající se vysoko nad levým břehem řeky Váh. Jedná se o Súľovské skály, které jsou širší součástí pohoří Strážovských vrchů. Na rozdíl od skalních měst Broumovska, Českého ráje či Děčínska však nejsou tvořeny pískovci, ale slepenci. Krásná členitá krajina lesů a skalních věží je sice známá a hojně navštěvovaná, ke škodě většiny příchozích se zpravidla omezuje jen na bezprostřední okolí hradu Súľov. Popsaná trasa prochází širším okolím skal, které je stejně krásné a zajímavé jako samotné skalní město.
Výchozím bodem je železniční stanice Bytča (310 m), která je dobře dostupná ranním vlakem z Moravy přes Horní Lideč a Púchov směrem na Žilinu. Úvodní dva kilometry k Hľboké nad Váhom volím po frekventované silnici, naštěstí většinu cesty je možné jít po chodníku, který spojuje tuto obec s městem Bytča. Tuto pasáž je ale možné vynechat a zkrátit si cestu k Súľovským skalám po přímo modré značce přes Hrabové. Před Hľbokou opouštím silnici, zde začíná zeleně značená cesta, která vede přes hezkou a naštěstí už klidnou slovenskou dědinu k lesu na počátek doliny Hľbockého potoka. Půl kilometru od vstupu do lesa se nachází důvod, proč zvolit nehezký začátek cesty. Vypíná se tu krásný, 18 metrů vysoký Hľbocký vodopád. I když v potoce není moc vody, téměř kolmý přepad vodopádu i tak nabízí krásnou podívanou a je jasné, proč stojí za to volit tuto cestu. Poté, co stezka obejde vodopád boční roklí, je možné se korytem potoka dostat k horní hraně přepadu.
Od vodopádu stezka stoupá nejprve podél potoka a poté listnatým lesem na hřeben k rozcestí Pod Roháčom. Ještě před vrcholem se mi nabízí nevšední zážitek, když na pasece na protější straně údolí zahlédnu procházejícího medvěda. Naštěstí je dost daleko. Je tu klid, od Hľboké jsem nepotkal nikoho. To se teď změní, červeně značená hřebenovka od Hričova je přeci jen frekventovanější, i když docela snesitelně. Od rozcestí stojí za to vystoupat po krkolomné stezce na Roháč (803 m). Začínají skály, z jejichž teras se otvírají nádherné výhledy k jihu do údolí k Súľovu nebo k východu k Rájecké kotlině a za ní na jižní Malou Fatru. Je krásná viditelnost s čistými dalekými výhledy. Škoda jen, že je před polednem a tím nejméně vhodný čas na fotografování. Kdyby se tak blížil večer… Vracím se zpět k rozcestí a pokračují po červené značce vlnící se hřebenovkou Súľovskách skal přes Bradu (816 m). Jde to pomalu, každou chvíli odbočuji za výhledy. Na rozcestí Lúka se těším na vodu ze studánky, ale bohužel sucho je i tady, tak nic. Z rozcestí se nabízejí dvě varianty, dále po červené nebo po zelené přes hrad Súľov. Pokud nespěcháte, rozhodně doporučuji druhou. Stezka mezi skalami s výstupem po žebřících na vysoko položenou zříceninu hradu je určitě zajímavější. Hrad byl postavený ve 13. století na skalní jehle a i když z něho zbyly jen některé obvodové zdi, rozhodně stojí na návštěvu. V okolí defilují věže skalního města, najdou se tu i skalní brány. Krajina je členitější než v našich pískovcových skalních městech, skály jsou ostřeji modelované. Stojí za to si okolí hradu trochu prolézt, protože je tu opravdu krásně. Z hradu (590 m) se otvírá impozantní kruhový výhled, k západu přes údolí Váhu k Javorníkům (za kterými vykukují i nejvyšší vrcholky Moravskoslezských Beskyd) a Bílým Karpatům, na jih na Strážovské vrchy, k východu na Malou Fatru, atd., prostě nádhera. Od hradu stezka strmě klesá k silničce a k parkovišti. Těším se na pivo v chatě Súľov (370 m), ale je všední den a i když kolem lidí dost, je zavřeno.
Další pokračování je už bez lidí. Červeně značená lesní cesta dlouze zvolna stoupá podél potoka, nejprve lemována loukami s řídkou zástavbou, posléze mizí v lese. Stoupání se zdá nekonečné, ale odměna stojí za to. Na druhé straně sedla (630 m) les vystřídají louky a otvírá se nádherný výhled na horskou krajinu Strážovských vrchů k jihu. Slunce je už níž a fotografování snazší. Po loukách cesta klesá do dědiny Vrchteplá. Červená značka pokračuje po silničce údolím, lemovaném malebnou zvlněnou krajinou s mozaikou lesů a luk přes Pastovník do Záskalie. Slepence tu střídají bělostné vápence, ve kterých se širší údolí zužuji do hluboko zaříznutých tiesňav. První je Kostolecká tiesňava, které dominuje obrovský skalní převis, největší na Slovensku. Za obcí Záskalie (400 m) se nachází větší Manínská tiesňava, ve které je silnička lemována vysokými kolmými skalními stěnami. V neužším místě je šířka stěn jen okolo tří metrů. Mám málo času, tak jen nakouknu.
Ze Záskalie stoupá zeleně značená cesta nejprve po loukách, ze kterých se otvírají výhledy zpět k Súľovským skálám a zejména na obrovský převis Kostolockého dómu. Stoupání pokračuje lesem po východním úbočí Veľkého Manína do cca 670 m. Před vrcholem stoupání je příjemným překvapením lesní studánka s výbornou chladnou vodou. Odsud cesta jen klesá, nejprve lesem, pak po loukách. Opět se otevírají výhledy do Pováží, na Strážovské vrchy a jižní Martinské Hole s dominantním Kľakem. Přes další les, chatovou kolonii a další les cesta rychle klesá do tentokrát ne skalního, ale panelákového města Povážská Bystrica (290 m), kde je zajímavá zejména stavba vysokého dálničního mostu, který překlenuje celé centrum města a údolí Váhu. Na místním nádraží stíhám poslední rychlík na Moravu.
Trasa je dlouhá něco přes 30 km s celkovým převýšením okolo 1 000 m. Dá se ujít pohodlně za jeden den. Tedy pokud není nádherná viditelnost, neboť fotopauzy zaberou neskutečně mnoho času. A krásná slovenská krajina za zastavení stojí.