Prosluněná Provence potřetí 7 (provensálské rozloučení a německý epilog v Heilbronnu)

Ani večerní hudební dýchánek nic nezměnil na našem plánovaném - a poměrně časně ranním - odjezdu. Poslední část vyprávění o pobytu v levandulové Provence už proto nebude mít s Francií téměř nic společného. Zpěvnou francouzštinu totiž opět nahradí tvrdá němčina, fronty na dálnici se prodlouží - a tím se nepřímo úměrně sníží průměrná rychlost pohybu našeho přibližovadla - a ceny pokrmů i nápojů celkem výrazně poklesnou (kupodivu se ale také nepříjemně zvýší teplota točeného piva). Úkolem dne bylo - kromě krátké rozlučkové zastávky u větrných mlýnů ve Svatém Saturninovi - "jen" dojet do Německa a tam přespat. Noc ve Freiburgu jsem se slzou v oku musel oželet (příliš blízko od Villars a daleko od ČR), ve Schwäbisch Hall nebylo ubytování (chtěl jsem se po týdnu vrátit na místo činu a město si řádně doprohlédnout, popř. i v nočních hodinách nafotit), a proto jsme nakonec zvolili Heilbronn. Spokojeně jsem si mnul ruce, protože zajímavých památek je i zde k vidění dost a dost. Já se ale jednoznačně nejvíce těšil na zdejšího trojlodního giganta zvaného Killiankirche. Jedná se o pozoruhodnou goticko-renesanční sakrální stavbu, jejíž počátky sahají až někam do 11. století. A kdyby k tomu vyšel ještě kostelík sv. Mikuláše a rekonstruovaná stará Radnice, byla by má spokojenost maximální. V té chvíli jsem ovšem ještě zdaleka netušil, že tolik opěvované německé dálnice si v době naší výpravy žádnou chválu nezasluhují (zlatá D1) a že mě ve finále téměř o veškerou radost připraví ...

Vraťme se tedy ve vzpomínkách o něco zpět; je pátek 7.7.2017, tedy 8. den naší cesty. Přes včerejší posezení u produkce Simple Duo ráno v 7,00 hod. skutečně vyjíždíme. Projíždíme místa, která jsme v uplynulých dnech poznali tak nějak lépe a blíže. Vzhledem k jistým problémům s včerejší fotodokumentací se ještě jednou zastavujeme v Saint Saturnin les Apt, abychom se podívali na krásný větřák holandského typu a pozůstatky jeho někdejších kolegů (hlavní důvod byl, samozřejmě, ukázat toto romantické místo Jirkovi, který tam den předtím už nezavítal). A potom už přichází dlouhá a nekonečně nudná dálnice, oživená jen místy, kde po nás nějakým způsobem chtějí peníze. Venku je vedro k zalknutí, a tak zastavujeme jen na krátké a nutné pauzy. Cesta ubíhá poměrně rychle a já se pomalu začínám těšit na Heilbronn a jeho památkové klenoty. Bohužel předčasně.

Hranice Alsaska a německého Reichu přejedeme v klidu, pohodě a s časovou rezervou. Po pár kilometrech však na německé straně začnou kolony i rychlostní omezení a doba dojezdu se posouvá do úplně jiných hodnot (přes nesouhlasné stanovisko jednoho vzdáleného příbuzného Andy Warhola se tato situace na německých dálnicích opakovala i v druhé polovině srpna). A čím jsme blíže cíli dne, tím je situace horší. Před námi stále černěji a přibývá také nehod i policejních, hasičských a záchranářských vozů. Když konečně dorazíme do Heilbronnu, je na první pohled jasné, že se městem prohnalo tornádo ... nebo alespoň hodně silná vichřice s bouřkou. Všude voda, polámané stromy, opadané větve a mezitím zoufale pobíhající hasiči s motorovými pilami.

My ale bez úhony dorazíme k našemu penzionu a ubytujeme se ve dvou posledních volných pokojích, které jsme tam pár dní předtím sehnali. Oba pokoje jsou bohužel ve "sníženém" přízemí a my s Martinou v podstatě spíme přímo na ulici (byla to naše dobrovolná volba, protože spánek prostě potřebuje hlavně řidič). Kolem nás je převážně Turecko, takže noční okno dokořán nehrozí. Přesto, že máme velký a až neobvykle příjemný a pohodlný pokoj, v noci se kvůli hluku (stačí, když někdo u okna hlasitě promluví, jinak byl až překvapivý klid) a vedru moc nevyspíme. O to dříve pak můžu v sobotu ráno vyběhnout do ulic, abych doplnil fotodokumentaci. Teď je však teprve pátek večer a my vyrážíme do historického centra města, které je od nás vzdáleno jen pár stovek metrů. Předtím v supermarketu i něco málo nakoupíme a po krátkém průzkumu pojíme také něco z místních specialit. Chutné, vzhledově lákavé … a nepoměrně levnější než ve Francii.

Ono historické centrum vypadá opravdu hodně zajímavě a být zde na celý den, je zřejmě pořád co dělat. A na tomto konstatování nic nemění ani fakt, že většina starého města vzala za své při bombardování Heilbronnu v prosinci roku 1944. Mezi mnohými objekty zaujme renesanční budova „orlojové“ staré Radnice, jejíž předchůdkyně zde vznikla již někdy ve 13. století a která musela být téměř nově postavena v letech 1949 až 1951. Pěkných je rovněž několik gotických kostelů, např. ten zasvěcený sv. Mikulášovi (Nikolaikirche) a nacházející se na zdejší pěší zóně. Pochází ze 14. století a ve své historii sloužil i jako zbrojnice, lazaret nebo tělocvična. Vedle něj – nebo lépe řečeno za ním – navíc najdeme pozoruhodnou moderní fontánu z roku 1997, které zde říkají Traumbrunnen. Před nedalekou věží Hafenmarktturm, která vznikla ve 13. století, aby byla roku 1727 znovu dostavěna a po II. světové válce se stala památníkem jejích obětí, se pro změnu nachází sousoší, silně připomínající tvorbu nedávno zesnulého Olbrama Zoubka. Spojení středověku s modernou tady opravdu funguje …

Pozoruhodných věží všech možných věků i stylů bychom ve městě našli dost a dost, stejně jako dalších sakrálních památek či světských budov, ale z časových důvodů už máme čas jen na (bohužel již také zavřený) chrám zvaný Kilianskirche. Tento „katedrální“ gigant z pískovce je skutečnou chloubou Heilbronnu, navíc s dlouhou a bohatou historií. Nádherný interiér s gotickými vitrážemi a vysoce ceněným pozdně gotickým vyřezávaným oltářem jsme sice neviděli (a bylo mi z toho hodně smutno), ale raně renesanční západní věž také stojí za dlouhý ba opakovaný pohled. A úplnou bombou je věžní exteriérové točité schodiště, které zakončuje postava lancknechta. Kdybyste po tomto schodišti vystoupali až nahoru, tak mu vlezete přímo do … no však víte.

Potom přišla poslední dovolenková – v tomto případě už vlastně pouze víkendová - noc a ranní rozloučení s Heilbronnem. Nastal 9. den naší cesty a sobota 8.7.2017. Já si ještě zaběhl udělat pár „superdůležitých“ fotografií zdejších památek za východu slunce. Limitovali mě při tom sice trhovci, chystající své stánky s produkty před Radnicí, ale já svou pozornost stejně soustředil opět na Kilianskirche. Pár nových objevů jsem ovšem také ještě učinil a o to více litoval nedostatku času. Opět jsem si zde totiž potvrdil, že německá města jsou většinou krásná, plná památek všeho druhu … a gotikou se zde nešetří. Válka u našich západních sousedů sice udělala své, ale ty nejkrásnější stavby povstaly z popela snad ještě dokonaleji než jeden mýtický opeřenec. Dnes už, bohužel, nastává problém s bezpečnostní v těchto městech. Jedna obtloustlá kdysisvazačka z východoněmeckého Lipska totiž v této oblasti opravdu dokázala takřka nemožné …

V každém případě zahraniční výprava končila. Už jsme se mohli pouze začít opět „těšit“ na kolony a omezení, charakterizující současné německé dálnice. Ten den jsme opravdu milovali i tolikrát zatracovanou D1 mezi Prahou a Brnem. U Rousínova jsme bohatě poobědvali (konečně po čase zase dobrý gulášek) a zanedlouho dojeli až domů, do severnějších částí Moravy. Poděkovali jsme našim přátelům za milou společnost, Jirkovi za vytříbené řidičské umění a nakonec se vydali na tradiční „koupákovskou“ tiskovku …