Průzkum Morkovic a cesta do Pačlavic
Lije jako z konve (klasik by nejspíš množství z nebe padající vody okomentoval úplně jinak) a já v Kroměříži na krytém nástupištěm přemýšlím, co dál. Původně jsem totiž chtěl před dubnovou návštěvou Honzy prošmejdit jeho rodné Morkovice, ale ten zatracený déšť mi zhatil všechny plány. Nechám to osudu, pomyslel jsem si, a nastoupil na dálkař do Vyškova. Projeli jsme několik dědin, když tu se najednou za Věžkami nebe začlo trhat... a já to přece jen risknul a vystoupil na okraji Morkovic na Nádražní ulici.
Šak co , nejsu přeca žádný sacharid, a gdyž začne znova chcat, tož sa z teho nerozpustím!
Pod totálně zakaboněným nebem jsem odbočil na místa, kde stávalo vlakové nádraží. Železniční trať ale byla před dvaceti lety zrušena a dnes vede po jejím tělese cyklostezka. Než jsem se stačil rozkoukat, několik čerstvých dešťových kapek se mi rozpláclo na nose a donutilo provést urychlené čelem vzad a zamířit do centra městyse. Tam se snad před přeháňkou někde schovám.
Městečko Morkovice-Slížany leží v Litenčické pahorkatině nedaleko Kroměříže. Zdejší krajina bývala osídlena už v mladší době kamenné, ale o obci nalezneme zmínku až v roce 1222.
Abych byl přesný – ono se v ní píše jenom o Morkovicích. Samostatné Slížany byly do jednoho celku s Morkovicemi sloučeny teprve začátkem šedesátých let posledního století v minulém tisíciletí.
Morkovice bývaly ve středověku městečkem s tvrzí (později přestavěnou na zámek), trhy a soudem s hrdelním právem, což dosvědčuje zachovaný pranýř pod kostelem. Dnes Morkovice obývají necelé tři tisícovky obyvatel.
Nad pomníky padlým, stojících téměř ve všech našich obcích, většina návštěvníků ohrnuje nos a pospíchá jen za největšími místními atraktivitami. Jistě – málokomu už dnes něco říkají, ale měli bychom si uvědomit, co slz a smutku stojí za každým jménem na památníku. Zejména na těch z první světové války, kdy manželky přišly o živitele rodiny, děti o otce, rodiče o syny a sestry o bratry. A to všechno jen kvůli egu císaře pána, kterému prostý lid přišil přezdívku Franta Procházka.
V Morkovicích stojí pomník obětem obou světových válek hned pod hřbitovem a já něvěřícně počítal jména uvedená na vyleštěné černé desce. Snad jsem se nespletl, ale zatímco za Hitlera zahynulo „jen“ sedm místních občanů, v té předchozí válečné vřavě jich padlo 54. Což je na takové malé městečko numero až neuvěřitelné!
Jen o kousíček dál se mi otevřel pohled na morkovické náměstí. Pršet na chvilku přestalo a díky tomu jsem mohl ocenit malebnost chaloupky, krčící se u silnice pod kostelem, ve které dnes sídlí unikátní Košíkářské muzeum.
Tradice košíkářství dosáhla v městečku Morkovice-Slížany už téměř 280 let. Jedno z nejstarších řemesel světa (to úplně nejstarší jistě všichni dobře znají, ale netřeba ho jmenovat) do místa přinesli dva přistěhovalci – košaři. Morkovicko pro něj bylo jak zrozené, neboť u panských rybníků divoce rostla hojnost vrb, jejíž proutí bývalo původním výrobním materiálem.
Dle análů měl košařský cech v Morkovicích roku 1819 už 17 mistrů a 23 tovaryšů.
Za první republiky vyváželi místní své výrobky nejen do celé Evropy, ale i do Ameriky. Zboží se vyrábělo (denně až 18 hodin) od pondělka do čtvrtka, a až do neděle se pak prodávalo překupníkům anebo vozilo na trh. Na ně se jezdilo do Brna, Olomouce a Znojma, takže místní řemeslnící byli i zdatní cestovatelé.
Po únoru 1948 nastal postupný úpadek řemesla a dnes se jím v obou spojených obcích zabývá sotva desítka košíkářů.
Původní Museum morkovského kraje vzniklo v Morkovicích v roce 1936, po druhé světové válce se přestěhovalo na zámek, ale v šedesátých letech bylo zrušeno a většina exponátů přestěhována do muzea v Kroměříži.
Po letech se rozhodly Morkovice-Slížany muzejní tradici obnovit a přistoupily k razantnímu kroku: nejprve byl zakoupen jeden z nejstarších (a nejhezčích) domů na okraji rynku a po důkladné opravě do něj byly umístěny sbírky nového, už jen zcela košíkářského muzea. Slavnostní otevření se konalo v červnu 2010 a od té doby je možno si v pěti místnostech prohlédnout nejrůznější košařské výrobky. Návštěvníci se nejspíš budou notně divit, co všechno z proutí dokázaly (a dokáží) zlaté ručičky místních řemeslníků vyrobit!
Já se sice při návštěvě Morkovic kvůli časové tísni do jeho interiérů nedostal, ale naštěstí vím o místním košíkářství (tak jako ostatní čtenáři) spoustu podrobností od mého vyškovského přítele a morkovického rodáka. Jeho rodiče se výrobou proutěných výrobků na plný úvazek též zabývali a malý Honza jim přitom musel pomáhat.
Kostel sv.Jana Křtitele s vysokou hranolovou věží zdobí severní stranu morkovického náměstí a místní jsou na něj patřičně hrdi. Barokní masa chrámu vznikla začátkem osmnáctého století přestavbou starého svatostánku. Na rozdíl od dnešních investorů neměli ti v minulosti až tolik peněz, takže jim nezbývalo nic jiného, jak při promýšlení projektu do akce zapojit i rozum.
„Proč bourat úplně celý nevyhovující kostel, když je jeho masivní a vysoká renesanční věž stále v dobrém stavu a tudíž použitelná? Nechme ji stát, navyšme vrchol o zvonicové patro a znovu od základů vystavme jen novou chrámovou loď!“ navrhl mozek jednoho z nich. Ten druhý vše zvážil, posléze přikývnul... a stavitelům už nestálo nic v cestě.
Mobiliář pochází z šedesátých a sedmdesátých let již zmiňovaného století. S výzdobou interiéru si tehdy „vyhrál“ sochař František Ondřej Hirnle, malíř Felix Ivo Leicher a relikviář Volfgang Rossmayer. O sto let později vnitřní výzdobu zhodnotil malíř J.Štantejský a A.Sedláček.
Ve stále sílícím dešti jsem přecházel morkovický rynek a naposledy pozvedl fotoaparát, abych do paměťové karty zapsal ještě jeden snímek chrámu. Do záběru se mi nechtěně připletl jeden domorodec, vzápětí couvnul a zeptal se: „To fotíte na nějakou reportáž?“
„Možná,“ uculil jsem se.
„Jestli chcete, pojďte se mnou na zámek a já vám ukážu aspoň nádvoří. Jsou na něm pěkné renesanční arkády...“
Jenže právě v tom okamžiku se déšť změnil na lijavec. A já poděkoval a odmítl s tím, že už jsem si předtím zámek téměř ze všech světových stran obešel a pořídil obrázky celého areálu i se zahradou přes plot... a že mi bohužel za chvíli jede autobus do Vyškova.
Pozdě jsem se pak tloukl do paličky, neboť jsem si to nějak popletl a zmíněný spoj jel na opačnou stranu do Prostějova, kdežto ten „můj“ až po poledni. Navíc déšť zanedlouho definitivně ustal a skrz mraky se na svět začalo klubat sluníčko.
Ale co už s tím, že?
Ve zbývajícím čase byl podniknut další okruh městysem. Díky správnému navedení od čtyř mladých mamin s kočárky se má chodidla spletí uliček doplantala i k větší vodní hladině rybníka. Nachází se poblíž bývalého pánského dvora, v němž se choval i ten bečící dobytek, poskytující krom žinčice i teplou vlnu, a proto není divu, že se rybníku odpradávna říkalo Ovčáček.
Můj přítel Honza je autorem i jednoho půvabného vyprávění: tak jako v jiných obcích s rybníky, měl i tenhle místní svého vodníka. Jmenoval se Mokrouš, ale byl to spiťar. Namísto aby si hleděl svého řemesla a dbal, aby se pod vodní hladinou dařilo rybám a voda byla řádně čištěna, holdoval v blízké krčmě truňku. Když se pak jednou dosti navalený vracel v podvečer „domů“, načapal u břehu místního ovčáka, kterak tam napájí své svěřenkyně. Ve vodníkově hlavě došlo k úplnému zatemnění mozku a on ovčáka spolu s několika ovcemi v rybníku prachsprostě utopil!
Viník byl na Sněmu českomoravských vodníků a podvodníků pro výstrahu potrestán a musel se ihned odstěhovat do jakéshosi vídrholce, s rybníčky jak dlaň.
Ten morkovický ale už zůstal navždy bez hastrmana a časem se v něm voda znečistila natolik, že už se v ní nechtěly koupat ani děti. Ty se sice v dnešní době můžou dostatečně vyřádit na novém koupališti, ale vodu Ovčáčku se špatnou pověstí dnes využívají už jen vodní ptáci a jiná vodní a podvodní havěť.
Jak jsem tak procházel po jedné hrázi rybníka, nemohl jsem si pochopitelně nevšimnout starobylé siluety, která se v něm spokojeně odrážela. Jedná se o bývalou barokní sýpku, která byla dokonce památkově chráněna. I když byla roku 1983 se seznamů chráněných objektů vyňata, přesto není ruinou, ale vypadá poměrně zachovale.
Nejspíš se spolu se mnou podivíte – jak je toto možné?
Tož jak – objekt sýpky si sice uchoval svoji stavební podstatu, ale díky přestavbě interiéru ochrana ztratila smysl. Ono to v něm ale i dneska „žije“, neboť v něm sídlí oblíbená restaurace Club Sýpka Morkovice.
Pak se mi najednou stala nehoda: fotoaparát se mi sekl a přestal fungovat. Celý zdrcený jsem usedl na opuštěnou venkovní zahrádku klubu a snažil se ho znovu uvést do chodu. Po půlhodině se mi to naštěstí podařilo a já nejprve zkontroloval, jestli se mi neztratily předchozí záběry. Naštěstí tam byly všechny. I ty se zámkem...
Za sýpkou jsem ještě okouknul morkovickou školu a místní pálenici, a pak se ulicí okolo zámku vrátil na náměstí a zašel do bistra na oběd. Když jsem znovu vyšel na rynek, byl už ozářen sluncem a mne napadlo, abych zbylý čas „zabil“ pochodem do tří kilometrů vzdálených Pačlavic, odkud mi jel do Vyškova přímý spoj. Poslední pohled na podélné náměstí ozdobené sochami dvou svatých, poslední pohled na kostel a chaloupku muzea, a pak už přišla na řadu anabáze hodna Švejka.
Mírným stoupáním jsem dosáhl konce Morkovic a znaleckým okem obhlédl okolní terén. Nacházel jsem se sice na Hané, ale ať koukám jak koukám, typickou lautr rovinu nevidím ani omylem – ba právě naopak: všude vůkol samý táhlý hrb či pahorek. Však čemu se divit, když jsem se nacházel na úpatí Litenčické pahorkatiny.
Silnice z kopce několika zákruty seběhla do úvalu, vyplněného staveními dědiny Pornice, místní částí to blízkých Pačlavic. Bývala v ní tvrz, poslední sídlo samostatného statku lysických Kunštátů. Po feudálním sídle dnes už nezbylo ani stopy – před polovinou minulého století prý její zbytky majitel usedlosti shrnul do příkopu!
Namísto ní se může návštěvník v centru obce potěšit pohledem na vzorně opravenou kapli, zasvěcenou svatému Floriánovi. Podle análů zde stojí už od roku 1690, ale mám silné podezření, že od té doby nejen notně změnila stavební sloh, ve kterém byla zbudována, ale i svůj vzhled.
Celých pět minut! Přesně tolik mi zbývalo do odjezdu busu do Vyškova, když jsem se doškobrtal do středu Pačlavic. Za jiných okolností by mi to ani nevadilo, jenže při pohledu na pačlavický zámek a vedle stojící krásný kostel mne brali čerti!
Na bližší průzkum velezajímavých míst nebyl čas, moje maličkost stihla jen vytáhnout fotoaparát, blejsknout pár snímků a prchat ke spoji. Z téhle malebné obce jsem pak odjížděl trochu smutný, zato ale s předsevzetím, že se o ní co nejdřív musím dozvědět víc.
Ještě že máme ten google, že jo?
Po příjezdu do Vyškova je napřed nutno doplnit hladinku kofeinu v organismu, poté úprkem do Alberta pro vínko a nějakou dobrotu pro Ajdu, a když vyběhnu ven, vidím, že se ti dva právě chystají přejít ulici k autobusáku. Stačilo ale zařvat jak Tarzan (Ajda má sluch fakt skvělý!) a už se oba otáčí a po radostném přivítání kráčíme k jejich domovu.
S Honzou pak víc jak čtyři hodiny při vínku probíráme vše možné i nemožné a já se od něj dozvídám i několik informací o soudobém morkovickém zámeckém pánu.
(Však ti předchozí už jsou dávno v pánu – tak jako Markvart z Morkovic, který zde napřed založil tvrz – tu kdysi dobyl samotný Matyáš Korvín - tak i ty další rody, které ji v průběhu věků opravily a proměnily na docela výstavný zámek s pěkným parkem.)
Po válce byl zkonfiskován a sídlily v něm různé instituce. Bývalo zde i zdravotní a veterinární středisko a lékárna. Část interiérů využívalo morkovické muzeum a ten zbytek byl díky stále se zhoršujícímu stavu bez využití.
Po sametu chtěla obec zámek kvůli nedostatku financí zastřešit prozatímní plechovou střechou, ale památkáři to nedovolili a raději nechali objekt dál chátrat.
Roku 1994 jej koupila brněnská firma EUROPE XXI, aby jej o dva roky později prodala nynějšímu majiteli – Ivo Biovi.
Ačkoliv jeho jméno může někomu připadat exotické, jedná se o pravověrného morkovického rodáka. Jeho otec tady míval malou továrnu na hračky, která se proslavila výrobou dětských pokojíčků. Dva ze tří synů pak odjeli do Kanady, Ivo se ale vrátil a spolu s manželkou Alenou koupil morkovický zámek.
Od té doby na něm pomalu probíhá celková rekonstrukce. Nyní je ještě nepřístupný, ale snad to nebude trvat dlouho a my, návštěvníci, budeme moci zhlédnout několik prostor s muzejní expozicí.
Nemá to pan Ivo Bia s obnovou zámeckého areálu lehké. Jen co zbudoval v parku rybníček, zasáhli opět památkáři!
Tentokrát ale museli odtáhnout s notně dlouhým nosem, neboť esovitý rybníček, nacházející se v místě bývalého vodního příkopu, býval ozdobou zámeckého parku už za jeho posledních předválečných majitelů...
Přidat do oblibených uživatelů
Morkovice-Slížany
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Průzkum Morkovic a cesta do Pačlavic
