Jak jsem neviděl morkovické zámecké arkády
Ve stále sílícím dešti jsem přecházel morkovické náměstí a naposledy pozvedl fotoaparát, abych risknul ještě jeden snímek na kostel sv.Jana Křtitele. Do záběru se mi nechtěně připletl jeden domorodec, couvnul a zeptal se: „To fotíte na nějakou reportáž?“
„Možná...“ uculil jsem se.
„Jestli chcete, pojďte se mnou na zámek a já vám ukážu aspoň nádvoří. Jsou na něm pěkné arkády...“
V tom okamžiku začalo lít jak z konve. A já poděkoval a odmítl s tím, že už jsem si předtím zámek obešel a pořídil fotografie celého areálu i se zahradou alespoň přes plot... a že mi jede za chvilku autobus do Vyškova.
Pozdě jsem se pak tloukl do hlavy, neboť jsem si to nějak popletl a zmíněný spoj jel na opačnou stranu do Prostějova (ten můj až po poledni)... a navíc déšť zanedlouho definitivně ustal a na obloze se skrze mraky začalo na svět klubat sluníčko.
Ale co už s tím, že?
Ve zbývajícím čase jsem hodil další okruh obcí Morkovice-Slížany a spletí uliček se proboxoval k bývalé barokní pánské sýpce a rybníčku Ovčáčku. Pak jsem něco na fotoaparátu špatně zmáčknul, ten se sekl, a když se mi ho po půlhodině znovu podařilo uvést do chodu, nejprve jsem zkontroloval, jestli se mi neztratily předchozí záběry.
Naštěstí tam byly všechny. I ty se zámkem...
Jeho předchůdcem byla gotická tvrz, která je poprvé vzpomínána za Markvarta z Morkovic roku 1349. Tehdy k panství patřila ves Prasklice a část Uhřic a Počernic.
O téměř 100 let později je v análech připomínána tvrz s dvorem, městečko s kostelem, rybníky a lesy a vsi Počernice, Pornice, Švábsko, Skavsko, Tetěnice, Nedlov a Lhotka.
Roku 1468 krajem s vojskem z Brna na Olomouc táhl Matyáš Korvín a morkovickou tvrz dobyl.
Po nápravách škod byla v majetku Miloty z Morkovic, později bratrů Jaroše, Václava a Jířího ze Zástřizl. Tento rod vlastnil panství až do roku 1667 a pozvedl jej k velkému rozkvětu. Významných stavebních změn doznala i samotná tvrz.
Následovala přestavba na renesanční zámek, později pak raně barokní přestavba. Další majitelé – počínaje Antonínem Braidem – provedli od roku 1755 řadu barokních, rokokových a klasicistních úprav a v interiéru vzniklo dost reprezentačních prostor s malířskou výzdobou. Tehdy byla vystavěna i dnes už neexistující hodinová věž.
Rody se střídaly a i za toho posledního – Mojmíra a Františka Kinských – se začátkem dvacátého století hodně na zámku změnilo. Kromě mnoha jiného byl zrušen vodní příkop a okolní terén upraven jako park.
Po válce byl zámek státem zkonfiskován a sídlily v něm různé instituce. Část interiérů využívalo morkovické muzeum, zaměřené na místní světově proslulé košíkářství.
Bývalo zde i zdravotní a veterinární středisko a lékárna. Část zámku byla ale vzhledem ke stále se zhoršujícímu stavu bez využití.
Od roku 1945 bylo bývalé feudální sídlo pod správou MNV, po sametu Obecního úřadu. Obec chtěla zámek kvůli nedostatku financí zastřešit alespoň prozatimní plechovou střechou, ale památkáři toto nepovolili a raději nechali objekt dál chátrat.
V roce 1994 zámek koupila brněnská firma EUROPE XXI, aby jej o dva roky později prodala nynějšímu majiteli – Ivo Biovi.
I když jeho jméno možná někomu přijde exotické, jedná se o morkovického rodáka. Otec tady míval malou továrničku na hračky, která se proslavila výrobou dětských pokojíčků. Dva ze tří synů odjeli do Kanady, Ivo se ale vrátil a koupil s manželkou Alenou morkovický zámek.
Od té doby na něm pomalu probíhá celková rekonstrukce. Nyní je ještě nepřístupný, ale snad to nebude trvat dlouho a i my se dočkáme okamžiku, kdy budeme moci navštívit několik prostor s muzejní expozicí.
Nemá to pan Ivo Bia s obnovou zámeckého areálu lehké: když zbudoval v parku rybníček, zasáhli opět památkáři!
Jenže tentokrát museli odtáhnout s notně dlouhým nosem, neboť vodní hladina nacházející se na místě bývalého vodního příkopu, bývala ozdobou zámeckého parku už za jeho posledních předválečných majitelů...