Psiloritis - nejvyšší vrchol Kréty
Při putování k nejvyššímu vrcholu Kréty jedeme převážně stopem. Projíždíme okrajem Anogie, která se nachází v nadmořské výšce asi700 metrů. Zdálky si prohlížíme nejvýše položenou vesnici Kréty a největší horskou vesnice ostrova. Jedno z aut nám zastavuje kousek za vesnicí, na vedlejší silnici vedoucí do hor. Opět asi kilometr jdeme po svých a poté usedáme a svačíme. Naším směrem už není žádná vesnice, a tudíž provoz není moc velký, ba skoro žádný. V protisměru se vracejí pastevci s mlékem. Trošku nás napadají černější myšlenky, ale nakonec musíme konstatovat, že kdo umí, ten umí. V jedenáct hodin nám zastavuje terénní auto a my opět lezeme na korbu. Na ložné ploše vozidla nejsme sami. Ležela tam také mrtvá ovečka a dříví a podobné věci potřebné k nějaké oslavě. Jedeme po horské silničce s občas propadlou krajnicí kolem "nekonečných" pastvin. Cestou vidíme na protějším kopci jménem Skinakas hvězdárnu a také asi tři kilometry před koncem silnice odbočku "ski resort". Vpravo vede špatně sjízdná cesta ke sjezdovce na severním svahu Koussakasu. Je to zajímavé, ale i na Krétě se v zimním období lyžuje!. Co nás však nejvíce zajímá, jsou pohledy na zasněžené hory. Zkušený a dobře připravený cestovatel není nikdy překvapen, ale přece jenom tolik sněhu jsme nečekali. Po zhruba šestnácti kilometrech a dvaceti minutách jízdy jsme na konečné, na velkém parkovišti u taverny Analipsi. Nacházíme se na jednom ze tří nástupních míst pro výstup na nejvyšší vrchol Kréty. Budova taverny vypadá nevábně až zdevastovaně. Taková malá nestvůrnost neboli bunkr, který se hodí spíše na bojiště než na posvátné místo. Těžko odhadnout, zda bude v létě otevřeno. Nyní se zde konají asi pouze domluvené akce jako třeba dnes. Majitelé vozidla jsou patrně také majitelé nebo nájemci taverny. Určitě není vhodné se spoléhat na možnost občerstvení nebo doplnění tekutin ve zdejších prostorách, jak se lze dočíst občas na internetu. My jsme naštěstí s tímto nepočítali a vodu i jídlo máme.
Chvíli se procházíme po okolí, čteme naučné tabule a především si prohlížíme překrásnou náhorní plošinu Nida, která se zde rozprostírá ve výšce okolo 1.400 metrů nad mořem a má svou zcela osobitou poezii. Byla by to asi hezká procházka, jelikož jsou zde postavena kamenná kruhová obydlí původních pastevců - salaše, kde se stále ještě vyrábí tradiční sýr. Avšak na tento výlet není čas. Čtvrt hodiny před polednem odcházíme z parkoviště po klikaté prašné cestě. Po chvíli objevujeme odbočku cesty na Psiloritis. Je velmi nenápadná, v ostré pravotočivé zatáčce. Je tam bídná zelená šipka a mužík. Po silničce je možno jet ještě kousek terénním autem. Vede k jeskyni Ida neboli Ideo Andro, nacházející se ve výšce 1.495 metrů nad mořem.
Pokračujeme po pěšince mezi kamením a bodlavě – pichlavým porostem, který vypadá jako příjemný kobereček z nějaké mecho-trávy, ale pouze do té doby než se ho člověk dotkne. To se pak malých bodlinek v kůži těžko zbavuje. Cesta se zužuje, za chvíli jsme mimo dosah hlasů a dohled lidí z Taverny. Nad námi se na teplých vzdušných proudech vznášejí dravci. Pěšina vede šikmo vzhůru příkřejším úbočím, aby se následně stáčela Doprava do prvního sedla. Stoupáme do syté modři Krétského jara. Z hlediska výskytu flóry by se mohla jevit cesta jako nezáživná. Kytičky zde v této roční době nenajdeme. Po cestě převažují pichlavé keře, do nichž člověk v případě, že uklouzne, usedne a jejich bodliny si nese zbytek dovolené s sebou jako nechtěný suvenýr.
Chvílemi jdeme ve sněhu, v některých místech leží bílá pokrývka i ve větší ploše. Zde již netrpělivě vyhlížíme hlavní turistickou cestu E4, na kterou bychom se měli napojit. Avšak následuje, pro někoho možná krátký vděčný úsek dolů, pro nás bohužel ztráta pracně nabrané výšky. Po sestupu ze sedla pokračujeme Doprava stezkou, nestezkou a pořád do kopce. Sněhu přibývá a něco mi říká, že sandály, které mám na nohou, nejsou tou pravou obuví pro zbytek dnešního dne. Dělám přestávku a přezouvám na zimní výbavu. Franta zvolil celoroční univerzální obutí, zvané též tenisky. Nakolik to byla dobrá volba, se dalo posléze odvodit z jeho nadávek ve vrcholové partii cesty, která obsahovala sněhová pole. Šlapeme a šlapeme, ale pořád ten náš kopeček nevidíme. Za každou zatáčkou čekáme ten správný pohled, ale vždy následuje další zatáčka a tak to jde pořád dokola. Jeden úsek je traverz, okolo kopce Angathias, po docela prudkém sněhovém poli, jinak se jedná o celkem jednoduchý výstup. Začíná se ochlazovat a sílí vítr. Těšíme se už na vrchol, kde zalezeme do kamenného stavení. Podle všeho bychom se už měli blížit k našemu vysněnému cíli. Šplháme se snad již na poslední kopec, ale kaple nikde. Jen malá zídka a pár kamenů na hromadě. Nabízí se nám úchvatný pohled na okolní pohoří a jižní i severní pobřeží, jen pohled na západ je pro nás trochu překvapující. Asi kilometr vzdušnou čarou se před námi vypíná skutečný nejvyšší vrchol Kréty. Teprve teď jsme na místě, o kterém jsme si mysleli, že už máme dávno za sebou. Nacházíme se totiž dle průvodce teprve ve druhém sedle, ze kterého je poprvé vidět kamenná kaple na vrcholu. Začíná to tu pořádně fučet. Musíme ale opět sestoupit kousek dolů a poté již následuje poslední výstup. Měli bychom jít údajně po centrálním hřebeni, ale mne tento závěrečný úsek připadá jako celkem solidní stoupání po návětrné straně. Přesto si užíváme úžasný pohled na obě dvě strany, vidíme k jednomu i druhému moři. V osmnáct hodin a patnáct minut stojíme na nejvyšším místě Kréty na kopečku zvaném Psiloritis ve výšce 2.456 metrů nad mořem. Někdo by mohl říct nic moc výška, ale když si uvědomíme, že "nad tím mořem" skutečně jsme (jižní pobřeží je daleko cca20 km, severní asi o pět kilometrů dále), tak je jasné, že to jsou opravdu Hory.
Nás zde však čeká nemilé překvapení. Kamenná kaple Stavros se dvěma vchody a ozdobená dvěma zvony se tady sice nachází, ale v zimním provedení. Oba vstupy jsou zasněžené. A to tak, že hodně. Místo jednoho zvonu by se hodila lopatka. Nic takového zde však není a ani my jsme na to ve své výbavě nepamatovali. Kdo by také jezdil s lopatou na sníh na Krétu.
Sluníčko se sklání k obzoru a zabarvuje protilehlé kopce dozlatova. Pořizuji rychle několik fotografií, než slunce zapadne úplně a setmí se. A kochám se krajinou. Je zde krásný výhled do údolí a na sousední zasněžené kopce, za nimiž se krajina svažuje k moři. Když v tom zazní „ hrabej, tvrdil jsi, že je zde možno přespat“. Franta mi donesl plochý kámen a já se začal činit. V průvodcích i na internetu se opravdu píše, že když je venku chladno, tak se dá uvnitř kaple schovat a dokonce přespat. Ale patrně zde nikdo nebyl v tuto zimní dobu. Někdo musí být první. V přestávkách mezi hrabáním jsem si zazvonil na zvon a rozhlížel se po plechové krabici s vrcholovou knížkou. Ale nenašel jsem. Někde tady pod sněhem by také měla být studna s kýblem a údajně špinavou vodou.
Asi po půl hodině intenzivního hrabání objevuji paprsek světla. Avšak má radost je brzo zkažena, jelikož zjišťuji, že to není zevnitř kaple, nýbrž se jedná o porušený strop, jelikož lze pohlédnout na oblohu. Tudíž je jasné, že sníh v otvoru není navát pouze zepředu, ale napadán i seshora. Jak to vypadá dál? Jsou tam dveře nebo je to celé zapadané sněhem? To by mne zajímalo, ale asi to pro mne zůstane záhadou. Hodinky ukazují sedmou hodinu večerní, fouká surový vítr, teplota-10°C. Nerad bych tady zůstal navždycky. Nápis na hrobě „umrznul na Krétě“ by zněl opravdu divně.
Odhazuji kámen a sděluji Frantovi, který si mezitím přezul druhé tenisky a suché ponožky, že se vydáme na ústup. V jeho očích není poznat, jestli mi věří nebo nevěří, zda se dá do kaple prokopat nebo ne. Ale já odchod vidím jako jedinou rozumnou věc, kterou lze v tuto chvíli udělat. Nasazujeme čelovky a vymýšlíme sestupovou trasu. Původně jsme se chtěli kousek vrátit, do nejbližšího sedla, jelikož odtud vede druhá vrcholová cesta. To by ale znamenalo nejdříve dolů, poté kousek nahoru a zde hledat odbočku. Ale to se netýká naší momentální situace. Rozhodujeme se pro přímý sestup jižním směrem s tím, že se bude jednat o malou zkratku a časem narazíme na zmiňovanou cestu E4 do Fourfouras. Svah není až tak prudký a chůze ve sněhu je celkem pohodová. No „pohodová“? Od rána mám pětadvacetikilový batůžek na zádech, nohy už necítím a celkově jsem také nějaký unavený, ale nic jiného nám nezbývá. V těchto chvílích si uvědomuji, že sbalení si s sebou zimních vysokých bot, rukavic a čepice nebyla špatná volba, i když zbývající pobyt na Krétě tyto věci už nepoužiji a budu je muset nosit v kletru.
Úderem dvacáté hodiny nám už sil moc nezbývá, skoro žádné. Zastavujeme tedy, přibližně ve výšce2000 metrůnad mořem. Sněhu už zde moc není a tak si každý hledáme místečko na spaní. Čistíme si úzký plácek, odhazujeme kamínky a rozbalujeme karimatku a spacák. Nevím čím to je, ale ani hlad nemám. Volím tedy zajímavou kombinaci. K čokoládové tyčince si dávám, trochu opožděně vrcholové pivo. Avšak silně podchlazená „plechovka“ mi moc nechutná, což se nestává často. Dnes to opravdu nebyla odpolední vycházka, ale solidní túra, která si v ničem nezadá s trekem v Alpách. Skutečné hory, žádný kopec za vesnicí. Ale stálo to za to, pro mě nejhezčí zážitek z Kréty. Chvíli povídáme, probíráme a prožíváme vrcholové zážitky a pozorujeme nebe, na kterém se třpytí tisíce jiskřiček hvězd. Okolo desáté hodiny usínáme. Jsme asi jedni z mála na Krétě, kteří v tuto brzkou dobu ulehají, pro místní teprve večer začíná.
Na cestu tam a zpět od parkoviště je potřeba počítat 6-7 hodin + individuální dlení na vrcholu. Nikde po cestě není ani hlt vody, je potřeba si vzít alespoň láhev vody na člověka, v létě ještě víc. Také je potřeba něco na hlavu a namazat se (krémem, ne alkoholem), celou dobu svítí a nemilosrdně spaluje sluníčko, není se kam schovat.
Po sedmé nás začíná budit sluníčko, okolo osmé vstáváme, balíme věci a za půl hodiny pokračujeme dál v cestě z kopce dolů. Hledáme cestu E4. Každou chvíli to vypadá, že ji vidíme, ale vždy nakonec konstatujeme, že se jedná o cestu vyšlapanou kozami nebo ovcemi. Po čase vidíme pod sebou nějaká stavení. Vybíráme si to největší a sestupujeme tím směrem. Chvíli to trvá, ale nakonec v deset hodin přicházíme k vybranému cíli, jímž je turistická chata Toubotos Prinos. Chata patří Řecké horolezecké asociaci (EOS) a nachází se ve výšce přibližně 1.400 metrů nad mořem. Děláme zde přestávku, sušíme věci, ohříváme své kosti a kůži na sluníčku. Když jsme vstávali, nebyla teplota příznivá pohodovému snídaňování. Tudíž kombinace snídaně, svačiny a oběda přichází na řadu až nyní. Nadmořská výška se změnila a tudíž i my jsme se rozhodli pro změnu. Zimní horské oblečení převlékáme za letní nížinné. Ve čtvrt na dvanáct pokračujeme po cestě E4, kterou jsme objevili až zde u chaty. Začíná přibývat stromů, především dubů, skoro se dostáváme do lesa. Nejedná se sice o takový les, jaký známe z domova, ale na Krétu je zde stromů až moc. Jdeme západním směrem a neustále se ohlížíme zpět a pozorujeme zasněžené hory. Je zapotřebí se dívat také před sebe, jelikož se cesta různě klikatí, protože se vyhýbá překrásným, ale hlubokým stržím. Po cestě navštěvujeme jedno vyhlídkové a možná i náboženské nebo historické místo. Aspoň to tvrdí Franta, který zde objevuje kámen, jenž podle jeho hypotézy sloužil k obětním rituálům. Svědčí o tom kanálek, který sloužil k odvádění nějaké tekutiny, asi krve od oltáře. Podle informační cedule by zde mohla být také pitná voda. V úvahu by přicházela malá jeskyňka. My jsme tam však nic neobjevili a tak po čtvrt hodině pokračujeme dále.
Nakonec přicházíme do městečka Fourfouras. Jedná se o druhé výstupové místo, ze kterého je možno naplánovat cestu na vrchol. Je nutno však počítat s větším převýšením. Výchozí bod je ve výšce okolo500 m.n.m. Třetím místem, kde je možno začít putování na nejvyšší horu Kréty, je městečko Kamares. Avšak i v tomto případě člověka čeká solidní stoupání, protože bude začínat ve výšce cca570 m.n.m.