Punta la Marmora – nejvyšší vrchol Sardinie

Nacházíme se v centrální části Sardinie, v pohoří Monti del Gennargentu. Na dnešní den (13. dubna 2011) jsme si připravili výlet na nejvyšší vrchol ostrova. Před osmou hodinou vstáváme, věci balíme do batohu, sebe obalujeme do skoro zimního oblečení a v půl deváté přejíždíme na konec silnice, kde parkujeme. Zde nás očekává velká oblačnost a vítr. Ideální počasí na horský výlet. Nejprve zkoumáme jediné funkční lyžařské středisko na ostrově Sardinie, které se zde nachází. Vlek i restaurace jsou však zavřeny. Hledáme nějaký ukazatel směru, ale místní by patrně řekli, že se zabýváme nedůležitými detaily. Okolo nás vidíme z parkoviště vybíhající vyšlapané stezky kamkoliv do kopců. Zda jsou od lidí nebo zvířecího původu nikdo neví.

Podle průvodce by nás měla čekat lehká túra po zřetelných, ale neznačených stezkách. V devět hodin odcházíme a volíme pro jistotu chůzi po sjezdovce, která je zřetelná i v tomto počasí. Občas přecházíme menší sněhové plochy, ale na lyžování to už není. Za 45 minut přicházíme na druhou nejvyšší horu ostrova, která se jmenuje Bruncu Spina. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.828 metrů. Dle průvodce toto místo nabízí neuvěřitelné výhledy kolem dokola. V právě panujících podmínkách je však náš rozhled omezen pouze na jeden stožár. A toho se musíme držet, aby nás silný vítr neodfouknul. Fotografujeme se z povinnosti, i když je nám jasné, že toho moc na fotkách k vidění nebude. Pokračujeme dále, obklopeni chvějivým mlhavým vzduchem, občas lehce stoupáme, jindy klesáme, pořád se snažíme po vyšlapané pěšince sledovat hřeben. V této době a za tohoto počasí se jedná o zapomenutou a nikým nenavštěvovanou oblast a pohyb v ní je záležitostí pouze pro jedince se zabudovanou „gépéeskou“ v hlavě. Před Punta Paulinu se držíme vpravo, trochu se odchylujeme od hřebenu a scházíme do sedla Arcu Gennargentu, které je jedinou výraznou proláklinou. Trochu se zde roztrhává oblačnost a tak začínáme pozorovat mírně kopcovitou krajinu rozprostírající se okolo nás. Prohlížíme si, co jsme již zvládli a co nás teprve čeká. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.659 metrů a okolí má tak trochu podobu členité horské louky se skalkami a s nízkým křoviskem. Občas se nám také podaří zahlédnout nějakou značku namalovanou na kameni. Pěší turistika se nikdy moc na Sardinii nepěstovala a tak je marné hledat síť perfektně značených turistických stezek, na jakou jsme zvyklý od nás z domova. V sedle však k našemu údivu nacházíme ukazatele s udáním směru a cílového času.

Pokračujeme stoupáním do protisvahu po pěšince i žulových deskách, po východním svahu Punta su Sciusciu. Nejprve jdeme vlevo, aby cesta posléze zahnula Doprava. Občas nahlížíme do tištěného průvodce a mapy, ale stejně zjišťujeme, že je potřeba se spolehnout na svůj selský rozum a čtení terénu.

Přicházíme na hřbet výše zmíněného kopce. Po cestě leží na několika místech sníh. Následuje malý sestup do sedla Genna Orisa a poté krátký závěrečný výšlap k Punta la Marmora. Čtvrt hodiny před polednem máme před sebou na první pohled nenápadný vršek, ale přesto se jedná o nejvyšší vrchol horského masivu Gennargent i celého ostrova Sardinie. Hora Punta la Marmora vyrostla do výšky 1.834 metrů nad mořem a je pojmenována podle piemontského badatele Alberta La Marmory, který v 19. století intenzivně studoval přírodu a historii ostrova. Patří k masívu Monti del Gennargentu (Hory stříbrného sedla). Na vrcholu nás vítá velký kříž, v jehož spodní části je umístěn latinský nápis „AVE CRUX SPES UNICA“ (Zdráv buď kříži, jediná naděje). Výšku obrovského železného kříže odhaduji asi na šest metrů. Otevíráme vrcholové pivo, svačíme, pozorujeme okolí a zkoumáme, zda vůbec postavili kříž na správném místě. Vršek o kousek dál se nám jeví podobně vysoký, možná i o kousek vyšší. Okolo nás je vlastně takový řetězec podobně vysokých kopečků. Rozhledy jsou úžasné a byly by ještě lepší, kdyby nebylo té oblačnosti. Pozorujeme do šedivé oblačnosti oděná údolí, která občas změní barvu na zelenou, blízké skalky a vrcholy, vzdálenější pláně i hory uzavírající obzor. Údajně by měla být vidět i soutěska Gola di Gorropu, kam se zítra chystáme podívat. Ve 12 hodin 45 minut odcházíme z vrcholu. Pro sestup do sedla Arcu Gennargentu volíme stejnou cestu a dokonce se nám podařilo nezabloudit. V sedle chvíli zkoumáme ukazatel směru i mapku v průvodci a nakonec se rozhodujeme pro malou změnu. Nevydáváme se zpět stejnou cestou, nýbrž odbočujeme vlevo. Po chvíli zjišťujeme, že šlapeme asi po nějaké „top“ turistické cestě, jelikož je perfektně upravená i značená. Na několika místech objevujeme také oplocená pikniková místa. Na jejich detailní průzkum se vydává Láďa. Fotografuje, přeměřuje a zakresluje to tam. Patrně chce některé prvky přenést do Lázeňských lesů jako zlepšovací návrh. Kousek za tímto místem přecházíme potůčky, okolo kterých rostou stromy. Některé z nich jsou i celkem vysoké. Se zájmem je zkoumáme, jelikož se nacházíme v nadmořské výšce 1.660 metrů. Ptám se na název a Láďa bez zaváhání odpovídá, že se jedná o strom zvaný Olše sardská. Je pravda, že jsem o tomto názvu nikde nečetl, ale ani na chvíli nepochybuji o znalostech a zkušenostech lesmistra Ládi. V případě, že po návratu o tomto stromu na internetu nic nezjistím, tak jsme patrně objevili endemický druh olše.

Užíváme si pohodový výlet, ale vzhledem k neexistenci mapy začínáme mít trochu pochybnosti, kam nás cesta dovede. Nakonec tedy volíme směr vpravo vzhůru. Po chvilkovém šplhání a plazení nacházíme značenou cestu. Vypadá to, že kdybychom šli ještě dále původním směrem, tak bychom našli námi požadovanou odbočku. Ve 14 hodin 30 minut přicházíme zpět na Bruncu Spina. Oproti ránu již tolik nefouká a je zde podstatně více vidět. Objevujeme několik polorozpadlých budov a les antén. Něco z toho slouží lyžařskému středisku, něco využívají asi meteorologové nebo možná vojáci. Prohlížíme si lyžařské středisko, jež má vrcholovou stanici ve výšce 1.820 m.n.m. Cestu dolů absolvujeme pod vlekem a občas se sklouzneme po sněhovém poli. V 15 hodin 15 minut přicházíme ke spodní stanici vleku (1.570 m.n.m.) a za minutu i k autu. Balíme věci, přezouváme se a převlékáme. Ještě naposledy si prohlížíme první a také asi poslední lyžařské středisko na Sardinii (alespoň podle mých informací jich zde více není). Odjíždíme směrem k městečku Fonni, tedy po stejné cestě, po které jsme včera přijeli.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/