Putování "Měsíčními horami"

Za docela pěkného (ale chladného) dubnového sobotního jitra jsem na zlínském autobusovém nádraží spolu s mnoha dalšími pasažéry nastoupil do busu jedoucího přes Hostýnské vrchy do Bystřice pod Hostýnem a nechal se vysadit na Tesáku. Kupodivu tu na „horách“ bylo mnohem tepleji jak ve Zlíně. Nejprve jsem obkouknul výstavbu nové chaty (zdá se, že se tu od loňského požáru skoro nic nezměnilo), a pak se vydal po silnici dolů, neboť jsem měl před výstupem na Čerňavu v úmyslu najít pomník jedné partyzánky.

 

Už kousek pod rekreačním střediskem na mne čekal první šok.

 

Když jsem přesně před rokem stanul na Tesáku u vyhořelé chaty, valilo se přes sedlo takové mlžisko, že v něm nebylo vidět dál jak na dvacet metrů, a při mé cestě ku sv.Hostýnu se začalo protrhávat až kousek před Klapinovem.

O to větší bylo tohle letošní nepříjemné „překvapení“, při kterém mne při pohledu na hektary odlesněných ploch v okolí známého rekreačního střediska a na novou tvář milované hory s obnaženým vrcholem a obrovskými holinami na svazích až zamrazilo. Na leteckých záběrech map.cz jsem sice viděl, že se nejen na Hostýně, ale i na Čerňavě a okolo Tesáku kvůli nenasytnému kůrovci ve velkém kácelo… ale že to bude v reálu až taková hrůza, tak to jsem opravdu netušil!

 

Po oklepání se ze šoku mé nožky zamířily dolů k první zatáčce a odtud už to bylo k pomníku partyzánky jen několik set metrů. Stojí naproti první čerňavské pasece na kraji lesa hned pod silnicí a sestává z nižšího kamenného podstavce s nápisem a úzké kamenné nádstavby doplněné prostým dřevěným křížem. Nápis hlásá, že zde 2.5.1945 tragicky zemřela partyzánka Olga Bardinová.

 

O smrti mladého třiadvacetiletého děvčete z Bystřice pod Hostýnem přitom kolují dvě verze. Podle první Olga nesla - za doprovodu dvou společníků - do lesů k partyzánům operujícím v oblasti Čerňavy zprávy od bystřické ilegální organizace a léky. Překvapil je však projíždějící nákladní vůz plný ustupujících příslušníků wehrmachtu, jehož členové stříleli do křoví a přitom byla dívka smrtelně zasažena.

Dle druhé nesla Olga kromě potravinových lístků i peníze, a proto byla zabita a oloupena.

 

Jak to bylo ve skutečnosti, se dnes bohužel již nedozvíme…

 

Od pomníku jsem se vrátil nazpět k zatáčce, krátkým výšvihem po lesní cestě dosáhl rozcestí pod Čerňavou a tam do batohu nacpal už zbytečnou mikinu. Fakt bylo docela teplo a při následném prudkém stoupání k vrcholu hory po žluté tur.značce jsem se – i když jen v tričku - potil jak lesní zvířátko. Což mne nijak zvlášt nepřekvapilo, protože už dávno vím, že je shazování „zimních špeků“ procedurou dosti bolestivou.

 

Chodník nejprve zprudka stoupal lesem, ten náhle okolo mne ještě hodný kus pod temenem Čerňavy zmizel a vedl odlesněným terénem, do něhož se prudkým svitem opíraly ostré dopolední sluneční paprsky.

Po chvilce už jsem málem lapal po dechu, naštěstí nohy došlapaly k novému, dříve nevídanému výhledovému místu, umožňujícími pozorovat jak sv.Hostýn, tak i Tesák, pásma Mladcovských a Vizovických vrchů a dokonce i vzdálenou namodralou hradbu Bílých Karpat. Bohužel ty rozsáhlé holiny všude kolem způsobují, že má kochání se výhledem velmi hořký podtón.

A mne při pohledu na ten zmar najednou napadlo, zdali ty dříve tak krásně lesnaté Hostýnské vrchy nedostanou v brzké době nějakou novou přezdívku. Sám za sebe bych hlasoval pro název „Měsíční hory.“

 

Dříve jsem býval zvyklý na vrcholu Čerňavy spočinout poblíž pomníku I.P.Stěpanova v chladivém stínu na lavičce, ale protože ten se dnes kvůli absenci stromů nekonal, pokračoval jsem z 844 m vysokého temene hory po jeho klesajícímu (rovněž) odlesněném hřebenu, „ozdobenému“ pásy klesti po dřevorubcích. A také jednou bizarní skalkou typu tor, jíž daleko víc slušelo, když bývala skryta pod větvemi lesních velikánů.

Přerušovaný pás skalek se táhl dolů celým hřebenem až do Čertova sedla, kde se naštěstí lesní porost (ale jen díky tomu, že je listnatý) zachoval. Tady jsem se po dlouhé době potěšil pohledem na rozložité skalisko připomínající pohádkovou postavičku Shreka, o kousek dál pozdravil půvabnou pitoreskní skalní věž Rosničku a poté sestoupil k Pulci, skalní polověži vypínající se ze spodního konce skalní hradbičky. Odtud už to lesem nebylo daleko k silničce obcházející horizontálním směrem kol dokola vlastní masív Čerňavy a ta mne zavedla k blízké Smrduté.

 

Na odpočívadle jsem rozbalil svačinu. Zrovna jsem přemýšlel, jestli má smysl – když nejsem ještě po zimě vůbec rozchozený – pokračovat na Kelčský Javorník, když vtom okolo mne prošla velmi hlasitá skupinka turistů tvořená téměř dvaceti jedinci a dvěma psy, mířící tím směrem… a bylo rázem rozhodnuto: tož tam dneska opravdu ne – je hezky a na rozhledně bude národa jak na pouti, radši půjdu po zelené značce na bus do Chvalčova!

 

Ještě jsem se po lesní cestě vedoucí k vrcholu Smrduté vydrápal do míst, odkud byla dobře vidět bizarní skalní věž Obří hlava. Vyfotil jsem ji, tiše pozdravil a nedočkaje se odpovědi, sestoupil zpět k rozcestí a chytil se zelené turistické trasy. Tahle první její část – obtáčející spodní skalnaté úbočí kopce, je velmi romantická, bohužel ta nejhezčí místa od mé poslední návštěvy mezitím poněkud zarostla. I tak se ale jedná o velmi hezký úsek, kdy nad člověkem v prudkém svahu (a místy i pod) vystupují úctyhodné mrazové sruby a v závěru pak stezka pod nejdivočejším a nejmohutnějším z nich i prochází.

 

Dál už byla široká lesní cesta skáluprostá (což se ale o blátě či mokřadech zasahujících i do ní říct nedalo) a čekalo mne mnohakilometrové klesání po úbočích kopců až k louce Janče. Ještě před ní prokácený pruh lesa umožnil pohled na horní část rekreačního areálu Na Valaškách.

 

Místní svažitá louka byla původně využívána k sečení trávy a sušení sena pro tažné koně. Hájovna tu byla vystavena nedlouho před začátkem druhé světové války a její obyvatele fašisté uvěznili kvůli podpoře partyzánům. Chaty a ubytovací zařízení vznikly až po válce. Rekreační areál se nachází přímo naproti svahokupě Obřan, jehož zalesněný vrchol ukrývá menší hradní zříceninu.

 

Nejhonosnějším stavením střediska Na Valaškách je údajně chata „Valaška“ (já ji zblízka bohužel ještě neviděl) skládající se ze dvou spojených polodřevěnic, označenými přízvisky Modrá a Zelená. Obě roubenky slouží k ubytování a hostům je zde k dispozici i koupací jezírko, sportovní hřiště s tělocvičnou, plně vybavená kuchyně, vinný sklep a nechybí zázemí pro děti.

 

Za další zatáčkou má cesta vyběhla na velkou louku a pokračovala krásnou březovou alejí, rozdělující PP Na Jančích.

 

Na ploše 2.5 hektaru byla vyhlášena roku 1956. Nachází se v mírném svahu v nadmořské výšce 522 – 573 metrů a je tvořena suchou slatinovou loukou, v západní části s prameništi. Chráněné území nepokrývá celou plochu louky, ale jen její spodní část a úsek tvaru trojúhelníku nad polní cestou, kudy prochází zelená turistická trasa a Cyrilometodějská stezka NS Hostýnské vrchy.

 

Chráněno je rostlinné společenství podhorské karpatské louky s cennou květenou. Roste zde např.vstavač mužský, prstnatec bezový a májový, okrotice bílá a zvláště ceněný snědek pyrenejský kulatoplodý. Z obojživelníků tady můžeme potkat mloka skvrnitého, ropuchu obecnou a skokana hnědého, z plazů ještěrku obecnou a živorodou. Pro udržení stávajícího stavu je nezbytné louku pravidelně kosit.

 

Ze spodního okraje louky cesta klesala serpentinami odlesněným úsekem dolů k Německému lomu. Co se týče výhledů – nechutně překvapil i ten na protější Obřany, kde zůstal pokryt hvozdem jen vlastní vrchol kopce, kdežto vlastní svahy byly nemilosrdně vyrubány. Škoda tu dalších slov…

 

V tomto úseku jsem střetnul množství turistických skupinek mířících nahoru na Tesák, ale nejvíc mi bylo líto těch funících jedinců jedoucích do kopců na kolech, jimž zpod přileb ven trčely jen vyplazené jazyky.

 

Pak už jsem téměř dosáhl údolí Bystřice v úrovni hlavní silnice a tam si odskočil do kráteru bývalého Německého, dnes částečně zatopeného lomu. Na větším prostranství pod lomem stál zbrusu nový kříž a z Info cedule blízko něj jsem vyčetl následující informace:

 

Původní dřevěný krucifix tu byl k vidění ještě v padesátých letech minulého století, ale zchátral. Ku příležitosti 650.výročí založení Chvalčova sem obec nechala v září 2019 umístit nový.

Autorem návrhu se stal místní výtvarník Karel Bubílek, předobrazem se mu staly Jurkovičovy kříže na sv.Hostýně. Z dubového dřeva z chvalčovského obecního lesa jej pak zrobil tesař Robert Tuček z Dřevohostic. Rozpětí ramen kříže činí dva metry a dvacet centimetrů a vysoký je 5 metrů. Po dokončení mistr tesařský trámy proti nepříznivému počasí několikrát natřel speciálním olejovým roztokem barvy ořechu. Figura Ježíše byla zhotovena z ocelového plechu o síle tří milimetrů a Krista namaloval František Gračka, výtvarník z Olomouce.

Nahoře je kříž proti povětrnostním vlivům chráněn obloukovou měděnou stříškou. Jeho těleso bylo ukotveno do železného koše a zalito betonem. Kříž je opatřen železnými pásky majícími zabránit popraskání dřeva.

 

Podle pověstí tu ve 13.století po tatarském vpádu místní vykopali jámy a do nich pohřbili mrtvé Tatary. Od těch časů se místu říká „Na Hrobech“ a existenci prvního kříže dokládá vojenská mapa z roku 1763, z doby panování Marie Terezie.

Roku 1866 ve Chvalčově řádila cholera, jíž podlehlo 9 místních a byli pochováni tady Na Hrobech. Zachovala se rovněž zpráva o zřízení pruského vojenského lazaretu stojícího poblíž dnešního opuštěného pískovcového, částečně zatopeného lomu. Jelikož chvalčovští pruské řeči nerozuměli, dostal pak lom jméno „V Německém.“

 

Dál už mne čekalo pokračování po silnici okolo rybích sádek a správní budovy Arcibiskupských lesů k zastávce busu Chvalčov, revír, odkud mi měl za dvacet minut jet bus do Zlína...