Do Rajnochovic z Tesáku přes PR Skaliska Sochová
Po divokých dohadech s manželkou, kam dnes vyrazit - (je 5.7. a tudíž státní svátek) - se rozhodujeme pro Hostýnské vrchy. Manželka někde na netu spatřila obrázek nové dřevěné Rozhledny u Rajnochovic a zaplála nadšením ji spatřit. Trošku jsem její elán přibrzdil sdělením, že tam sice půjdeme, ale hezky pěšky z Tesáku a cestou tudíž bez povšimnutí nemineme žádný skalní útvar... a mohli jsme vyrazit. Na nádraží je kupodivu i ve svátek v provozu bufet, a tak než nastoupíme do busu, zaplníme žaludky kyselicí. Nahoře na Tesáku se chystá nějaká cyklistická rallye a je tu velmi větrno, chladno a navíc pod mrakem, což se nám vůbec nelíbí. Abychom se zahřáli, ignorujeme turistické ukazatele a zkratkou po silničce bez značky zamíříme zvýšenou rychlostí do sedla pod Čerňavou. Odtud se v serpentinách prudce spouštíme dolů pod Sochovou. Než ale nožky poprvé ochutnají svažitost jejích prudkých strání, protáhneme si cestu ještě o nějaký ten metr dál k napuštěné vodní nádrži. Je to vlastně opravená technická památka: nádrž, označovaná jako klauza, sloužila ke splavování dřeva ve formě kulatiny dolů do údolí. A tam někde se na horní stanici rajnochovické lesní železnice - (štreky), nakládala na vagony a odvážela na místní parní pilu. Nad lesní asfaltkou nad nádrží je možnost posezení na lavičce a napojení se z výborného pramene Fons Theodori o mocnosti krasové vyvěračky. Upravený pramen dostal jméno na počest zakladatele železničky - olomouckého arcibiskupa.
My se po krátkém odpočinku vracíme po asfaltce do kopce až k hrázi nového protipovodňového jezu. Tady už ale vlevo vbok a po prudce stoupající lesní cestě se zákrutou dostáváme k novému tur.odpočivadlu a rozcestí v sedle pod Sochovou. Tady se na chvilku musíme skrýt před dešťovou přeháňkou. A když odezní, nepokračujeme po přeložené červené značce po úbočí Sochové dál Do Rajnochovic, ale stoupáme po dnes už sotva znatelné staré pěšině k vrcholu hory. No, jakápak hora - kopec má slabých 741 m, ale zato mají jeho strukturální svahy docela razantní spád! My se ale k vrcholu šplháme přírodní rezervací po skalnatém hřebeni. Velké balvany a skalky, pokryté vzácnými druhy mechů obklopuje asi 160 roků starý zbytek karpatského horského lesa. Kromě buku lesního a občasné jedle je tu k vidění také jilm, javor a jasan. A na vrcholku také horský jeřáb. Ale hlavně nejvýraznější výchozy rusavských vrstev zlínského souvrství magurského flyše, které svými pískovci a slepenci na skále Kazatelně dosahují až devítimetrové výše. Až nahoru na její temeno jsou vysekány schody. A ty čtyřhranné otvory po obou stranách schodiště napovídají, že bývalo kdysi lemováno zábradlím. Skála ale nesloužila jako kazatelna, ale v minulosti, kdy nebyl vrchol Sochové tak zarostlý, jako rozhledna! Vedle ní nalezneme ještě jeden mohutný skalní blok a nahoře na hřebeni u chodníku hříbovitou skalku Pes.
Náš původní plán - pokračovat odsud k Rajnochovicím po chodníčku po hřebeni, má zádrhel: v bujném porostu není jeho pokračování nikde vidět! Jelikož máme strach z nenažraných a krvelačných klíšťat, scházíme z vrcholku raději cestou necestou lesem až na tu lesní cestu s přeloženou červenou tur.značkou. Cesta se sice záhy mění jen v široký chodník, ale i ten nás velmi pohodlně vede po vrstevnici po úbočí hory okolo zajímavých, chobotnicovitých kořenů lesních buků. Poté přicházíme na ohyb hory, kde se znovu setkáváme s tabulí PR Skaliska Sochová. Ona totiž byla r.2003 rozšířena z původních 2 ha na dnešních 16.5 ha a k chráněné ploše přibyl vlastní vrchol Sochové a východní skalnatý strukturální hřeben. Já pak na něm (k mé velké radosti) vidím v divočině horského lesa také nějaké skalky. A protože ty zatím nejsou označeny na žádné mapě, letím je prozkoumat. A má radost je navýšena o poznatek, že to nejsou ždáné skalky, ale minimálně 10 m vysoké stěny mohutných mrazových srubů!! Po průzkumu se vracím za Janou, ale když naše značka zabočí táhlým obloukem do údolíčka pod skalními stěnami a já vidím dál na hřebeni další, ale už nižší mrazové sroubky, lezu v teniskách (!) do svahu na průzkum ještě jednou...
Po "objevitelské vložce" už klesáme bez přerušení místy blátivou cestou až dolů do doliny Rosošné a brzy vycházíme na louky u Rajnochovic a před ranč a restauraci Ve Dvoře. Dáváme si zde alespoň kafíčko a něco k pití a na chvíli necháme odpočinout bolavým tlapkám. Zatímco Jana si fotí koníčky, já se jdu podívat k zastávce busu, zdali nám něco odsud nejede blíž k Rozhledně, ale ten kousek do centra Rajnochovic se už jet neoplatí... A tož rázujeme dál po svých, fotíme okolní chaloupky, bývalou pilu a památku na rajnochovickou Štreku - panel s popisem a obrázky o bývalé arcibiskupské lesní železnici a odstavený vagónek... a při pohledu zpět k Sochové nám najednou notně poklesnou čelisti: nebe na východě doslova zčernalo a žene se sem pořádná bouřka! Při příchodu k další busové zastávce se nám dostává od čekající starší domorodky informace, že za pět minut jede bus k vlakovému nádraží. A my se celých 300 vteřin trápíme dilematem, zda cestu ukončit a vrátit se domů anebo někde v hospůdce počkat, až búrlava přejde... Nakonec jsme rozhodli, že si tu Rozhlednu necháme až na příště. A dobře jsme udělali, neboť jen co jsme v železniční stanici Rajnochovice vlezli do vlaku, začala venku pořádná průtrž a blesky se nad masívem Kelčského Javorníka, který nebyl vůbec vidět, jen křižovaly!
Když jsme o nějaký ten čas později seděli v Otrokovicích v restauraci U Mašinky a cpali se zdejší chutnou krmí, slunce už zase poctilo ten náš kraj spalující výhní... Ale čert už to vem - vždyť přece i ty návraty na neznámá a neprozkoumaná místa mají svůj čas...