Putování Rakouskem VII.
Pro předchozí díl vyprávění klikněte sem.
Krásná a teplá světnice Hagener Hütte nám zajišťuje pohodlný oddych a také řádné usušení z rozmoklého pochodu sem. Výška dva a půl tisíce metrů nám byla dnešní metou, teď už budeme jen klesat. I když by se skoro řeklo padat, ježto je nám třeba slézt výškový kilometr. Pochutnáváme si na pivu a kvitujeme ponovu odhodlání, co nám sem dopomohlo. Ani taková slota ho nedovedla zlomit. Jen jedno se neplní. Jakési menší pleso se na koupání v mlze a se sněhem okolo přece jen nehodí.
Za necelou půlhodinu totiž přišla taková změna, že jen stěží rozeznáváme jakékoliv tvary. Ani na jedno údolí nemůžeme popatřit nedočkavými zraky. Nenaděláme však nic, proto se vydáváme na další dobrodružný pochod. A opět nemáme nouzi o napínavé okamžiky. Co by však Hory byly bez těch jejich nálad a proměn. Škobrtáme o těžké balvany a vyhýbáme se potůčkům, které tu vydatně zásobují snad každodenní deště. Květena nám sice zůstává skryta ve jménech, její přepestré barvy ale hlasitě obdivujeme. Jistě by tam znalejší nalezli nespočet enciánů. A spíše jen tušíme sysly.
Ty nitky dole identifikujeme jako úzké stezky a možná i potůčky. Jedno od druhého se nám ale nedaří rozeznat. Malé dřevěné nouzové stavení nám mělo být domovem, přiznáváme si později dole. Alespoň pro dnešní noc. Nicméně za pěkna na to nikdo ani nevzpomene. Do civilisace asfaltu se dostáváme s nemilou společností, která se postupem pochodu stále více hlásí o pozornost. Nepomáhají ani ryčné výkřiky, že o ní ani zbla nestojíme. Kapky se derou z nebes s šílenou rychlostí. Během se nic nespraví a tak jen resignovaně putujeme dále. Nemělo to valného významu měnit si mokré za suché. Tím se jen ztěžkne, myslím si. Den má však positivní konec. Nalézáme jakousi boudu, určenou možná právě pro nám podobné. Střecha a tekoucí voda se záchodem bez nutnosti placení je nám divem. A tak v té zemi rakouské usínáme nakonec velmi spokojeni.