Putování Rakouskem XII.

Předchozí díl cestopisu naleznete tady.

Dále máme jasno, pojedeme ještě více na západ, zkrátka tam, kde končí Rakousko a dále je jen moře. To rakouské je sice pomenší, ale splňuje hlavní, nevidíš za horizont. A máme vskutku dobrého oře pro takové putování. Rail Jet, nedávno uvedený do provozu, nás poveze horami a tunely. Tento spoj dokonce končí až u Němců v Lindau, jak hlásají nápisy, prázdninovém nádraží. A my máme díky jízdenkám povolen dojezd až do cíle vlaku.

Arlberská dráha by se po odjezdu z hlavního nádraží mohla jevit jako nudná, zvlášť když ji všímavý cestující srovná s do nebes šplhající Karwendelbahn, jež lze spatřit v galeriích po pravé straně našeho směru. Ovšem Arlbergbahn se na své hvězdné chvíle, kterých nebude málo, musí řádně připravit. Rychlá dvokolejná trať se totiž později mění až na pomalou vyhlídkovou jízdu. Nabíráme výšku, chtělo by se říci. Inn se stává rozbouřenějším, až jednoho napadne, zde jde o ten stejný, jenž se tak loudá v hlavním městě. 

S plechovkou piva vychutnáváme nápoj i okolí. Mají takových výhledů v Rakousech, už jsme jich spatřili jen z vlaku tolik, že je až k neuvěření, že se všechny nacházejí v jedné zemi. U tisíci metrů bys řekl dost, prostě výš už se nedá dostat. Ale ani tam se železnice nezastaví. Vrchol jest skryt v Arlberském tunelu. Přes 1300 metrů. Ani jeho délka není z těch zanedbatelných, více než 10 kilometrů. Že se jím vlaky musí doslova vléct, trvá to celých deset minut. Pro slabší povahu, vím, ne moc milý zážitek. 

Od vorarlberského Bludenze opět najíždíme na rychlostní koridor. Ale hory jsou s námi pořád, teď k nim ale máme trochu dále, tyčí se mocně po obou stranách údolí. Následuje Feldkirch, důležitá stanice, kde odbočuje trať ke knížatům do Lichtenštejnska. Nakonec Bregenz. Tady se na pár chvil, prozatímně, loučíme s Rakouskem. Lindau neznáme, navíc nás trošičku láká pobýt i ve spolkové republice. Ale do metropole Vorarlberska se vrátíme, tam jsme večer očekáváni.