Pyreneje - část 2. - španělská strana

Tent cestopis navazuje na Pyreneje - část 1. - francouská strana

OBSAH: Punta del Pacino - Ordesa - Posets-Maladeta - Carcassone - Pont du Gard

Den jedenáctý – Punta del Pacino

Počítáme dny, které máme ještě před sebou a usoudili jsme, že se ještě půl dne můžeme koupat a do našeho cíle dojedeme až k večeru, což bude dostačující. Bohužel slunce nás ten den zradilo a bylo zataženo už od rána. Balíme se tedy hned a odjíždíme do Pyrenejí, tentokrát na španělskou stranu. První náš cíl je Torla. Hned za hranicí Francie se Španělskem jsme si našli ještě jednu nenápadnou túru, která nám však nabídla nezapomenutelné výhledy. Byla to taková neplánovaná vsuvka, když jsme ušetřili půl dne časnějším odjezdem z kempu. Od oceánu jedeme dálnicí na Pau a odtud po krásné vyhlídkové cestě přes Col du Pourtalet po silnici D934, vinoucí se skrz Vallee d´Ossau. Cesta nabízí nádherné výhledy. Turistická cesta se nachází kousek od Sallent de Gállego. Výchozí parkoviště však nejdřív nemůžeme najít. V Sallentu se trochu motáme, než jsme pochopili, že cesta je popsána z druhého směru. Ale nakonec náš výchozí bod nacházíme a odbočujeme správně na „pistu u zeleného potrubí“ . Od malého parkoviště ukazatel značí cestu na Collado del Pacino. Stoupali jsme nahoru a za krátkou chvíli překonali převýšení 610 metrů, což není zase tak málo. Poslední část výstupu byla nejstrmější. Mohli jsme pak shlédnout prvotřídní vyhlídku na okolní horská pásma údolí Valle de Tena. Pak jsme pokračovali do Torly, k parku Ordesa. Byli jsme zase trochu nervózní , kde se ubytujeme, byli jsme jako vždy už hodně hladoví, byl už večer, ale večeři jsme museli nechat až do kempu. Jeden příjemný jsme našli za Torlou s názvem St. Anton. Dokonce tu bylo i několik Čechů. Večer začalo pršet. Večeři jsme sice ještě stihli venku, ale víno a sušenky jsme si už vzali do stanu.

Den dvanáctý – Ordesa – vodopády řeky Azaras a cesta po římse Faja de Pelay

Bohužel celou noc pršelo a nepřestalo ani ráno. Máme naplánovanou trasu a stále prší. To je nepříjemné. Občas chvíli jen krápe, nebo na chvíli i přestává, takže mezi deštěm snídáme a ne zcela dobře vybaveni proti dešti se rozhodujeme, že to riskneme a vyjedeme na túru. Jedeme směr Národní park Ordesa, ale zastaví nás tady závora. Dostaneme informaci, že musíme jet autobusem, který vyjíždí z Torly. Tedy se vracíme a kupujeme lístek, který je i zpáteční. Většina turistů zde jde krásným údolím Valle de Ordesa až k vodopádu de Soaso. Toto údolí je nejnavštěvovanější přírodní atrakcí Pyrenejí. Je to na stoupání nenáročná túra, ale celkový čas je asi 6 hodin chůze. My volíme poněkud obtížnější cestu. Pomalu už přestalo pršet, jen občas ještě spadne pár kapek, ale to už vůbec nevadí, aspoň není na výstup, který podnikáme, příliš velké horko. Vycházíme v jednom místě celkové převýšení 700 m a jdeme v serpentinách ke zděné vyhlídce, u níž začíná skalní římsa, která se táhne podél kolmých stěn kaňonu. Těchto říms je tu více, ale tato, po níž půjdeme, je nejdelší a nazývá se Faja de Pelay. Výstup sem byl tedy opravdu dost vyčerpávající, ale teď už zase půjdeme buď jen po rovině, nebo budeme pouze mírně scházet dolů. Cesta po římse nám trvá minimálně tři hodiny. Průvodci sice píší své odhady, ale jedná se vždy o svižnou chůzi bez zastávek. Když ovšem přitom fotím, což znamená rozbalit stativ, vyfotit a zase to vše sbalit, hodně to zdržuje. K tomu si ještě dáme svačinku na krásné loučce a hodiny hned naskáčou minimálně o třetinu. Sešli jsme do údolí Valle de Ordesa, k vodopádu Cascada Cola de Caballo. Viděli jsme ho jen z dálky a ani se nám k němu nechtělo jít. Pokračujeme tedy údolím a vydáváme se pomalu na zpáteční cestu. Obloha se už nějakou dobu pořádně mračí a vypadá to, že nás bouře nemine. Je to jen otázka času. Někdy mě fascinuje, jak se někteří turisti vydávají na takovéto cesty. Potkáváme tu dvojici , kdy slečna má kabelku hodící se na pláž, bílé plátěné balerínky a bílé tričko s minisukýnkou. Já už zatím letím oblečená do nepromokavé bundy k prvnímu vodopádu, protože ho chci ještě před deštěm zvěčnit. Bohužel, i když opravdu běžím, zřejmě to nestihnu. Oblékáme si už pláštěnky, ale déšť je tak vydatný, že moje kalhoty tam, kde pláštěnka končí, jsou totálně promoklé. U vodopádu jsme objevili několik skalních převisů, kam jsme se schovali a přečkali ten nejvydatnější déšť. Přemýšlím nad všemi lidmi na trase, kam se asi schovali a taky na tu slečnu „Plážovou“….. No přestalo pršet a já mohla vyfotit vodopád. Zdálo se nám neuvěřitelné, že máme ještě před sebou dlouhé cca 3 hodiny cesty údolím zpět na parkoviště. Ke konci cesty už se mi nechtělo ani fotit. Zničeni jsme si sedli asi ve čtvrt na 9 do autobusu. Do kempu jsme se dostali téměř za tmy. Už se nám nechtělo jít ani do restaurace v kempu na večeři, to bychom se museli zkulturnit. Tak si vaříme vlastní polévku a padáme do stanu.

Den třináctý – Jezerní cesta v parku Posets Maladeta

Asi v 9 hodin kupujeme bagetu a už téměř sbaleni jdeme snídat. Vyjíždíme do Anety a loučíme se s Čechy, kteří tu také stanují. Do Anety to máme asi 150 km daleko. Po těchto ujetých kilometrech hledáme odbočku na jezero Llauset a po rozbité asfaltové silnici přijíždíme k tunelu. Je takový dost strašidelný, vykutaný ve skále, shora teče voda, na zemi blátíčko a lze tento tunel zavřít těžkými vraty. Vyprávíme si o hororech a já tu mám drobet klaustrofobii. Za tunelem je malé parkoviště, kde parkujeme a jíme náš oběd, jen něco k zakousnutí, abychom cestou nepadli vyčerpáním a hladem. V průvodci se píše – nenáročná túra. Tak sice převýšení není až tak veliké, celkem 485 m, ale zdá se mi, že to musí být mnohem více. Navíc celou cestu jdeme po skalních blocích a moc pohodlná cesta to tedy není, jsme ve vysokohorské nehostinné krajině ledovcových jezer. Během cesty se nám ale naskýtají úžasné výhledy. Například když vystoupáme nad první jezero, tak je to překrásný výhled. Pak se nám otevřou nádherné výhledy v Collet dels Estanyets. Samozřejmě i oblačnost v tom sehrála svoji roli a pořizuji fotky, které jsou jedny z nejhezčích naší cesty po Pyrenejích. Při posledním strmém výstupu na Collado d´Anglos jsem si myslela, že už umřu. Navíc jsem do poslední chvíle věřila, že tento vrchol nebudeme muset přecházet. Zdálo se mi to totiž zespoda zcela nemožné. No ale zase jsem přežila a vystoupala nahoru a zase sestoupala dolů v notných serpentinách na parkoviště a hurá do auta a přejet někam do kempu, kde se dáme trochu dohromady a odpočineme si. Vlastně to byla naše poslední túra v Pyrenejích a teď už nás čeká jen dlouhá cesta domů s malými zastávkami. Kemp jsme našli na hranicích s Francií. Ještě jsme se stavěli v obrovském obchoďáku. Víc alkoholu pohromadě jsem snad neviděla. Nakoupili jsme si Benediktinku a další nápoje, paradoxně ještě ve Španělsku.

Den čtrnáctý – Carcassone, Pont du Gard a domů!!!

Ráno vstáváme, dáváme se do kupy a můžeme se už těšit jen domů. Ještě se stavíme v Carcassonne. Ty mraky lidí nás ale docela ničí. Prohlížíme si opevněné město a mizíme pryč, ještě k moři, abychom si užili poslední, aspoň denní odpočinek u moře. Po dlouhém hledání nacházíme příjemný kemp se skvělým bazénem a odjíždíme až druhý den k večeru. Děláme si ten večer ještě jednu zastávku na místě, kde jsme již kdysi také byli, u mostu Pont du Gard. Je zajímavé, jak se místa mění. Placené parkoviště a nově zbudovaný areál zaměřený na tisíce přijíždějících turistů. Zase letím po cestě s foťákem, abych stihla most ještě za trochy světla, protože se už začíná stmívat. Pak vyjedeme na dálnici, abychom ukrajovali desítky kilometrů a doma konečně spočinuli v naší pohodlné posteli …