Raxalpe a Hohe Wand - září 2008

Slovo dalo slovo a už jsem byla přihlášená na výlet do Rakouska. Předpověď počasí na víkend vypadala slibně, a tak jsme ve čtvrtek ráno po čtvrté hodině se ségrou a Tomem vyrazili. V Drahotuších jsme nabrali Peťu Voldána, Wolfa občas zvaného a vydali jsme se na cestu scílovou stanicí Raxalpe a HOHE WAND.

Ráno kolem deváté jsme dorazili na místo. Počasí nevypadalo nikterak vábně. Pršelo, místy až s*alo, jak by řekl můj tatínek. Prostě to Zákopčaníkovi zase nevyšlo ;-). To nám ale vůbec nevadilo, a tak jsme obuli pohorky a vydali se na cestu. Auto jsme nechali zaparkované kousek u tunelu u Weichtelshausu. Stoupali jsme nejdřív lesem a potom po železných schodech. Cesta údolím Höllentalu nás dovedla až kferratě Teufelsbadstube (2,5 - B, 725m, 3:15h) . Přestalo trošku pršet a místy to dokonce vypadalo, že se to začíná protrhávat. Ferrata to byla pěkná, taková na rozehřátí. Překvapila mě místní fauna a flóra. Všude po zemi lezli nějací ještěrci. Vypadali jako mloci, ale byli menší a neměli fleky. Taky jsme potkali několik kamzíků. Vůbec si znás nic nedělali a tak jsme si je mohli prohlídnout pěkně zblízka. A tak jsme stoupali a stoupali až jsme vystoupali úplně nahoru, kde už bylo místy i 20cm sněhu a mlha jak mlíko. Šli jsme navštívit nedalekou vyhlídku Höllental Aussicht, ale ani tam nebyly panoramatické výhledy do okolí. Chtěli jsme dolů sestoupit ferratou kousek od vyhlídky, ale protože byl sníh, mlha a i kolemjdoucí kamzík se málem skutálel do rokliny, rozhodli jsme se, že se vrátíme chodeckou cestou C. Kronich-Steig.

Došli jsme do Keissersbrunu, asi 3 km od místa, kde jsme ráno zaparkovali auto. Cestou zpět se zase dost rozpršelo. Původní plán byl, že vylosujeme někoho (třeba Toma), kdo půjde pro auto a zbytek počká vhospodě. Hospoda ale byla zavřená a tak jsme začli vymýšlet náhradní plán. Pak jsem si ale všimla, že stojíme přímo na autobusové zastávce. No a protože jsme haluzáci, dokonce nám jel za 5 minut autobus přesně tam kam jsme potřebovali :-). Tom mi jako jediné aspoň trošku německy mluvící osobě svěřil klíče od auta a byla jsem určena ke splnění mise - „Dojeď pro auto a přijeď pro nás". Zavzpomínala jsem na 4 léta strávená vlavicích gymnázia a snažila se lámanou němčinou navázat konverzaci spanem řidičem. Zdá se že se mi to docela povedlo, protože jsme se docela nasmáli, dozvěděla jsem se předpověď počasí na další dny a zastavil mi přímo u auta :-). Dojela jsem za děckama a vyrazili jsme do Reichenau an der Rax. Tam jsme si na autobusové zastávce uvařili večeři a pak jsme se vypravili do místní hospody, kde jsme měli v plánu usušit si promočené věci. Nevím, jak se hospoda jmenovala, ale bylo tam moc příjemně. Milá paní, která si pouštěla německého Evu a Vaška se o nás, s úsměvem prozpěvujíc si, starala jako o vlastní :-). Věci jsme neusušili, tak nám nezbylo nic jiného, než se odebrat na záchytné parkoviště, kde jsme se uložili ke spánku. Děcka chrněly ve stanu a já jsem spala vautě se všema těma mokrýma věcma. Ráno mi aroma šeptalo, ať vstanu :-)

Je pátek ráno. Očekávali jsme slunečno, maximálně polojasno, ale realita byla poněkud jiná. No ale aspoň už nepršelo. Přejeli jsme na parkoviště kousek od Prein an der Rax. Tam jsme spolu sdalšíma dvěma Čechama stoupali nahoru. Původní plán byl vylízt nahoru ferratou Hans-von-Haid Klettersteig, ale byla taková mlha, že jsme nástup minuli a došli nahoru vycházkovou cestou suťoviskem ke kříži Schrockhenfeuxkreutz (1646m.n.m.). Byly krásné výhledy přirovnatelné k čerstvě vybílené komoře :-). Cestu dolů jsme zvolili opět vycházkovou vzhledem k mlze a mokrému sněhu. Asi by to na skále nebylo to pravé ořechové. Šli jsme po Gabl-Kahn Steig zpátky kautu. Děcka dostaly chuť na kafe, a tak jsme se vydali do osvědčeného rodinného podniku v Reichenau an der Rax. Paní byla opět velice milá. Ptala se nás, jak se nám spalo venku a jestli prý nám nebyla zima. Baže byla :-)). Dali jsme si výbornou čokoládu a kafe a paní se nás asi zželelo, protože nám každému zakrojila pořádný kus bábovky :-). Mňam. Jeďte tam, třeba taky dostanete :-). Potom klasika, uvařit, postavit stan a chrnět.

Třetí den bylo opět pod mrakem a tak jsme se rozhodli, že o den dříve opustíme pohoří Raxalpe a přesuneme se do HOHe WANdu. A vyplatilo se to. Slibované sluníčko tentokrát opravdu vykouklo. Zaparkovali jsme na parkovišti Sonnenuhr přímo kousek od místa činu. Na zahřátí jsme si vybrali HTL-Steig (5 - D,E, 375m, 2:15h). Ferrata začala malým převisem, který tam byl asi schválně na otestovaní fyzické zdatnosti lezců. Já jsem kromě své zdatnosti prověřila i své vybavení. Nakonec to dopadlo výborně. Přežila jsem! Nepublikovatelné detaily povyprávím jedině osobně a to ještě kdo ví jestli ;-). Segra s Tomem nakonec šli svou cestou. My s Wolfem jsme zarputile bojovali skolmými stěnami sminimem stupů a úchytů. Byl to opravdu zážitek, který vřele doporučuju :-). Hromosvod hadra :-). Dolezli jsme ke Skywalku, kde už na nás čekal zbytek výpravy. Dolů jdeme ferratou Hanselsteig (1-A,B, 375m, 1:00h). Je to pěkná cesta skrásnou přírodní terasou, kde byl dokonce i stoleček.

Přejíždíme autem o kus dál do Hochkogelu, kde jsme si vybrali ferratu Währinger Steig (3-D, 100m, 1:00h). Nahoře dáváme svačinku a kocháme se výhledama. Přecházíme Drobilsteigem, což je vycházková, ale pěkná cesta, k Hegottschnitzelhausu. Ten název se mi moc líbí :-)). Od tama jdeme dolů ferratou Ganghofersteig (4-D, 100, 0:30), která shora vypadala hrůzostrašně, ale nakonec byla vpohodě :-) Ganghofersteig byla naše poslední ferrata této výpravy. U parkoviště jsme si uvařili papů a vydali jsme se zpět knašim domovům.

Kompletní Fotogalerii si můžete prohlídnout tady.