Rysy, zimní výstup z Polska

Pohled z Rysů (foto z roku 2017 v roce 2016 z kterého je článek nebylo z vrcholu kvůli mlze vidět) • Fotografie (1) • Foto: BysTri

Vstoupit do fotogalerie (1 fotografií)

Rysy - nejvyšší po turistické značce dostupný vrchol ve Vysokých Tatrách a zároveň také nejvyšší hora Polska. Ze slovenské strany jsem na vrcholu již byl, ale vždy mě lákal výstup z polské strany od Morskieho Oka, kde prudké severní stěny slibují oproti výstupu přes Mengusovskou dolinu pěkně namáhavé stoupání.

Přes léto a podzim jsem si na tuto stranu Tater bohužel nenašel čas. Až nyní, když jsou Tatry zasypány sněhem se tato příležitost naskýtá. Na středu 9.3.2016 hlásí většina předpovědí jasné až polojasné počasí a několik stupňů pod nulou. V úterý se domlouváme se švagrem Majklem a kamarádem Petrem, že bychom se vydali směr Zakopané a pokud budou předpovědi naplněny a vše ostatní nám vyjde, pokusíme se vystoupit na vrchol Rysy 2499 a 2503 m.n.m. Všichni se těšíme na zajímavý den a zároveň na pěkné počasí, které bude příjemnou změnou po dlouho trvajících pochmurných dnech plných mlhy bez slunce. Předpověď je i v úterý večer stále příznivá, takže chystám batoh s nezbytným vybavením a jdu se na zítřek pořádně vyspat. Zakopané je cca tři hodiny cesty, takže ranní budík ve 3:30h je docela nepříjemný, ale bohužel nezbytný. Rychle dobalit batoh, oblíknout se a po čtvrté hodině sedíme všichni tři v autě a noční mlhou ukrajujeme přes Slovensko kilometry směr Zakopané.

Celou cestu je počasí pod psa a nálada tím pádem není nejlepší, ale stále věříme, že na místě to bude vypadat o poznání lepe. První náznaky toho, že se počasí umoudří, začínáme pozorovat kolem 7h, když projíždíme přes polský „Špindl“ a přes mraky se začínají prodírat první sluneční paprsky a modrá obloha. Zakopané je plné dřevěnic a penzionů a dýchá z něho, alespoň z určitých ulic, atmosféra luxusního zimního střediska, kde to žije jak ve dne tak i v noci. My jen v rychlosti projíždíme a míříme dále do lesů k velkému parkovišti s názvem „Palenica Białczańska“.

Po 7 hodině ranní je parkoviště prakticky prázdné, řádově jednotky aut. Hned u brány nás kasíruje hlídač o 20 zlotých za celodenní parking a hned poté také o 5 zlotých na osobu za vstup do národního parku. Na parkovišti rychle uděláme poslední úpravy batohů a vyrážíme na 8 km pochod k největšímu Tatranskému plesu, kterým je Morskie Oko, ležící ve výšce 1391m.n.m. Cesta nám trvá 1:30h.

Asi od poloviny této trasy se začíná objevovat sníh, kterého velice rychle přibývá a postupně se dostáváme do krásné zimní KRAJINY plné sněhu a nádherných výhledů na okolní štíty. U chaty se nezdržujeme, rychle přecházíme po zamrzlé hladině plesa na druhou stranu, kde u začínajícího stoupání nasazujeme mačky a do ruky bereme cepíny. U Czarneho Stawu pod Rysami, který leží o téměř 200 výškových metrů výše než Morskie Oko na sebe chvíli čekáme, upravujeme výzbroj, trochu se občerstvujeme a poté vyrážíme opět přímo po zamrzlé hladině do téměř tisícimetrové „stěny“, která pořádně prověří naší fyzičku.

Stoupání je hned od začátku docela příkré a sníh sypký, takže se dost boříme, což chůzi moc neusnadňuje. Počasí je ale stále hezké a za zády se nám otevírají krásné pohledy do Doliny Rybiego potoku. Bohužel na vrchol kam míříme vidět nejde, jelikož je skryt v mracích. Stále stoupáme sněhovými pláněmi výše, každý volí své vlastní tempo, podle toho jak mu to vyhovuje. Když jsou rozestupy již docela velké, usedám na kámen vyčuhující ze sněhu a doplňuji energii teplým čajem a taky něčím do žaludku. Po přibližně 15minutách přichází Petr s Majklem a poměrně unavení také využívají přestávku na doplnění sil. Nacházíme se přibližně 400 výškových metrů pod vrcholem a ještě nás čeká kvalitní dřina. Ze sněhového žlebu se dostáváme na ještě prudší a místy skalnaté žebro, které vede podél dlouhé rýhy, takzvané rysy, podle které dostal tento štít svůj název. Každý volí své vlastní tempo a za chvíli, i díky začínající mlze, své kolegy pode mnou už nevidím. Domluvili jsme se, že otáčet zpět budeme ve 14 hodin.

Bohužel přes hustou mlhu, která se drží ve vrcholových partiích jde vidět maximálně na 20 metrů a těžko se odhaduje jak daleko je to ještě k vrcholu. Za vydatné pomoci cepínu postupuji prudkým, ale docela bezpečným a čitelným terénem dále až k hřebenu, na kterém se cesta zatáčí prudce vpravo. Bohužel na chlapy pode mnou nevidím, ale i nadále je postup dostatečně bezpečný, takže pokračuji dál. Po krátkém skalním výšvihu, který je naštěstí dobře pokrytý pevným zmrzlým sněhem, následuje mírně exponovaná skalní římsa jištěná řetězy, které jsou ale na většině míst silně přimrzlé k povrchu. Odtud jde vidět na žebro, po kterém se vystupuje, snažím se v mlze rozeznat postavy a opravdu na chvilku při mírném protrhání oblačnosti dvě postavy směřující vzhůru rozeznávám, to mě uklidňuje a pokračuji rovněž dál ve výstupu.

Po dalších asi 20 metrech mě překvapuje patník označující vrchol. Bylo to blíže, než jsem čekal, VRCHOL. I když kolem nejsou žádné výhledy a chvílemi si připadám jako Jaroslav Marvan ve filmu Anděl na horách, když z Lomnického štítu v mlze ukazoval Zanzibar a Kilimandžáro J. I přesto mám na tváři úsměv a na dálku se zdravím s osobou, která osamocená postává na vedlejším slovenském vrcholu. Jelikož to už chlapi nemají daleko, říkám si, že tady do 15 minut musí být, tak oblíkám bundu abych neprochladl a focením si krátím čas, než dorazí.

Po chvilce osoba ze slovenského vrcholu na skialpech traverzuje na polský vrchol. Zdravíme se a ptá se „Jsi Čech?“. jelikož má kapuci a lyžařské brýle, tak ho nepoznávám, ale ten hlas mi je povědomý. A opravdu, z neznámé postavy na vedlejším vrcholu se vyklubal soused ze stejné vesnice, který je vášnivým horalem a skialpinistou. Chvíli spolu pokecáme, a jakmile se mlha alespoň částečně protrhá, spouští se na lyžích dolů směrem do Mengusovské doliny na slovenskou stranu Tater. Příjemné a nečekané shledání. Jelikož už uběhlo více než půl hodiny a chlapi pořád nikde, kousek sestupuji, jestli je náhodou neuvidím. Vidím je sedět na skalním žebru, po kterém se stoupá. Kříčím na ně "Co je, proč nepokračujete?" a dostávám odpověď, že to otáčejí, že už to nedojdou.

Na to jim oznamuji, že na vrchol to nemají víc než 10-15 minut, a že z místa kde stojím já to je asi 2minuty J. Nechtějí tomu uvěřit, ale nakonec jim tato informace vlévá energii do žil a začínají stoupat. Už je mi téměř po hodině na vrcholu docela chladno, takže jsem rád, když se konečně objevují na vrcholové plošině. Konečně si je s kým plácnout a oslavit tak úspěšný výstup.

Následuje povinné vrcholové selfie a můžeme započít sestup. Zprvu to jde docela pomalu ale jakmile se dostaneme ze skalnatého žebra na sněhové svahy, tak se sestup výrazně urychlí a po chvíli máme opět krásné výhledy směrem k Morskiemu oku a na protější svahy. Ve vysokém sněhu to jde dolů vážně rychle, za necelou hodinku přecházíme Czarny staw pod Rysami a chvíli po něm i Morskie Oko.

U chaty pociťujeme už docela značnou únavu, takže s radostí odkládáme veškeré vybavení, které obdivuje skupinka polských svátečních turistů, kteří nemohou uvěřit, že jsme přišli z okolních vrcholů a klepou si přitom na čelo. Po krátkém rozhovoru mizíme do chaty, kde se posilňujeme horkou "herbatou" a "parowkami". Hodiny ukazují skoro 17h, takže se zase rychle zvedáme a pokračujeme na poslední část sestupu, kterou je asfaltka na parkoviště „Palenica Białczańska“, kde jsme ráno nechali auto. Cesta je po náročném dni docela únavná a klikatí se v lesních zatáčkách, které neberou konce.

S nastupující tmou se kolem 18h konečně dostáváme k autu, do kufru házíme batohy s vybavením, nohám ulevujeme povolením bot a vydáváme se na tříhodinovou cestu domů. V autě probíráme jednotlivé zážitky a pocity z výstupu a jsme rádi, že jsme si v polovině týdne udělali tento super výlet, i když všichni tušíme, že zítřejší ranní vstávání do práce bude hodně náročné.