Podruhé jako tatranský horský nosič při vynášce na "Chatu pod Rysy" - OBROVSKÝ zážitek duší běžného smrtelníka.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Poprvé jsem šel na Rysy loni, při mém „akčním“ seznamování se s Tatrami. Nebyl bych to já, abych si nezkusil nahoru alespoň něco vynést. Také bych se cítil jako buran, který jde jen tak nalehko, aniž bych někam extrémně spěchal. Četl jsem i komentáře na internetu, kde ocenění za vynášku hodnotili jen tím pivem, polévkou nebo kolou nebo něčím jiným nahoře na chatě. Toto je úplné nepochopení a takto se to přepočítávat nedá. Pochopitelně hlavním důvodem pro mě bylo zjistit, zda jsem vůbec schopen něco nahoru vynést. Poprvé to bylo o to drzejší, že jsem ani nevěděl po jaké cestě půjdu a jak mi samotná dá zabrat. Krosny, které jsem si mohl loni vybrat byly tak těžké, že jsem je nedokázal ani „odlepit od země“. Tedy určitě těžší než třicet, spíš čtyřicet kilo. To jsem napoprvé ani nepokoušel, ale nalevo v přístřešku jsem „objevil“ menší tašky s malými minerálkami, tedy maximálně pět nebo 7 kilo. Ty jsem tehdy vzal, ale musel jsem si projít první „nosičskou zkouškou“ tedy naučit se je upevnit na batoh na zádech tak, aby se mi nesli dobře. Na cestu jsem se už doma připravil hlavně tím, že jsem si do batohu dal jen minimum potřebného. Na druhou stranu jsem si vzal některé kratší smyčky, kusy tenčích lan a několik různých karabin – kdyby bylo třeba. Bylo…
Učil jsem se umění dobrého upevnění nákladu a po chvíli pochopil, že zdaleka to není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Jak dopadla vynáška i celý výstup na Rysy je popsáno zde: [1] až [4].
Letošní poslední výlet do Tater (s odstupem času je mi trochu líto, že jsem ještě jeden pěkný den k návštěvě těchto nejbližších velehor nevyužil – poslední okamžiky se „starým“ návštěvním řádem TANAPu (ten nový bude mít spoustu dalších omezení, kdy je „mezi řádky“ velmi silně cítit, že návštěvník Tater je brán „zelenými ultras“ spíš jako škodná, kterou je třeba úplně vymýtit). Bohužel nejenom já to takto, ale i mnoho dalších a mnoho let zpět, cítí podobně :-(( ). Sice už nemám poslední dobou tolik síly jako předtím a cestování vlakem v noci je pro mě hodně únavné (často mnohem únavnější než samotný výlet), ale když už správně vystoupím (nepřejedu), tak je dobře. Jen málokdy tvrdě usnu (bojím se právě, abych nepřejel a nemusel své smělé plány měnit). Na druhou stranu se snažím alespoň trochu odpočinout, abych mohl s elánem vyrazit do hor, kde je jasné, že si moc neodpočinu.
Tatry jsou naštěstí pro Ostraváka dost blízko a když se daří, tak za tři až čtyři hodiny tam jsem. Vyjíždím kolem jedné hodiny ze Svinova (pokud jistý nejmenovaný dopravce nemá několikahodinové zpoždění ze stále se opakujícího (ale zcela nepravdivého) hlášení „závada na voze“ - vždy se hlásilo jako výmluva toto) a když to jde tak jak má, tak jsem kolem 4 hodin ráno ve Štrbě. Nyní jede vlak nečekaně prakticky zcela bez zpoždění a za chvíli jede i první zubačka ke Štrbskému plesu. Pořád si nejsem jistý, kam se vydám. Jestli to bude nový vrchol na „Vrcholovku“, tedy Koprovský štít nebo jestli půjdu podruhé na Rysy. Před pár měsíci vyšla velice zajímavá a nesmírně čtivá knížka o „Chatě pod Rysy“ a jejím správci (chataři) Viktorovi Beránkovi. Jmenuje se zcela jednoduše „Viktor – Príbehy chatára a nosiča“ [5]. Už dlouho jsem nečetl tak skvělou knihu jako tuto. Je možné ji objednat nejen na Slovensku, ale i u nás. Na počet stránek (asi 190) není úplně nejlevnější, ale pro milovníky Tater a především ty, kteří mají k této (i jiným horským chatám na Slovensku) určitě „srdeční“ pouto, ji silně doporučuji. Ani jedna věta zde není zbytečná a ač má jen „pár“ stránek, tak je text poměrně hustý (oproti jiným knihám nečekaně psaný menším písmem). Některé části jsou hodně smutné, ale jako celek je dobře čitelná i pro ty, kteří nejsou velkými horaly. Pochopitelně, psaná je především pro ně, právě oni mohou o to lépe pochopit onu sílu textů, hloubku myšlenek a především pocitů. Rád udělám této skvělé knize malou reklamu, jejíž hodnota je mnohem větší než zabrané místo v knihovničce. Na Viktora jsem měl loni štěstí a tak jsem byl zvědavý zda se s ním potkám i nyní. Mám s ním i fotku ze které číší naprostý klid, ale zveřejnit ji bohužel nemohu, nemám toto Viktorem schváleno a nebylo by správné ji zde umisťovat bez jeho vědomí…
V zubačce nečekaně potkávám i kamarádku ze základky, obrovskou znalkyni Tater a nejenom jich. O prochození tolika štítů, hor i menších kopců si mohu nechat jen zdát. Stejně tak i o její vnitřní síle a energii. Budu muset ještě hodně nachodit, naběhat a potrénovat (zaposilovat), abych s ní dokázal držet tempo.
Na zubačku jsem šel v takovém, skoro „automatickém režimu“ a moc jsem nevnímal okolí. Vůbec jsem netušil, že zde někoho známého potkám. A nebýt té náhody, že jsme jeli stejným vlakem z Ostravy, mířili stejným směrem a nakonec nastoupili do stejné části zubačky na Štrbské pleso, tak bychom se asi minuli. To by byla obrovská smůla a alespoň mě by to bylo velice líto. Vzpomínky na zlaté dobré časy na základce. Snad jediná výhoda facebooku, která umožnila, aby alespoň tyto vztahy nezanikly úplně stejně jako u většiny kamarádek. Za ztrátu některých si mohu sám především svými řečmi a svým nízkým sebevědomím, se kterým mám problém dodnes (ač vím že u „slabších“ poloviček je to skoro ten „nejhorší zločin“, který se neomlouvá).
Stále se bohužel neumím pochválit, protože v tom hned cítím nějakou míru „namyšlenosti“. Naštěstí hory jsou ke všem ve stejný okamžik a na stejném místě stejně „fér“. Kdo se lépe připraví, je na tom lépe. Jen, když dojde k náročnějším situacím, tak přichází na řadu ono nevyzpytatelné štěstí nebo smůla (ve většině případů ale ono zhoršení situace na sebe s předstihem upozorňuje a pokud ne, tak je to skutečně již ona pověstná smůla). Naštěstí v těch horách získávám zvláštní energii, sílu a částečně i odvahu – pár kopců jsem už vyšel a tak snad budu mít štěstí na dobrý odhad kam jít a kam už ne, případně, kdy se radši vrátit.
V naprosté většině případů chodím do hor sám, ale určitě se i tehdy v nich cítím více mezi lidmi než v nějakém městě, kde je jich sice plno, ale tak nějak si jsou úplně cizí. Snad jen před „VELKOU ZKOUŠKOU ODVAHY“ v Západních Tatrách, kde jsem se poprvé chtěl vydat na nejnebezpečnější části slavné „Roháčské hřebenovky“ a to na Ostrý Roháč a při druhém výletu na ještě obtížnější úsek (hlavně vytrvalostně a představou, co mě ještě dál obtížného čeká, jestli na to budu mít) Smutné sedlo → Tri kopy → Hrubá kopa → Baníkov, jsem se cítil strašně sám a přiznám se, že jsem se hodně bál toho, co mě bude čekat. Naštěstí to nebylo tak technicky ani psychicky (exponované úseky) náročné, jak jsem se obával. Na druhou stranu oba výlety byly velice náročné fyzicky a psychicky, hlavně z délky (nekonečnosti trasy do údolí k Žiarské chatě a pak ještě k zastávce autobusu). To jsem popsal zde: [6] až [15].
Dnes nečekaně nevycházím do hor sám. Vlak dojel brzo a tak směrem k Rysům se vydáváme ještě za hluboké tmy (letní turistická sezóna v Tatrách bude co nevidět končit). Brzy ráno je i poměrně chladno a nerozhýbaný si beru i tenčí bundu. Procházíme kolem Štrbského plesa osvětleného pár světly. Alespoň odtud to tak vypadá. Je to pro mě zkratka, kterou jsem zatím nikdy nešel. Většinou jsem mířil podél asfaltky a parkovišť k odbočce, kde jsem se mohl rozhodnout zda půjdu ke stanici horské služby pod sjezdovkou z Predného Soliska a dále cestou na Bystrou lávku či Štrbský štít nebo jiným směrem na Rysy či Koprovský štít. Jindy jsem chodil po ulici Poštovní s turistickým informačním centrem a pak jsem se připojil doleva na ulici „K vodopádom“. Až nyní v mapě zjišťuji, že turistické trasy vedoucí po břehu Štrbského plesa prochází krátkým úsekem rašeliniště, ale ve tmě jsem si toho vůbec nevšiml. Při návratu k zubačce jsem si myslel, že odbočím dobře, ale nepodařilo se a asi jsem se trochu více prošel úplně jiným směrem (chvílemi jsem měl dokonce obavu, že jsem sešel mnohem níž a mířím až do Štrby (tou cestou jsem taky ještě nikdy nešel, ale vypadá hodně „dlouze“)) – místo toho jsem se vydal směrem, který podle mapy vypadá, že se jednalo o „Jazierka lásky“ a ne část Štrbského plesa. To vše ale až na konci článku.
Když se vzdalujeme od Štrbského plesa, tak se dostáváme na již známou cestu od „Heliosu“ na červenou turistickou trasu. Zde se mi již zdá, že je vedro - když se rozhýbám, tak se mi daří velmi rychle prohřát, rychleji než většině ostatních… Ale stejně tak rychle začínám „klepat kosu“, když se zastavím. To jsem si v Tatrách uvědomil hlavně při prvním „drsnějším“ kolečku, které vyšlo na ráno, kdy by nad vodopád „Skok“ snad ani psa nevyhnali. Ale já jsem k tomu jako „učeň“ přistupoval se zkušenostmi z Beskyd, v nejhorším případě z Jeseníků. Tedy, že to dám na „sílu a vůli“. Až jsem došel v dešti, větru a navýsost nevlídnu nad „Capie pleso“ a přes mlhu neviděl na následující turistickou značku a tedy musel trpělivě čekat až se „objeví“, tak jsem si opět velice rychle vzpomněl, jak lehce lze za chvíli promrznout do morku kostí. Nic moc jsem kolem sebe neviděl, v jednom okamžiku jsem se i hodně od značené cesty ztratil a jen ve výjimečných okamžicích viděl, velice hluboko pod sebou, toto pleso. Nad sebou skoro nic, jen větší nebo menší mlhu. Nevěděl jsem jestli čekat na objevení se značek nebo se vydat jakýmsi žlebem, který jsem zahlédl někam neznámo kam nahoru (asi na Bystré sedlo, možná až na Furkotský šťít a jen bych pak mohl hádat jakou cestou se přes hřeben vydat dolů...). Když jsem se chtěl k němu přiblížit, tak to ale znamenalo překonat jakési skalní „schody“, které se mi zdály vyšší než by na bezpečný sestup bylo rozumné. Zde jsem poprvé pochopil, jak rychle se může zvládnutelná situace změnit na hodně nejistou. Více napsáno zde: [16] a [17].
Mám už dobrou „provozní teplotu“, ale zase nemohu vylovit baterky do čelovky, protože ty které v ni mám, jsou „nečekaně“ vybité a sotva svítí. Když lezu do jeskyní, tak si všechny svítilny stokrát přezkouším, ale zde jsem se na to pochopitelně, jako mazák, vykašlal. A teď vidím problém a hlavně jsem si vytvořil trapnou situaci. Musím jít podél světla kamarádky. Inu myslel jsem si, že jak vyrazím, tak už bude šero a světlo nebude třeba kontrolovat. Hodil jsem si ho do batohu jen kdyby náhodou něco večer. Že budu pod horami tak brzo a že ji budu potřebovat už ráno, mě vůbec nenapadlo. Taky jsem byl poučen tím, že by se ráno mělo chodit až za světla. Já pochopitelně suverénně argumentuji tím, že toto platí jen v Malé Fatře (tam jsem si toto pravidlo zapamatoval). Až později, když jsem tuto informaci zjišťoval doma, jsem si musel přiznat, že toto pravidlo platilo již dříve i ve Vysokých Tatrách. Osobně, vzhledem k tomu, že si na nás „zelení ultras“ připravují spoustu dalších omezení a žádné výhody, tak mi tohle už bylo zcela jedno. Ve smyslu, když někdy, tak právě teď. Udělal bych hloupého (a nelhal bych), že to prostě nevím. Buď by to vyšlo nebo ne. Velkou výhodu brzkého vyjití nechci promarnit. Vím totiž to, že pokud bude nějaká krosna na vynesení pro mě „zvednutelná“, tak moc dlouho své standardní tempo neudržím (a nemýlil jsem se). Musím jít blízko kamarádky, protože jen kousek dál už skoro nevidím pod nohy. Cesta, která je při návratu dlouhá, úmorná až skoro nekonečná se nyní jde dobře. V některých místech je svah poměrně prudký a tak je třeba si ve tmě dávat dost pozor kam se šlápne. Nevím ani jak, ale netrvalo to vůbec dlouho a přecházíme mostek přes Hincův potok. Pomalu začíná být o trochu více světla, že by už ani čelovka nebyla třeba. Za chvíli jsme u rozcestí, kde se můžeme vydat buď dolů k Popradskému plesu nebo doleva zatím jen mírně nahoru buď na Rysy nebo Koprovský štít.
Vidím nějaké krosny a tak si hledám svou „oběť“, která nebude moc těžká (minule jsem žádnou takovou nenašel). Na první „povážení“ v ruce nevypadá jako problém. Před skalním prahem pod chatou si ale uvědomím, jak jsem udělal dobře, když jsem si svou druhou „nosičskou zkoušku“ nevybral extrémně náročnou. Nejsem žádný svalnatec, i když už jsem v batozích odtáhl třeba na naši, dnes již bývalou :-(( , chatu na Ostravici, kde co a mohl jsem se tedy cítit být „trochu připraven“, tak cesta na chatu pod Rysy byla úplně jiný kalibr. Článek chci napsat především jako popis toho, jak jsem se pod vynáškou cítil a do jakých nevšedních dimenzí mě tato „JEN“ čajem, pivem nebo polévkou odměněná SKUTEČNÁ VÝZVA přenesla. K tomu, co bylo třeba vynést nahoru, je nutné ještě přičíst i váhu mého batohu s horolezeckou přilbou, jednou velice nevšední knížkou [5] a pár dalšími nutnostmi do hor (ovšem spíš jen v minimalizované, odlehčené formě).
Co mě zaujalo jako první věc je to, že solidní popruhy na krosně nejsou přišité do nějaké smyčky, ale upevněny do konstrukce poctivými šrouby. I popruhy jsou poctivé – prý se nejlépe osvědčily z hasičských hadic (říká se, že tolik nedřou do ramen). Krosna napoprvé nevypadá extrémně těžká a prvních několik desítek metrů se nese nečekaně dobře. Pro nosiče „začátečníky“ ovšem doporučuji sundat si z rukou vše, co by mohlo vadit. Já jsem si toto neuvědomil a odnesly to hodinky, které nevydržely sílu, když jsem na sebe náklad nasouval. Naštěstí je kamarádka našla a utržený byl jen řemínek. Místo na ruku teď mířily do kapsy. Jako úplný nosičský „nováček“ jsem si myslel, že budu mít během cesty sílu a mrštnost tuto vynášku zároveň i nahrávat na kameru nebo alespoň sem tam si vyfotit některé okolní vrcholy. Taková představa je hodna jen někoho, kdo na hory ještě mnoho věcí nevynesl (na Rysy jen balík malých minerálek a to bylo něco ÚPLNĚ JINÉHO, mnohem jednoduššího). Při pohledu na mistry tohoto tvrdého řemesla [18] až [26] vše vypadá lehce, při závodech jako „Sherpa rallye“ nebo „Nosičská stovka“ dokonce někteří i běží, ale pro nováčka jako jsem já, to zdaleka nebylo až tak jednoduché!
A právě zde bych se chtěl podělit o zážitky, které byly velice silné a často si zahrávaly (kolikrát v Tatrách se mi to už jen přihodilo :-) ) s pověstným „ UŽ NIKDY...“, „UŽ NIKDY MĚ ZDE S TÍM NÁKLADEM NEDOSTANETE...“, ale nakonec to určitě tak zlé nebude… (Uvidím další roky…). Nebudu ovšem předbíhat, na zážitky se teprve schyluje. V práci mi vyčítají, že jsem prý moc ukecaný – tak zde je příležitost podobného „ukecance“ velmi rychle zklidnit a „utišit“. Věřte, že po pár kilometrech bude „hodný jako beránek“…
Od rozcestí nad Popradským plesem se mi vychází dobře. Kamarádka mě chválí, „obdivuje“ a určitě mi to dělá dobře u srdíčka. O to spíš, že mé sebevědomí je vcelku velice malé, ale teď se alespoň cítím, že ještě nepatřím do starého železa. Jako boty jsem si nevzal pohory, ale protože už jsem zde byl (jedenkrát) a cestu tedy znám… :-) , tak jsem zvolil trailové běžecké boty. Po přejití několika mokrých kamenů a kaluží začínám zjišťovat, že ona protiskluzová podrážka až tak moc protiskluzová není. No nic, snad to dám. Pokud se jde po menších kamenech a relativně po rovince, tak to jde, i když zvedání nohou vyžaduje mnohem více síly než když stoupám „nalehko“. Problémem začnou být už ty jen trochu vyšší kameny. Přestávám tolik mluvit a musím se výrazněji soustředit kam našlapuji a jak vyvažuji záda. Člověk by neřekl, jak málo u nákladu stačí, aby se dostal z rovnováhy. Každý pohyb je třeba dělat s rozmyslem a v klidu. I stoupat je třeba pomalu. Zcela opustit své navyklé rychlosti a netrápit se tím, že jdu proklatě pomalu. Ono, když se terén stane náročnějším, tak ze začátku není ani moc času na nějaké další myšlenky, než jen ty, jak stoupnout, jestli ten který kámen je „jistý“ nebo „nejistý“. Podobně jako horolezci by měli ctít „pravidlo tří jistých (pevných) bodů“, tak nováček mezi nosiči se musí velice rychle začít učit jakousi „jistotu jedné nohy a stabilní (vyvážené) polohy“. Musí se naučit jít tím stylem, že pokud jedna noha podklouzne nebo uhne kam se nečeká, tak by to ta druhá měla alespoň trochu ustát. Už prakticky od prvního kroku se „zatrhne kochání krajinou“. Jakýkoliv pohled nebo zvednutí hlavy příliš vysoko znamená výrazné snížení stability, jistoty a bezpečnosti pohybu.
Okolní krásné skalnaté scenérie zaniknou. Jediným světem nosiče se stává půlmetr, metr, maximálně dva metry pohledu na cestu před sebe a jakýsi silně omezený „kontrolní“ periferní pohled okolo. Jediné, co nyní člověk řeší, je to, aby se zády moc náklad nerozhoupal nebo nenaklonil do nevhodného úhlu a nevyvrátil celého nosiče na zem. A druhá a poslední věc, kterou je třeba „hlídat“ je bezpečný krok. Není výjimečné, že se klidně udělá jeden, dva kroky zpět a na velký kámen se vyzkouší vystoupit jinak. Pomalu začínám cítit záda a jen si dávám pozor, aby mi v nich nějak neruplo. To by byl velký problém. Nosičskou ctí je i to, že to, co si dotyčný dá na záda, také donese do cíle! Proto je dobré, zejména na začátku, volit váhu velice obezřetně. Kamarádka se mi rychle ztrácí z dohledu (chce Rysy zvládnout rychleji a odpoledne stihnout ještě Pendolino, s čímž já vůbec nepočítám). Pod nákladem který, nevím z jakého důvodu, začíná sám od sebe „přibírat na váze“, mám velký problém vůbec zvednout hlavu výš. Na serpentinách, tedy na cestě, která již začíná být pro nosiče techničtější, to vyžaduje nemálo přemlouvání a sil, ale ani tak ji už nikde na cestičkách nevidím.
Opět jsem sám, jen se svým metrem pohledu před sebou. Začínám přemýšlet nad tím, jak se asi bude stoupat na skalním „schodu“ pod chatou. Cesta se táhne a náklad váží víc a víc. Místa na zastavení není jednoduché najít. Nebo spíš je těžké najít vhodný balvan na který by se dalo sednout a odpočinout zádům od zátěže. Mnohé balvany totiž při sednutí k nějakému tomu opření moc nepomáhají – krosna se viklá ještě více než na zádech a tak ji musím často „stabilizovat“ nemalou silou. Je to takový odpočinek – neodpočinek. Za celou cestu se mi nepodařilo najít rozumný způsob, jak konstrukci rozumně opřít a dobře si při tom odpočinout. Přestávky jsou tak maximálně na minutu. Na celé cestě jsem našel jen jedno místo, kde se dá dobře odpočinout a to je jakási kovová konstrukce připravená právě pro nosiče. Viděl jsem ji v serpentinách i minule, ale teprve teď jsem poznal její blahodárné účinky. Únava se začíná více a více projevovat. U jednoho většího balvanu, už „jen kousek“ od skalního prahu pod chatou a nedaleko Žabích ples, zavrávorám tak, že to málem nevyberu…
Vychutnávám si pochvalné slova od ostatních mířících nahoru. Je to zajímavý pocit a dodává mi sílu i trochu odvahy do dalšího postupu. Přiznám se, že již začínám mít vcelku velký strach z toho, co mě bude čekat. Bez nákladu bych považoval onen úsek s řetězy, kramlemi a žebříky za snadný a neskrývající žádné příliš velké záludnosti (i tak ovšem není radno toto místo brát na lehkou váhu – již pár případů zde nedopadlo dobře), ale teď, když stačí jen malé vyklonění do nesprávného směru, aby mě úplně rozhodilo, mi nyní nedává mnoho důvodů k úsměvu. Vzpomínám si na pád před mnoha a mnoha roky možná ze šesti, sedmi metrů pod ferratou HZS Martinské hole [45] až [48], který nečekaně skončil jen mírně zašpiněným trikem… ! Tu by těch metrů bylo určitě více. Po poslední serpentině již pokračuji po rovince, chvíli dokonce i klesám, abych se psychicky připravil na to, co přijde. U jednoho většího balvanu po své pravici poněkud zavrávorám, ale nakonec to vyberu. Trvalo mi možná dvě třetiny cesty ke „skalnímu schodu“ pod chatou, abych pochopil, že najít dobré místo na sednutí si, opření se a malé odpočinutí se hledá velice těžce. Mnohdy je vyrovnávání nákladu na vratkém povrchu (spíš je to ale tím, že se ještě neumím dobře opřít, abych krosnu nemusel „na jednom bodu“ stabilizovat a hlavně naučit se najít to správné místo kam a jak krosnu opřít – taky jsem se to nikdy neučil, dnes s ni jdu poprvé...) velice obtížné, že radši zase vstávám, protože na zádech je to přece jen jistější a stabilnější…
U „profíků“ (z nichž ti skuteční, co za vynášku dostávají plat, je jen hrstka [49] až [56]) to vše vypadá jako úplná hračka. Jak jsem tak nějak tušil, ale vůbec není… :-))
Poznal jsem, že je pro mě na chvíli vhodnější se mírně i s celou krosnou a nákladem více naklonit dopředu a opřít se rukami o kolena. Něco, jako když se chcete pořádně vydýchat po nějakém velkém „zápřahu“ a „hledáte kyslík“. Dostanu se tak do jakési stabilní polohy, kdy si některé svaly trochu odpočinou. Vše je jen na chvíli (ani ne minuty) a pak je třeba zase jít. Zavrávorání mi naznačilo, že je třeba ještě trochu zpomalit a celkově se zklidnit. Stejně tak i sesunutí nohy po jednom vlhkém kameni.
Poprvé jsem zkusil místo pohor vzít běžecké boty. Měly být trekové a s protiskluzovou podrážkou, ale nějak moc klouzání neomezovaly (oproti pohorám nebo jiným botám). Později jsem na tuto volbu nadával, protože byl cítit „každý kamínek“. Inu i tak se dá přejmenovat vlastnost běžeckých bot s názvem „citlivost k povrchu“. Prý, že je to výhoda, ale v těchto ohledech, při značné únavě (a tedy i odpovídající mnohem menší „schopnosti nohy automaticky vyrovnávat vykřivení chodidla vedoucí v závěru až k nevhodnému namáhání kotníku a klasickému „závěru“ - menšímu nebo většímu namožení a nedejbože vyvrtnutí) a závěrečném spěchu ať stihnu „zubačku“, který bezpečnému přesunu také moc nepomůže. Závěrečná cesta po kamenité a kořenovité lesní cestě k „Odbočce při Heliose“ je nekonečná a ryzím utrpením (protože už není žádná motivace, oproti cestě nahoru). Naopak pro mě je to mnohem náročnější obdoba dobíhání na autobus z práce (neumím se naučit z ní odcházet o něco dřív :-)) ) a tedy něco, kdy si běhu, v Tatrách spíš jen chůze nebo kulhání „na dřeň“, vůbec neužívám, spíš naopak. Ale zpět k tomu zajímavějšímu, tedy ke stoupání s nákladem k chatě pod Rysy.
Po „rovince“ kolem Žabích ples se již přibližuji k závěrečnému prudkému, zdaleka však ne k poslednímu, stoupání k velké zkoušce, ze které mám hodně strach. Cítím již výraznější únavu. Stačí málo, abych se „dostal z rovnováhy“. Psychická pohoda klesá. Někteří spolustoupající (myslím Poláci) mě již zde chválí za můj výkon, ale já sám vím, že mě čeká asi ten nejtěžší nosičský test. Takový, že i s krosnou společně se mohu skutálet, kdo ví kam, zpět k Žabím plesům. A to určitě nechci. Pohyb bude vyžadovat maximální citlivost v odhadu „horolezeckého odklonění“ od skalní stěny. Stěny je třeba stoupat s velmi malým záklonem. Spíš je to takový vnitřní pocit, ale určitě není dobré jakékoliv stěny (o to spíš ty nepříliš kolmé - jako je například tato) příliš „objímat“. Hrozí velká šance podklouznutí nohou. Při vhodném záklonu (krásně je to vidět při slaňování) naopak boty „drží“. Ale ani toto se nesmí moc přehnat. Náklad by totiž člověka převážil, podobně jak se mi to už stalo se zbytečně těžkým batohem na svahu, kam jsem zabloudil, ze značené cesty na ferratu Martinské Hole. A když tento záklon a váha přesáhne určitou hodnotu, tak již nelze pádu zabránit. Ani jednu ani druhou variantu si zde nemohu dovolit. V nejhorším případě bych byl další položkou slovenské Horské Záchranné Služby. A to taky nechci – mám v plánu vyjít ještě „pár kopců“… :-)
Už dole byla cesta „pod krosnou“ úplně jiným světem. Osvobozením se od problémů a jedinými myšlenkami byly ty, jak volit každý krok a jak dobře našlapovat. Ostatní okolí přestalo existovat. Na špičaté kopce jsem nedohlédl, protože zvednutí hlavy tak vysoko bylo velice vysilující a nebezpečné. Horský PÁN BŮH tady ukazuje, co je to skutečná POKORA. Dívat se jen na špičky svých bot a pár následujících kamenů. Přestávám vnímat prudké svahy pod sebou, protože tam „nedohlédnu“. Maximálně na některých úzkých pěšinkách těsně na hraně.
MNOHOKRÁT PO CESTĚ JSEM SI ŘÍKAL „CO JSEM SI TO ZA ŠÍLENOST VYBRAL?“
Ale už jsem došel až sem. Psychický stres je značný, oprostím se od něj jen prudkým stoupáním již ke skalnímu schodu. Jak bych teď byl rád, kdyby kamarádka nebyla již kdo ví kde nahoře, ale tady. Sice by asi podklouznutí, nedejbože pádu, nezabránila, ale psychická podpora by mi hodně pomohla.
Inu „bobřík nosičství“ se zde mění v ryzího „bobříka odvahy“. Takového, že chyba může skončit velmi špatně.
No nic. Buď a nebo!
Jak snadno se může změnit úsek, který se „nalehko“ překonává vcelku lehce, ve velice obtížný. Pro mě je to i další dobrý důvod, proč na technicky náročnější tůry chodit se spíše lehčím batohem a tréninkem být zvyklý na větší zhoršení podmínek (tedy snaha o otužování, atd..).
Stojím pod frontou turistů u řetězů.
Chvíli přemýšlím kudy jít, ale jak již to tak u mě bývá, tak se příliš dlouho nerozmýšlím.
JDU DO AKCE! Jen v bezpečí nahoře na „římse“ budu moci strach ze „schodu“ pustit z hlavy. Pak již to bude jednodušší.
Po levici mám řetěz, ale on se různě nevhodně pohybuje a tak volím radši tu variantu, která se mi zdá být bezpečnější. Volím „lezení“. Určitě bych jej ohodnotil mým klasickým výrazem „NULA – NULA – NIC“, ale určitě se musím dobře držet rukami a vybírat vhodné výstupky jako chyty. Stejně tak musím opatrně a hlavně dobře a jistě „vkládat“ i nohy do vhodných míst. Postup se mi zdá být pomalý, ale to je asi jen mé „vnitřní“ vnímání soustředěním se NA MAXIMUM. Nic jiného, než pohled na vybírané výstupky a přemýšlení kam mám dát, tu kterou nohu, PRO MĚ NEEXISTUJE. Stoupám nahoru a mírně doleva. Nakonec se dostávám na užší lavici, po které se pár kroky doleva vlhkým úsekem, kde místy kapou i malé pramínky vody, dostávám k ocelovému žebříku. Zde již je stoupání lehčí. Sice je třeba stoupat pomaleji a s rozvahou, ale to nejtěžší (nejtechničtější) mám již úspěšně za sebou. Jakou jsem měl „tepovku“ nebo tlak vůbec netuším. Asi se přiblížil k nebeským výšinám, ale možná také mohl být maximálním soustředěním se ve světě, kde existovaly jen konečky prstů a špičky nohou na skále, z niž jsem vnímal jen ty malé oblasti stupů a chytů, mohl být také velice malý, soustředěný a „nebesky klidný“. Možná při tom „přelezu“ ani krev ve mně netekla. Ještě mě čeká několik „ploten“, nyní i mokrých (pár dní před výstupem na Rysy pršelo) a pár míst, kde bude třeba ještě trocha ostražitosti, ale už nic tak obtížného, jako dole.
Jsem rád, že jsem tento úsek zvládl živý a nedomlácený a že se již vzdaluji od „hrany“. Pohled do údolí k Žabím plesům je úchvatný. Pouze tam, je mi totiž nákladem dovoleno se podívat. Už si taky myslím, že jsem skoro pod chatou. To je ovšem hluboký omyl! Po úspěšném překonání těžkého úseku si totiž zase začínám pomalu (po odeznění adrenalinu) uvědomovat, že něco nesu. Už si přeji, abych prošel „tibetskou bránou“ s pestrobarevnými vlaječkami a kolem velkého znaku „Svobodné království Rysy“ [5] a [58] až [61].
Už bych nejradši byl nahoře na chatě a odlehčil zádům, které mi to, kdo ví jestli, asi někdy vrátí. Zdá se mi, že cesta k chatě je naprosto nekonečná. Mnohem vzdálenější než byla, když jsem zde šel poprvé s lehkým nákladem (jen mým batohem a vynáškou balíku malých minerálek na tomto batohu). Je ale krásný den a já nepociťuji žádnou nutnost spěchat. Stejně to tady ani nejde. Jsem rád, že jdu. Po pár desítkách kroků se musím vydýchat, ale už nehledám místa na sezení. Jen se trochu s krosnou předkloním a vydýchávám se. Na jednu stranu mám sto chutí se vším praštit, na druhou se určitě nechci vzdát, navíc skoro již na cílové rovince. Rovince, jak sám s chutí říkám „rovince do kopce“ - podobně jako je třeba cílová rovinka „Štramberského jasoně“ [64] a [65] - dálkového pochodu z Ostravy do místa, kde se pečou pověstné „Štramberské uši“.
Každý krok bolí. Jakoby s nastoupanou výškou získávala vynáška na váze. Jako by někdo shora přidával další balíky cukru nebo spíš soli horského nosiče. Konečně již vidím chatu.
JE TAK BLÍZKO A ZÁROVEŇ TAK STRAŠNĚ DALEKO…
Přibližuji se k poslední zatáčce před několika kovovými schody do chaty. Jen ať zde trapně nezakopnu.
STOUPÁNÍ PO SCHODECH JE JAKO CESTA DO NEBE…
VYCHUTNÁVÁM SI SVÉ SKUTEČNÉ VÍTĚZSTVÍ…
Pomáhají mi sundat krosnu se zad. Cítím se jako bych byl jedním z nich. I když můj náklad je nicotný oproti tomu, co normálně nosí profíci. Jdu si do chaty pro zaslouženou odměnu – pivo.
JE TO VÍTĚZNÝ VAVŘÍN A MEDAILE ZÁROVEŇ.
Váhu nahoře neměli… :-))) (ale o kousek výš je sedlo „Váha“). Podle odhadu jsem i se svým batohem a krosnou odnesl přibližně třicet kilo. To je pro člověka „nemilujícího posilovnu“ vcelku dobrý výkon, i když nahoře se váha zdála mnohem větší. A copak jsem to nesl? Kus hadice k čerpadlu pro vodu do chaty. Ta původní už má prý „dost“… Jako nosič jsem se díky vynášky dostal i do míst, kam se běžný turista nedostane. Do takzvané „ŠERPA ZÓNY“. I to je nemalou odměnou za vynaloženou energii při cestě nahoru.
ZÁŽITEK JE NEPOPSATELNÝ, NENATOČITELNÝ A NENAFOTOGRAFOVATELNÝ. Z cesty k chatě nemám jedinou fotku ani video. Pod nákladem bych toho nebyl ani schopen.
Jedním z důvodu stoupání na „Chatu pod Rysy“ byla snaha o získání podpisu Viktora do „jeho“ knížky [5]. Bohužel Viktor prý dneska nebo včera (už se nepamatuji přesně) šel dolů. Nevadí, tak jsem si do knížky dal alespoň razítka z chaty a koupil pár magnetek a nálepek, myslím, že i turistických známek na památku.
STOKRÁT JSEM SI ŘÍKAL, „ŽE UŽ NIKDY“, ALE POKUD BUDU JEŠTĚ SCHOPEN STOUPAT NAHORU, TAK URČITĚ RÁD ZASE NĚCO NAHORU VYNESU. PRO TEN NEPOPSATELNÝ ZÁŽITEK, KTERÝ SE MUSÍ PROŽÍT…
Pivo jsem si nahoře skutečně vychutnával, ale protože bylo chladně a já byl už i vcelku unavený, tak to nebyl „žízeň hasící půllitr“. Trochu jsem se rozpovídal s Poláky se kterými jsem se na cestě scházel, rozcházel, scházel, rozcházel, až jsme se sešli opět nahoře na chatě u piva. :-)
Možná jsem tam čtvrt hodiny, dvacet minut pobyl, ale nechtěl jsem minout kamarádku, která již určitě vyšla na vrchol Rysů a pomalu se vrací do údolí. Podle toho, jaké nasadila tempo, bych také neměl moc otálet.
Před tím ale musím ještě uvést jednu zajímavost na kterou jsem nějak nemyslel. Viktor o ní mluvil v jednom z videí, ale až tady jeho slova dosáhly neskutečných rozměrů – až jsem se tomu musel smát.
NAIVNĚ JSEM „NORMÁLNĚ“ ODCHÁZEL ZE „ŠERPA ZÓNY“ A ZAPOMENUL NA JEDNU „DROBNOST“. VIKTOR ŘÍKAL, ŽE KDYŽ LIDI SUNDAJÍ KROSNU ZE ZAD, ŽE ZAČNOU MÁVAT RUKAMI A JAKOBY SE VZNÁŠELI…
PŘIZNÁM SE, ŽE NEVÍM JESTLI JSEM ROZHAZOVAL RUKAMI JAK BYLO V TOM VIDEU NAZNAČENO, ALE URČITĚ JSEM MĚL „PROBLÉMY“ S NOHAMI. KOLENA JSEM PŘI PRVNÍCH KROCÍCH „VYHAZOVAL“ NESKUTEČNĚ VYSOKO. KDYBYCH JE NEPŘIDRŽOVAL RUKAMA A NEŠEL POMALEJI, TAK BYCH ASI VYLETĚL AŽ DO NEBE… :-))))
Tím bych ukončil tento článek a další se již bude věnovat zbývající cestě na vrcholy Rysů a srovnání s mým loňským ztracením se v mlze...
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[3] https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-rysy-dil-treti/detail
[4] https://www.turistika.cz/mista/pouceni-ze-spatneho-vystupu-ztraceni-cesty-na-rysy/detail
[5] Viktor – Príbehy chatára a nosiča… DAJAMA, Olga Krajčiová a Viktor Beránek
[7] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-i/detail
[18] https://www.youtube.com/watch?v=QYF0iVJbfNY
[19] https://www.youtube.com/watch?v=Q0qW9EFz7kA
[20] https://www.youtube.com/watch?v=QenMj_VMy7s
[21] https://www.youtube.com/watch?v=fYwQYRrjDI8
[22] https://www.youtube.com/watch?v=PCpY-lUIE-s
[23] https://www.youtube.com/watch?v=a9Wn-G4-dQc
[24] https://www.youtube.com/watch?v=1ccXE74kAD0
[25] https://www.youtube.com/watch?v=Zht-fZnsqBU
[26] https://www.youtube.com/watch?v=r9VByCx0Gnk
[27] https://www.youtube.com/watch?v=yJ0y_5ef4fs
[28] https://www.youtube.com/watch?v=n6Am3m6J0Bs
[29] https://www.youtube.com/watch?v=VWoMR0sE4AA
[30] https://www.youtube.com/watch?v=meXDGePFAo4
[31] https://www.youtube.com/watch?v=n0fZcMsKfIc
[32] https://www.youtube.com/watch?v=3x93Onrg5DI
[33] https://www.youtube.com/watch?v=2F7cbJQOBw0
[34] https://www.youtube.com/watch?v=eNNFRDGki60
[35] https://www.youtube.com/watch?v=A1J630Dn1CE … „Nošení není o rychlosti, ale o schopnosti vynést náklad.“
[36] https://www.youtube.com/watch?v=tWsmEmK2Z2E
[37] https://www.youtube.com/watch?v=8ZLB0G4juBQ
[38] https://www.youtube.com/watch?v=9TvnZRFqR7o
[39] https://www.youtube.com/watch?v=qq8MnO2Xk30 … Viktor Beránek.
[40] https://www.youtube.com/watch?v=ZDeoiN4tt9I
[41] https://www.youtube.com/watch?v=cjj036b3pSE … „Chata pod Rysmi“ se dostala až do německé televize.
A NEJENOM V TATRÁCH SE POŘÁDAJÍ PODOBNÉ ZÁVODY, ZDE NAPŘÍKLAD V BESKYDECH NA LYSOU HORU:
[42] https://www.youtube.com/watch?v=lI2PWCpWhxk
[43] https://www.youtube.com/watch?v=FUzq7EkPAAs
[44] https://www.youtube.com/watch?v=sd5U7-wCnco … zde je vymakaný sportovec z Ostravy a je třeba si poslechnout to, co řekne na konci… !
[46] https://www.turistika.cz/mista/ferrata-hzs-martinske-hole-cast-druha-zaverecna/detail
[49] https://www.hudy.cz/tatransky-nosic-pojem-fenomen-vzor
[50] https://blog.gopass.travel/cs/tatransti-nosici/
[52] https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-tatransti-nosici-posledni-serpove-v-evrope-16424
[54] https://www.youtube.com/watch?v=79y9pBrLdC4
[55] https://www.facebook.com/watch/?v=3806798149433582
[59] https://www.tatry.cz/cs/viktor-ze-svobodneho-kralovstvi
[60] https://www.turistika.cz/mista/chata-pod-rysmi/detail
[61] https://www.pametnaroda.cz/cs/beranek-viktor-20220920-0 … zajímavosti o dlouholetém chataři této chaty Viktorovi Beránkovi.
[62] http://empepa.net/2013/03/15/tatranske-vrcholy-xxv-rysy-verze-2/
[63] https://www.horyevropy.cz/polsko/rysy/popis-vystupu/
[64] https://www.turistika.cz/clanky/strambersky-jason-nejvetsi-turisticky-pochod-na-morave/detail
Za čím jedeme?
Nejprve jsem nebyl úplně přesně rozhodnut, jestli jít na Rysy nebo Koprovský štít. Ale náhoda tomu chtěla, že bylo nakonec v zubačce ze Štrby na Štrbské pleso rychle rozhodnuto o Rysech. U několika variant výletu také přicházelo v úvahu vyzkoušet si práci a hlavně zažít pocity "pravého" horského nosiče, tedy ne jen vynesení tašky s minerálkami na batohu jako loni, ale skutečný náklad na skutečné krosně, kterou používají i ti největší machři - nosiči jednotlivých tatranských chat. A jedna z možností je právě z rozcestí nad Popradským plesem na "Chatu pod Rysy". Tato myšlenka mi nedávala nějakou dobu spát. Především tedy to, jak budu překonávat onu pověstnou skalní stěnu pod chatou a jestli budu schopen vůbec s nákladem alespoň kousek jít. Zažít si alespoň něco málo z toho, co začívají skuteční nosiči, kteří na chaty nosí pravidelně. Musím uznat, že zážitky překonaly veškeré očekávání a byly velice silné...
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jídlo jsem moc neřešil, jedná se jen o jednodenní výlet (klasika již zde mnohokrát opakovaná - rozumné množství vody a něco málo na zakousnutí, kdyby bylo třeba - nejdu do hor na "žranici"). Hlad stejně přichází většinou až po výletu, navíc mám určité "vlastní zásoby"... :-))))
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Jednoznačně nejkrásnější na výletu bylo, že jsem se na chvíli setkal s kamarádkou ze základní školy. Jen kvůli tomu by zde mělo cenu jet. Na druhou stranu při našich povahách by asi bylo velice zvláštní, kdybychom nechtěli někam vylézt (i kdyby měl jít každý jiným směrem)... :-) Nepochybně si ale na celém výletu cením nejvíce právě toho. Vzpomínky mi nepochybně, podobně jako při "chvilce" při sestupu ze Žiarského sedla v Západních Tatrách, kdy jsem alespoň na chvíli výjimečně, stejně jako tady, nešel sám, určitě ještě na dlouhou dobu zůstanou v paměti. :-)
POCHOPITELNĚ ANI POCIT NOSIČE TĚSNĚ PO ÚSPĚŠNÉ VYNÁŠCE NA CHATU NENÍ K ZAHOZENÍ....
Ostatní informace
Protože při stoupání u mě existoval jen velice "malý vesmír" v okolí několika metrů, tak jsem velice vděčný za fotky od kamarádky, jinak by článek byl zcela bez zpestření obrázky... Díky moc kamarádce za to, že mi umožnila fotky zveřejnit...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Podruhé jako tatranský horský nosič při vynášce na "Chatu pod Rysy" - OBROVSKÝ zážitek duší běžného smrtelníka.
