Opatrné seznámení se s Tatrami - cesta na Rysy (nyní již poněkud méně opatrná).

      V tomto článku popíši cestu k „Chatě pod Rysmi“, kde si napoprvé vyzkouším i v malé míře (s lehkým, ale i tak důležitým nákladem) roli vysokohorského nosiče a kousek pod vrcholem zažiji i velké dobrodružství, které ověřilo především mou psychickou odolnost. Taktéž zde poznám, jak se výrazně může měnit vnímání člověka a pohledu na „realitu“. Velmi zajímavé a nové poznání, ovšem v daném okamžiku jsem o něj příliš nestál, mírně řečeno. Malá chyba nebo opomenutí zde vedlo do poměrně vážných a hlavně ani v nejmenším předpokládaných problémů. Inu hory ukázaly, kdo je zde pánem a kdo jediný určuje pravidla! Pro mě další velká lekce, u níž si velmi dobře uvědomuji, že zdaleka nemusela dopadnout tak dobře, jak nakonec dopadla. Ale k tomu, jako jakési třešničce na dortu se dostanu až v závěru článku.

     Na začátek opět uvedu, že se jedná o velice zajímavou a krásnou cestu, která za námahu určitě stojí. Vzhledem k tomu, co přijde na řadu v závěru článků, je dobré zdůraznit i větší pozornost a opatrnost především v závěrečné vrcholové části nad sedlem Váha. To platí zejména při zhoršených povětrnostních a rozhledových podmínek (což nastalo právě při mém výstupu).

     Od Štrbského plesa se vydávám po Tatranské magistrále (červené turistické značce) do kopce severním směrem k rozcestí nad Popradským Plesem. A mou volbu po chvíli oceňuji. Nejprve táhle stoupám lesem, ale po svém levoboku mám kulisu majestátné Patrie, která se teprve probouzí do chladného rána. Taktéž i já se cestou pomalu prohřívám a snažím svižnou chůzí „nasadit tempo“. Je mi jasné, že cesta lehká nebude a každá ušetřena minuta bude jen k dobru. Ovšem už jen pro výhledy, které se naskytly možná jen půl hodiny od „startu“, by už výlet stál za to. Zatím je cesta poměrně pohodová, ale po chvíli se otevřou kouzelné výhledy. Stejně tak se již cesta stává náročnější a je třeba dávat více pozor na každý krok. Dostávám se na „tatranskou pěšinku“ z naskládaných a ne vždy jistých kamenů. Po několika tůrách se pro mě tento terén stane skutečně nenáviděným – stále je třeba být ostražitý, protože „vykotnění“ zde hrozí v každém okamžiku. Člověk si myslí, že těmito místy jen „proletí“, bude „tlačit čas“, ale opak je pravdou. Kulhat po tomhle dalších x-hodin bych tedy nechtěl zažít. Buď se kochám okolím nebo jdu a dívám se pod nohy. V některých místech se turistická cestička vine po velice prudkém svahu, kde bych nechtěl „sklouznout“ níž. To níž by asi asi znamenalo „o hodně níž“ a pak se škrábat nahoru. Držím si tedy raději bezpečnou vzdálenost od okraje.

     Výhledy kolem dokola, tedy spíš na pravou a levou stranu, jsou úchvatné. Tatry opět posunuly kalibr „úchvatnosti a děsivosti“ o pořádný stupínek výš. Představa, že bych musel po něčem takovém bez jakéhokoliv jištění (nebo i s jištěním) stoupat ve mně vyvolává silné mrazení v zádech – mírně řečeno. Úchvatné velehory, které slunce teprve probouzí, ale pro fotografy již bude nepochybně tento čas „časem hodů“. Perfektně nasvětlené i ty nejmenší výstupky skal dodávají pohledu ryzí drsnost hodnou poctivých velehor. Jsem unešen, ale nesmím se nechávat unášet příliš moc. Tuším, že někde dál by se mělo nacházet místo, kde by měly být připraveny krosny na výnos k chatě pod Rysy. Celou cestu k tomuto rozcestí se mi v hlavě honí myšlenka jestli „brát nebo nebrat“? Někteří turisté mě už předchází. Tak nějak si přeji, ať na mě něco ještě zbude. Jedna myšlenka říká:

   „Nemůžeš jít na Rysy, aniž bys na horu něco málo nevzal.“

    „Byla by to jen tvá prohra, především prohra sám vůči sobě, kdyby ses o to alespoň nepokusil.“

    a další myšlenky jsou zase pochybnostmi:

    „Zvládnu to, dokáži to vynést až nahoru, když ani nevím jak moc těžká cesta tam bude?“

     „Budu schopen vůbec krosnu zvednout a nasadit na záda?“

     „Pokud se to podaří, tak budu muset ovšem dojít až nahoru – to již bude otázka cti...“

      Musím uznat, že z toho všeho jsem vcelku hodně nervózní a to ještě na místě s krosnami nejsem. Jít nahoru bez tohoto důležitého nákladu jako nějaký barbar bych bral za osobní prohru. Krása krajiny ovšem tyto stále se vkrádající myšlenky alespoň na chvíli zažene. Vím, že se nemohu příliš moc loudat, ale nějaký čas na fotky věnuji. Později pochopím, jak moc dobře jsem udělal, protože se již chvíli po půl desáté dopoledne počasí pod vrcholem zkazí a bude asi tím hlavním faktorem, který mi „vytvoří“ podmínky pro jednu z dosud nejtěžších zkoušek, které mi Vysoké Tatry dají. Které mě nečekaně, netušeně a neskutečně rychle dostanou do takových potíží, že mi i dlouhou dobu se držící úsměv „poněkud“ zmrzne.

      Nyní ovšem o ničem takovém nevím, nic ani tomu, jak se v nejvyšších polohách situace změní, nenasvědčuje. Je krásně. Mám několik cílů, z nichž ten nejvýznamnější je asi pohled na stěnu, která v Tatrách znamená skutečně mnoho. Stěna, která je popisována ve spoustě knih o horolezectví a při jejich pročítání člověku běhal mráz po zádech. Strašně rád bych někdy v životě viděl onu pověstnou „Galerii Ganku“. Obrovskou, možná tři až čtyři stovky metrů vysokou stěnu. Ti co mají nadlidské schopnosti tvrdí, že se má jednat o jednu z nejobtížnějších stěn ve Vysokých Tatrách. I pro mnoho významných velkých horolezců byla tato stěna tou poslední v životě. Pro ty knížky i pro tu představu, co si toto pojmenování v mé hlavě vytvořilo, bych strašně rád toto místo alespoň jednou v životě viděl. Stejně tak bych si rád, alespoň v malé formě, vyzkoušel roli vysokohorského nosiče. Představa odměny ve formě čaje na chatě, je také zajímavá. Stejně tak i věta napsaná v jakémsi průvodci po Tatrách:

     „Dát si pivo v nejvýše umístěné chatě v Tatrách“ je také nadmíru lákavá.

      Odpoledne před cestou z práce domů (musím pospat alespoň pár hodin, protože po půlnoci vyjíždím vlakem do Tater), jsem si ještě čistě náhodou pustil jedno video od pana Beránka, který tam popisoval krásu, ticho a zvláštní atmosféru těchto hor. Znalci Tater mu neřeknou jinak než „Viktor“ nebo „Viktor z pod Rysů“. Nyní je ovšem ještě „Chata pod Rysmi“, sedlo Váha i „Galerie Ganku“ značně daleko. Kamenitá cesta Tatranské magistrály začíná mírně klesat, to už jsem prošel i místy, kde tato stezka prochází rozsáhlým suťovým polem. Po dřevěném mostu přecházím přes Hincův potok. Využívám příležitost k doplnění vody a napájím se studenou vodou co to jde. Při doplňování vody do PETek, cítím jak je voda studená, až mi z ní mrznou prsty na rukou. Kdo ví, kde bude ještě příležitost se pořádně napít a jak píše samotný Jaroslav Pavlíček, zakladatel české základny Eco-Nelson v Antarktidě ve svých, každý rok se aktualizujících kapesních příručkách „ČLOVĚK V DRSNÉ PŘÍRODĚ – PRŮVODCE PŘEŽITÍM“ přibližně ve smyslu „nachlastej se co to jde a vydrží ti to pak na vcelku dlouhou dobu“, se stejným způsobem snažím do sebe dostat maximum. Není to až tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Studenou vodu do sebe nenaliješ až tak rychle (na druhou stranu je to ovšem stokrát lepší než vodu zteplalou) a navíc má člověk limit asi jeden litr za hodinu a všemu většímu se brání co to jde… :-)

       Z míst nad lesem se opět vracím cestičkou do stínu stromů a po chvíli i na rozcestí. Právě na to rozcestí na kterém by měly být připraveny krosny a náklad na odnesení na chatu. Vidím zde tři, možná čtyři krosny. Zkouším alespoň nadzvednout některé z nich. To se mi sice o pár centimetrů daří a ač jsem na naši chatu dokázal z Ostravice vytáhnout ledasco, případně i v době mé nejlepší formy dovést na kole až z Ostravy, takové „lahůdky“ jako pytel cementu, svářečku a svým způsobem jsem se stal malým beskydským „nosičem“… :-) , tak zde to byl úplně jiný kalibr – asi jsem zestárnul a velice zlenivěl… Chvíli se točím kolem dokola a přemýšlím, který zkusit. Za okamžik vidím, že ten nejlehčí mi o pár sekund „vyfoukl“ jiný nosič se kterým jsem se nakonec na chatě potkal a zjistil, že také nesl poprvé… No myslím, že ty další bych asi ani na záda nedal. Jsem trochu zklamaný, nechci jít jen nalehko (dokonce jsem si z Ostravy do batohu dal méně věcí, abych odlehčil). Po chvíli zahlédnu, respektive někdo si bere nějakou tašku z boudy vedle a já tedy chápu, že i pro nás nenávidějící posilovny, je zde něco k odnesení. A to samozřejmě náklad neméně důležitý – jedná se o minerálky. Váha je přijatelná, může to být něco kolem pěti kil. Tuším, že ovšem váha nebude tím hlavním problémem. To zjistím za chvíli. Nejprve jde o to, jak si tašku s vodou upevnit k batohu, aby se mi pohodlně šlo. Dobře jsem udělal, že jsem si z domu vzal i nějaké horolezecké smyčky a karabiny. Párkrát jsem se musel zastavovat, abych z jedné strany na druhou se samovolně převažující tašku trochu „usměrnil“. Není to vůbec snadné a tak se občas zase zastavuji a snažím se ji zase umístit a pojistit proti nevhodnému pohybu. Vzal jsem si několik karabin, jednu i s pojistkou a ta je i hlavním nosným dílem. Ale pořád to ještě není ono. Tu mě napadne, že bych mohl smyčky ještě další karabinou „uklidnit“ a určit jaký pohyb je pro tašku možný a jaký už ne. Říkám si jak dobře jsem to promyslel a jak dobře se mi teď dál půjde. Nasadím batoh, zaberu a stačí jen pár kroků a vidím, že taška s minerálkami padá po cestičce níž a po pár metrech se zastavuje. Naštěstí žádná z vod nepraskla a tak nedošlo k trapné situaci nevynesení nebo poškození nákladu.

     Ptám se co se stalo, když jsem si to tak dobře vymyslel? Že by se něco utrhlo?

     Příliš dlouho, ale nemohu uvažovat, protože již zdržuji za mnou stoupající…

     Naštěstí jen kousek ode mě je kámen na kterém mohu vše dát zpátky do kupy. A jaký je důvod uvolnění? Nic obyčejnějšího než to, že můj předešlý „geniální nápad“ si pro zajištění vybral onu „hlavní“ karabinu s pojistkou, která celou tašku držela – byla to ta hlavní nosná a ne další, kterou se mi nechtělo lovit někde v batohu. Školácká chyba. Tady to byla jen trapná situace, ale někde na laně by to znamenalo pád. Další zajímavá zkušenost pro příště. Další zásadní chybu udělám později na hřebeni k vrcholu. Upravím si to jinak a za chvíli již stoupám nahoru. Serpentinami nad Žabím potokem stoupám pomalu, ale jistě. Za nějakou dobu jsem už i nad samotnými Žabími plesy z nichž to nejvýraznější dostalo jméno právě podle hromady balvanů, majících podle mě právě z bočního až horního pohledu tvar hodně se podobající známým obojživelníkům.

      Občas zde již trochu sedá mlha a dodává jezerům velmi zajímavou vysokohorskou atmosféru a pomalu naznačuje, že i pohodová, vcelku bezpečná cesta bude poněkud přitvrzovat. Dívám se do dáli a přemýšlím, kde asi bude onen obávaný skalní schod. Zhruba čtvrt hodiny nic takového nevidím, jen to, že se jedná již jen o krajinu kamennou a skalnatou. V určité výšce se táhne i výraznější krajinný prvek, ale kde jsou malé pohyblivé tečky zatím netuším. Musím dojít ještě dále, abych konečně pověstné místo pod chatou zahlédl.

       Vidím nad sebou další serpentiny a o kus dál ve skále konečně i pomalu se pohybující malé tečky. Ptám se jestli se mi to nezdá a úplně si nejsem jistý, jestli tam chci také jít. Jestli se také chci stát jednou z těchto teček? Terén totiž vypadá vcelku nejistě a prudce… Zvědavost je ale výrazně silnější a také mám určité „poslání“ - musím bezpodmínečně něco na chatu donést… :-)

       Pokračuji dál a za chvíli se zastavuji. Je totiž přede mnou fronta. Pro mě je to záminka na krátké vydýchání se. Držím se skupinky přede mnou a ti odvážnější jdou po úseku který je (jen trochu „lezecký“ - i to slovo „trochu“ je silně přehnané) dobře zajištěn řetězem. Tak tedy tímto směrem také předbíhám ty „méně“ odvážné. Bezpečně se dá jít i bez držení se, nicméně napoprvé a se závažím na zádech jeho „symbolické“ pomoci s chutí využívám. Dostanu se ke krátkému železnému žebříku, který se později srovnává skoro do vodorovna. Poté na jistou plošinku, ale i ta je (při suchu možná až zbytečně) zajištěna několika kramlemi. Mířím nahoru, ale po chvíli jsem upozorněn klesajícími, že jdu v protisměru. Zde se již totiž cesta dělí na dvě souběžné. Jedna o něco výš a blíž ke skále je určena pro sestup a tou nižší, někdy i vcelku blízko skalní hraně postupuji pomalu nahoru. S řetězy má opět člověk dobrý pocit jistoty, tak akorát aby si dával pozor, ale zároveň v něm nebudil příliš velký pocit strachu.

      Cesta je zde za sucha příjemná s krásnými vysokohorskými výhledy a pro i „nevysokohorské“ turisty bude ve většině případů dobře zvládnutelná. Cesta po tomto skalním schodu rozhodně není tak těžká, jak se někde uvádí, jen je třeba zde postupovat se „zdravým rozumem“. Za deště, sněhu, ledu nebo mlhy může být situace ovšem mnohem těžší. Určitě je rozumné zde být dostatečně obezřetný a určitě není nutné kamkoliv spěchat – v cestě k chatě se určitě jedná o ten nejtěžší úsek. Chata už je ovšem jen kousek a po několik desítek metrů dlouhém „traverzu“ po pohodlně široké pěšině (klidně bych ji mohl nazvat „vysokohorskou dálnicí“ - na většině míst se vedle sebe pohodlně vlezou klidně dva až tři lidé) se dá dojít až k typické tatranské kamenné cestičce. Na straně skály prakticky v celé délce zajištěna řetězem. Určitě vždy na místech, kdy je to třeba (je to v kontrastu s jedním obtížnějším úsekem v Mlynické dolině ve svahu pár set metrů pod Bystrou lávkou, kde za deště bych byl i za kus otřepaného lana víc než vděčný (jednalo se o místo přes nějž vede značená cesta)).

     https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-prvni/detail

      https://www.turistika.cz/mista/opet-ve-vysokych-tatrach-aneb-dobrodruzna-vyprava-obloukem-pres-bystrou-lavku-dil-druhy/detail

      Obloukem se dostávám na klasickou kamenitou cestičku a procházím branou s barevnými fáborky do velice zajímavého území s názvem „SVOBODNÉ KRÁLOVSTVÍ RYSY“. Tak zajímavého, že bude krásným úvodem dalšího dílu výstupu, který se po chvíli stane velice dobrodružným, určitě do té doby i největším „křtem ohně“, které si pro mě zatím Tatry připravily.

      Upřimně řečeno, doufám, že podobných již mnoho nebude a já budu příště alespoň o trochu více ostražitý….