Opatrné seznámení se s Tatrami - výstup na Rysy, díl třetí.
V předešlém dílu o výletu na Rysy, který byl skutečně velice nevšední, popíši konečně výstup na „hraniční“ vrchol s výškou 2499 metrů a pak již „jen“ sestup.
Předešlé části vyprávění jsou zde:
Zde je také uložena prošlá trasa s naší chybou pod vrcholy Rysů a chyba GPSky pod chatou někde na skalním schodu kde ukazuje, že bych si to snad vzal zkratkou přímo k jezerům… :-)
https://www.vrcholovka.cz/zapsat/gpx/?id=21095
Také se zde pokusím popsat chybu, která mohla mít dalekosáhlé špatné následky. Ač jsem věděl, že výstup není pro úplně každého (ale mlha byla svým způsobem milostivá – neviděl jsem celou skutečnost) a skýtá nemalé rizika, tak bylo zajímavé jak se s nastalou situací „vypořádala hlava“. Skutečně, ač bylo „psí počasí“, tak jsem se cítil vcelku vyrovnaně a dobře. To vše až do doby než jsem se neplánovaně dostal do místa, které mě důkladně otestovalo. Velkou výhodou bylo, že jsem se tam nedostal sám, ale zůstali jsme jako skoro ideální trojčlenná skupina. To není ani málo ani příliš moc. Dobré bylo také, že jsme místo nicnedělání byli dostatečně rozhodní a možná více dělali než přemýšleli co kdyby. Na druhou stranu představa, že je pod námi solidní „škarpa“ nás nutila na maximum si dávat pozor. Nikdo z nás moc nemluvil, maximálně to, co bylo nutné. Z mého pohledu, to vypadalo tak, že neplánovaný „vůdce“ celý kritický úsek zvládl bez sebemenších problémů a už byl někde daleko před námi. Přes „prostřední spojku“ se ke mně dostávají jen útržky zpráv, ale ta podstatná je, že prý se to dá přejít. Ta je následována i doplněním „opatrně“. Tento úsek, dlouhý možná jen pár desítek metrů vzdálenosti, byl podrobně popsán v minulém dílu. A byl ukončen v okamžiku kdy jsme opět zahlédli další lidi, tentokrát již sestupující správnou cestou z „hraničního vrcholu“ již dolů k Chatě pod Rysy.
Měl jsem za sebou zatím jen pár výstupů v Tatrách a právě v tomto okamžiku jsem si několikrát sám sobě v duchu říkal, jestli jsem to „trochu“ nepřehnal a jestli nespěchám? Když jsem viděl nebo spíš neviděl a netušil co vše nás bude čekat (nakonec toho naštěstí tolik obtížného nebylo – to bylo ovšem dáno jen notnou dávkou štěstí, o kterém si už dlouho myslím, že jsem si dávno vybral) a co hrozí, tak jsem si ani v nejmenším nebyl jistý zda tuto zkoušku vůbec dám. Dokonce jsem už ani neřešil zda jdu dost rychle, abych stihl vlak ve Štrbě. Upřimně řečeno, v ten okamžik bylo mým jediným cílem dostat se živý na správnou značenou cestu. A ani tomu jsem nedával příliš velkou naděj. Pravděpodobnost, že se tady někde pořádně pomlátím nebo dokonce navždy ukončím veškerou turistiku, byla velmi velká. Dával jsem si jen možná pár procent šance, že se z tohoto maléru dostanu. Ač jsem vcelku kliďas a napohled jsem tak možná i vypadal, tak „uvnitř“ tomu tak určitě nebylo. Myšlenky přicházely různé. Například, jak bych, pokud bych zahučel někam níž a „nerozložil se na díly“, stoupal po skále nahoru? Po skále po které jsem nikdy nelezl a absolutně bych na ni neměl. Nebo pokud by se mi podařilo dostat do údolí s nepříliš optimistickým názvem „Ťažká dolina“, co by tam následovalo a jak bych to vše nepochybně pěkně pomlácený do tmy asi šel? Kdo by si vůbec někoho, kdo sešel ze správné cesty všiml? Ono vlastně v ten okamžik na nějaké rozjímání a přemýšlení a nedej bože litování situace, nebyl naštěstí čas.
Možnost zahučet pod mrazivě a temně vyhlížející skalní „propast“ byla stálepřítomná. Určitě jsem stál před jedním z nejtěžších rozhodnutím při mých výletech. No „vůdce“ již byl asi daleko za hranou první skalky, druhý člen naší rychle vytvořené skupiny již skoro na vrcholu jakési „šikminy“ a tak během mžiku přišla řada i na mě. Rozhodnutí nebylo tak těžké, jak to mohlo vypadat a tak i já jsem během mžiku byl s notnou pomocí jakési neviditelné síly nahoře. Při tom „bleskovém letu“ si jen říkám ať další místa nejsou o mnoho těžší. Ta síla, která mě hnala nahoru se asi jmenovala STRACH. STRACH z pádu někam hodně hluboko (hádal jsem minimálně několik desítek metrů – jak jsem později zjistil, tak skutečnost byla dokonce řádově větší). Další postup jsem popsal v předešlém dílu a zde jen částečně uvedl začátek, respektive odhodlávání se k němu. Text vypadá dlouhý, ale ono rozhodnutí se uskutečnilo během několika málo okamžiků, dalo by se říct hned. Zde bylo akční řešení problému, tím správným. Napsal jsem ho jen pro zdůraznění té neskutečné radosti, když jsem zase viděl a slyšel jiné lidi.
To mohlo znamenat jen jedno. Buď už jsem v „turistickém nebi“ a nebo jsem to SKUTEČNĚ dal… Podle všeho to asi vypadá tak, že nastala ta druhá varianta. Uvěřit tomu ovšem trvalo mnohem déle, než to rozhodnutí vydat se na začátku těžce vypadající cestou sem. Stres jsme každý řešili trochu jinak, ale ve své podstatě skoro stejně. „Vůdce“ byl již hodně vepředu a po většinu cesty jsem s ním neměl ani vizuální ani hlasový kontakt, ale vypadalo to tak, že vše prošel zcela snadno. Zato pro nás dva to bylo asi o dost těžší. Byly okamžiky, kdy jsem na „spolulezci“ viděl, že má skutečně strach. Já jsem na tom nebyl o mnoho lépe, navíc to naznačovalo, že i mě čeká obtížné místo se kterým se budu muset vypořádat. Je velice zvláštní, jak se každý s tímto stresem vyrovnává. Když se člověk vypořádá s obtížnou překážkou, tak chce nepochybně utéct do bezpečí – zde alespoň do míst poněkud jistějších. Začne se projevovat pud sebezáchovy, což je svým způsobem i určitá míra sobeckosti. Sobeckostí ve významu „já jdu a ostatní mě nezajímá“. Stejně tak se projeví i u toho, kdo má ještě překážku před sebou, určitá větší nebo menší míra obav z toho, když se člověk za kterým jde začne vzdalovat a přitom by třeba přišla vhod určitá spolupráce.
V tomto případě to bylo třeba podržení batohů a odlehčení se na sestup po určitém několikametrovém kamenném „schodu“. Musel jsem si jej v jednom okamžiku zavolat zpět ať nejde tak rychle dopředu. V té mlze bych rychle ztratil kontakt a navíc sestup schodem nevypadal úplně lehce – právě to bylo to místo, které v „spolulezci“ vyvolávalo nemalý strach. Já jsem jej možná v tom okamžiku dokázal trochu potlačit, i tak mi bylo více než jasné, že pokud by uklouzla noha i ruka a „doskok“ bych netrefil vcelku přesně na malou plochu, tak se sklouznu sice ne o tolik jako na opačné straně hřebenu (do Ťažké doliny), ale určitě dost na pěkné pomlácení se a následný velmi obtížný sestup alespoň k chatě.
Naštěstí se vrátil, podržel batoh a radil kde našlapovat a kde se držet rukama. Člověk se trochu cítil jako školáček, který ani neumí slézt z kamene. To ovšem asi jen trochu promlouvalo mé ego… :-) Inu člověk pocítil trochu naděje, že by to mohl i přežít a najednou… Ve skutečnosti jsem byl ovšem za jeho rady více než vděčný. Chce to trochu odvahy, najít místo kam dát druhou nohu. Chvíli jaksi přeručkovávám. Nezdá se mi ani ta noha ideální na relativně solidní stup, raději bych tam stoupl tou druhou. Nakonec je ovšem dobře tak jak říká a já pomalu posouvám druhou nohu do volného prostoru a tak nějak to jistím rukama na oblé vrchní části kamene a připravuji se na to kdybych začal „nečekaně“ klouzat dolů. Naštěstí se toto neděje a já nakonec stojím druhou nohou na pevné zemi. Ze stupu sundávám i tu první a na toto obtížné místo se ani nedívám. Ještě zbývá poslední náročnější balvan, jehož „traverzování“ jsem popsal v minulé části a i já konečně z těchto nebezpečných míst utíkám tak, že se ani moc za sebe nedívám. Jen jednou, jestli neuvidím někoho za sebou a po kamenné pěšince (nyní již neskutečně snadné) se dostávám k lidem jež jsou na té cestě správné.
Vysoké Tatry byly milostivé a nechaly nás projít jednou ze zkoušek, kterých asi bude s postupem času více. Kéž by všechny dopadly takhle dobře. Nyní nechtěný adrenalin i nervy vyusťují i v mé odreagování se, ne nepodobné loučení se se světem spolulezce na začátku CHYBY. Já končím nadávkami typu „Kam jste mě to dotáhli?“ Možná používám i nějaké ostřejší slova. Kdo by mě neznal a netušil, čím jsme si prošli, tak by ho to asi mohlo i urazit. Přiznám se, že mnoho si ze všeho nepamatuji, asi byl stres tak velký, že zůstalo jen to nejpodstatnější. Například si nepamatuji úplně přesně, jak vypadala cesta k tomu nejvyššímu vrcholu Rysů s výškou 2503 m.n.m. Ani si nepamatuji jak daleko by to na něj ještě bylo. Dokonce si nejsem zcela jistý ve kterém místu vedla „skalní odbočka“ k němu nebo dokonce zda takové místo zde skutečně bylo. V mlze se mi matně ukazuje něco, co by snad mohlo být dlouhé deset, možná dvacet metrů, ale kam jsem v tom okamžiku neměl vůbec myšlenky něco vymýšlet. Teď v klidu se na to člověk dívá trochu s lítostí a mrzí mě, že se nepodařilo video z těchto míst – dalo by odpovědi na spoustu otázek, které teď mám a na něž zbývá jen to, co jsem si uložil v hlavě. Na druhou stranu vše mohlo dopadnout mnohem hůř než jen chybějící video. Ale někdy příště, snad za lepšího počasí, bych se rád podíval kudy jsme to vlastně šli. Stejně tak jako bych rád někdy viděl i Ganek.
Potkáváme lidi co sestupují a tak se ptám jak daleko je to na vrchol. Milým překvapením je odpověď:
„Asi dvacet metrů“
Náročnost naší neplánované „nezkratky“ potvrzuje odpověď:
„My už nejdeme, stačilo to...“
V mém pohledu to bylo asi taky náročnější, protože jsem si během cesty říkal…
„Asi tak brzo nebudu mít sílu se na toto video vůbec podívat.“
Mě se k výstupu nahoru dlouho přemlouvat nemusí. Rozloučíme se (doufám, že jsem na to při tom všem stresu nezapomněl) a stoupám ten kousek k vrcholu (hraničnímu kameni). Je to radost a svým způsobem poděkováním za to, že ještě žiji. Je mi jasné, že velehory mi daly pořádnou lekci a z některých věcí se sranda nedělá. Zde ten varovný prst ukázaly během chvilky. Nesnažím se dělat nějaké ptákoviny, sice se teď cítím vcelku silný, ale očekávám, že únava se brzy dostaví. Dojdu tak vysoko, že mám hraniční kámen zhruba na úrovni očí a možná metr dva před sebou. To mi stačí, abych si uvědomil na kterém z vrcholů jsem a mířím dolů – počasí se zde už zlepšovat nebude. Až teprve teď si uvědomuji, že prší, sněží a možná i trochu fouká. Ale pro mě je to nejkrásnější, nejzářivější okamžik dne – moc dobře vím, že stačilo málo a být už nemusel. Na druhou stranu také vím, že věci, které bylo v naší moci ovlivnit jsme udělali tak, jak jsme nejlépe uměli a při tom měli nemalé štěstí.
V mlze se pod námi objevují nevýrazné siluety lidí, kteří sestupují třeba i po zadku, ale já si nyní již vše vychutnávám. Nevadí mi, že mi z přilby kape voda na hlavu. Snažím se jít dolů rychle a neloudat se. Vím, že se počasí může ještě více zhoršit. Cesta jde opět velice snadno a já se cítím také naprosto skvěle. Jako by to, co jsme před chvíli prožili tam nahoře, byl jen sen.
Nejzvláštnější na všem bylo to, že jsem to necítil jako chybu, nebyl jsem „v nervech“. Jako bych šel něčím, kde snad žádné nebezpečí ani hrozit nemůže (opak je pravdou). Vyrovnaný, smířený, jako bych alespoň na ten okamžik byl součástí té mohutné hory. Omámený majestátem, omámený tím, že jsem dosáhl magické výšky dva a půl kilometru. Klidně bych si tu mohl sednout a kochat se. Krásná hora, která mi v tento okamžik ukazuje svou nejvlídnější tvář. Jako bych vypil spoustu piv a přitom se orientoval naprosto dobře, každý můj krok byl naprosto přesný a jistý. Jen mlha určovala co hora chce a nechce ukázat.
Vzpomínám na jednoho leze v pískovcích, který říkal, že skalní věže jsou pro něj něco jako milenky…
Zde se nejedná o věž, ale doslovnou skalní krásu, kterou jsem viděl jen z malé části. Asi bych měl být zklamaný, že vidím jen nepatrné procento. Ale nejsem. Možná to, že jsou Rysy zahalené mlhou a deštěm jim dodává ještě více na tajemnosti. Podobně jako pohled na ústí Velké Ondrášovy jeskyně v Beskydech. Pohled na něco, kde veškerá tajemství ukrývala tma a slabý úzký kužel paprsku baterky vytvářel pocit obrovských a nebezpečných hloubek. Pocit, který si budu pamatovat taky asi napořád. Také pršelo a bylo sychravo. Také pohled na temné a kolmé skalní srázy Rysů končící kdoví kde pod mlhou si pamatuji, jako bych tam byl před minutou.
Sestup po kamenném svahu dolů je pro mě tak snadný, že „předbíhám“ veškeré turisty, kteří ještě před chvíli sestupovali přede mnou. Najednou se stávám prvním členem („vůdcem“) skupiny a hledám správnou cestu. Po zkušenostech získaných možná před půlhodinou chápu, že se jedná o „pozici“ velice zodpovědnou, protože většina lidí se nepochybně vydá za mnou. Vím jak málo stačí k tomu, aby se sešlo špatně a do těžkých míst. Turistické značky se mi ale vždy v pravý okamžik podaří zahlédnout a jdu správně. Oproti jiným turistickým štrekám v Tatrách je tato nepochybně ta lehčí, jen je třeba ty značky důsledně sledovat. Po malém „vyběhnutí“ na jeden z kamenných kopečků se dostávám do místa, kde jsme měli na začátku odbočit, ale v zápalu sledování hřebene jsme tak neudělali.
Stále prší. Kolem chaty už jen procházím a přibližuji se ke skalnímu schodu. Zatímco při cestě nahoru byla cestička suchá, teď už jsou zde pěkné kaluže. Dávám si tedy pozor abych neuklouzl a rád využívám nabízené pomoci řetězů. Sestup je snadnější než bych při tom dešti čekal. Jdu rychle. Chtěl bych rozumně stihnout zubačku ze Štrbského plesa. Měl bych mít asi hodinu a tři čtvrtě na sestup. Najednou mé smělé plány zbrzdí fronta nad žebříkem. Za chvíli vidím důvod – někdo v pláštěnce sestupuje po žebříku a asi si prožívá svůj první křest ohněm velehor. To je to poslední co zde potřebuji. Pokukuji bokem, že bych to „švihnul“ výstupovou cestičkou. Pak se uklidním a spořádaně čekám ve frontě – bylo by trapné, kdybych zahynul zde v místech, která jsou nic oproti tomu nahoře. Štěstí je, že dotyčná sestupuje obtížně, pomalu, ale přece. Nakonec to zvládá. Po žebříku sestupuji lehce a teď mě ještě čeká úsek, kterým jsem nahoru nešel a tak jsem zvědav jaký je.
Pohorám pomáhám ve spolupráci s řetězem tak, že se pořádně zakloním. To jde na mokrých šutrech i části skály krásně, jako bych se „slaňoval“ v nějakém prudším svahu třeba někde k potoku. Až mě to překvapuje.
Obcházím Žabí plesa s pověstnou hromádkou kamení, díky níž toto pleso dostalo i své jméno. Z určitého směru se balvany žábě velice podobají. Mlha se rozpouští a já začínám opět vidět i protější velmi strmé svahy. Serpentinami se dostávám do údolí a pak již jen pokračuji ke Štrbskému plesu a stanici zubačky. Už si nepamatuji zda mi „předposlední“ vláček ujel nebo ne, ale pokud ano, tak stíhám ten o hodinu pozdější a pak již jen pendolinem do Ostravy. Unavený, ale spokojený a s obrovskými zážitky přijíždím do Ostravy kolem půl osmé večer.
Výlet na který budu ještě dlouho vzpomínat a taky si z něj brát spoustu nových zkušeností.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Opatrné seznámení se s Tatrami - výstup na Rysy, díl třetí.
