S rozumem i trochu bezhlavě, plavili jsme se po řece Úhlavě

Vodácké davy, přeplněné kempy, hlasitá občerstvení či všudypřítomný nepořádek? Na Úhlavě, jedné z říčních krasavic Plzeňska, to naštěstí nenajdete. Také AHÓÓJ jsme volali pouze jeden na druhého.

 

Řeka Úhlava pramení na Šumavě, odkud odvádí vody k Plzni. Po své 108,5 kilometrů dlouhé pouti se stává jednou ze čtyř řek, tvořících po soutoku v Plzni Berounku. Ale správně a úplně přesně je to pravostranný přítok řeky Radbuzy.

 

Řeka Úhlava neboli Ouhlava, Auglavia, Angel či Bradlava, což jsou některé z názvů, které lze také občas spatřit, má sjízdný úsek 93 kilometrů. My jsme však vzhledem k časovým možnostem zvolili jako nástupní místo městečko Janovice nad Úhlavou na středním úseku. Vodácky je Úhlava velice zajímavá řeka. Záleží samozřejmě na množství vody, což je v tomto případě dáno především tím, kolik vody zrovna vypouští z přehrady Nýrsko.

 

„Úhlavo, nes nás klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň,“ pronáším naši obvyklou slavnostní řeč a nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Přípitek Úhlavě i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe (například kterým směrem plout), nemůžeme nikdy před prvním nasednutím do lodi vynechat.

 

Obtížnost plavby na řece Úhlavě se v úseku, který jsme zvolili, pohybuje okolo WW1, což se někomu může zdát málo, ale nám se tady líbilo. Koryto řeky se občas zúží a voda zrychlí. Člověku také nedovolí usnout zajímavé meandry v rychlejším proudu i často vyšší, ale sjízdné jezy. Četl jsem, že je Úhlava mezi vodáky oblíbená a hojně navštěvovaná, ale my jsme ke konci letošního července během prodlouženého víkendu, kdy bylo hezké počasí a dostatek vody, nikoho nepotkali. Zajímavé.

 

Do lodi nasedáme půl hodiny po poledni před úzkým cestním mostem v Janovicích nad Úhlavou na kilometru 76,2. Šířka toku se v těchto místech pohybuje mezi pěti a deseti metry. Po chvíli, ještě před hlavním silničním mostem, přidává své vody z pravé strany říčka Jelenka (76,0 km).

 

S posledními domy se začíná řeka zužovat, přibývá zajímavých meandrů, kterými se Úhlava zařezává do klatovské kotliny. Rozumně silný proud nás stále příjemně veze. Občas je koryto řeky zarostlé nebo zajímavě upravené spadlým stromem. Některé lze podplout, jiné musí člověk přenášet.

 

Na kilometru 73,0, kousek před silničním mostem nás vítá první jez, který se jmenuje Rohozno. Zkoušíme ho sjet, ale je v něm hodně kamenů, tudíž musíme v jeho spodní části vylézt. Přenášení je vhodnější asi vlevo, jelikož vpravo je náhon. Ale břehy jsou zarostlé a neprošlapané.

 

Kousek před obcí Dolní Lhota je přes řeku lávka pro pěší a za ní náš dnešní druhý jez (Dolní Lhota - 70,9 km). Jeví se nám vyšší, a tak ho přenášíme vlevo, jelikož na druhé straně má náhon. Ale při následném zkoumání si říkáme, že jsme ho měli zkusit sjet.

 

První zvířátka, která jsme spatřili během naší plavby bylo několik kraviček, když nepočítám tisíce komárů.

 

Vedle obce Bezděkov nás hned za silničním mostem vítá jez Volenov (69,8 km). Náhon vlevo, přenášení vpravo, ale my volíme směr přímý a dobrá věc se podařila.

 

Asi po půl kilometru následuje podle kilometráže další jez (Poborovice – 69,1 km), ale ve skutečnosti to vypadá jako zvýšený stupeň nebo rozbořený jez. Projet se to dá v pohodě. Alespoň za tohoto stavu vody.

 

Za jezem je řeka zajímavě zarostlá. A nejsou to jenom větve a stromy v korytě řeky, ale najít nějaké rozumné místo u břehu, kudy by se dalo vystoupit, to nad naše pátrací dovednosti.

 

Moc dlouho se nekocháme kouzelnou krajinou a hlásí se další jez (Beňovy – 67,7 km). Vypadá velice zajímavě a ve spodní části má kameny, ale se zvýšenou opatrností a samozřejmě se štěstím ho lze sjet. Což můžeme potvrdit. Náhon je v tomto případě vlevo, tudíž případné přenášení je potřeba uskutečnit napravo, ale je to tam zarostlé.

 

Za jezem se koryto řeky zužuje, i když po chvíli přitéká z pravé strany Novákovický potok. Vedle Drážského mlýna je pod cestním mostem zajímavá peřejka.

 

V obci Beňovy nejprve podplouváme kamenný most, aby nás posléze přivítal jez Kal (66,2 km). Přenášení je doporučeno vpravo, ale to my jsme neřešili a vzali to rovně. A podařilo se.

 

Chvíli na to pozorujeme na břehu patrně ondatry nebo nějaká podobná zvířátka. Bílé myšky to určitě nejsou.

 

To už se pomalu blížíme ke starobylému královskému městu Klatovy, kterému se však nakonec řeka obloukem vyhýbá. Zdálky nám mává osmdesát metrů vysoká Černá věž, ale my pozvání na prohlídku této architektonické perly nepřijímáme. Bylo by to na dlouho, a tak zastavujeme v místě, kde se na pravé straně nachází koupaliště a bazén.

 

Jdeme na procházku. Ne však daleko. Ze studijních důvodů jsme zakotvili v místním občerstvení.

 

Po svačině přeplouváme na levou stranu, kde nás čeká přenášení klatovského jezu Tajanov (64,4 km), jelikož tento je stavidlový, dva metry vysoký, a tudíž opravdu nesjízdný.

 

Poté pokračujeme v plavbě a po chvíli se z pravé strany vrací náhon a my podjíždíme silniční most (64,3 km). Hned za ním řeka opouští definitivně město, koryto se zužuje a my si užíváme zajímavé meandry mezi loukami a poli.

 

Nedávné vichřice a prudké deště nám v tomto úseku zanechaly pozdravy v podobě spadlých stromů. Některé lze podplout, pod jinými podsouváme loď, ale někde musíme i složitě přelézat. Na kilometru 64,1 přidává své vody do Úhlavy z pravé strany Drnový potok, který před tím protéká centrem Klatov.

 

Na pravé straně pozorujeme dominantní lom. Obec Svrčovec ještě není vidět, ale už se nám hlásí stejnojmenný jez na kilometru 60,2. Splouváme ho po kluzké spádové desce při levé straně a také kameny pod jezem zvládáme proplout vzhledem k celkem rozumnému průtoku vody.

Za silničním mostem (59,9 km) míjíme vlevo obec Svrčovec, za jejímž koncem se zprava vrací do řeky voda z elektrárny.

 

Řeka opět zajímavě meandruje a v jednom místě má na levé straně slepé rameno, kde při menším průtoku může být složitější určení dalšího směru plavby. Nám se to ale podařilo, a tak brzy připlouváme k jezu Dolany ( u Dolanského mlýna - 58,3 km).

 

Jedná se patrně o protržený jez nebo rozsypanou hromadu kamení po stranách zeleného ostrůvku. Tudy musí téct hodně vody, aby se to dalo projet. Také přenášení po zarostlém břehu vypadá hodně složité. Chceme zvolit přetáhnutí mezi kameny, ale vzhledem k množství vody to vypadá na náročný boj.

 

Nakonec objevujeme ještě jedno rameno na pravé straně a usoudili jsme, že to půjde. A byla to volba dobrá. Hezky jsme se svezli.

 

Pokračujeme alejí stromů a brzy se vlevo vrací voda z mlýnského náhodu. Na pravé straně se na kopci nachází zřícenina hradu Komošín a pod ním jez Dolany (56,3 km). Jedná se o celkem nízký a rozumný jez, který jsme sjeli za dozoru místních obyvatel.

 

Vplouváme opět do dalších meandrů celkem klidné řeky, abychom posléze zastavili a šli na studijní průzkum obce Dolany. Museli jsme, vždyť je to rodiště slavného husitského vojevůdce, statečného rytíře Břeňka Švihovského z Dolan. Tudíž jsme si na něho připili, ale zaplatit jsme museli sami.

 

Brzy však pokračujeme, jelikož se blíží podvečer. Následuje most Dolany, za kterým přitéká zleva říčka Poleňka. Voda teče pomalu, a tak očekáváme další jez, který se brzy objevuje (jez Malechov – 54,2 km). Nemá sice moc vody, ale ještě se nám daří ho sjet. Asi po dvou stech metrech, za meandrem, následuje nízký sjízdný stupeň.

 

Za silničním mostem se na dvou místech vlévá zpět řeka z elektrárny a kouzelná řeka Úhlava se zde mění v rovný, regulovaný tok bez jakéhokoliv kouzla. Jedinou lahůdkou v tomto úseku je stupeň (51,8 km) pod zříceninou Kokšín, který je v pohodě sjízdný.

 

Následuje podlouhlý oblouk vlevo, za kterým se nás vítá jez ve Švihově (50,1 km). Bohužel se jedná o vysoký  nesjízdný jez, tudíž nás čeká závěrečné, celkem náročné přenášení po pravé straně.

 

Švihov, městečko se slavnou minulostí, je sice na dohled, ale je potřeba někde zakotvit, což není vůbec jednoduché. K největšímu vodnímu hradu Českého království vede mnoho kanálů, některé mají vody dost, jiné jsou na tom hůře. My plavbu po nich nechceme riskovat vzhledem k tomu, že bude brzy tma. Na jednom místě zastavujeme a chceme jít do městečka přes louku, ale nakonec to vzdáváme a musíme měnit plány, jelikož všude je samá voda. Tak sedáme opět do lodi a pokračujeme rovným úsekem, který vypadá jako umělý kanál, až za oba silniční mosty, kde končíme naši dnešní plavbu na kilometru 49,4.

Dnes máme tedy v pádlech necelých dvacet sedm kilometrů. Během odpoledne a podvečera jsme na této pouti zvládli splout devět jezů a dva zajímavé stupně, třikrát jsme museli jez přenášet. Koupání také bylo, ale ne na jezu.

V závěrečném úseku našeho putování jsme se nacházeli na území přírodní památky Stará Úhlava. K chráněným živočichům tady patří například otakárek fenyklový, ropucha obecná, ještěrka obecná nebo slepýš.

K nechráněným, ale zato hojně se vyskytujícím, patří komáři. Z první skupiny živočichů jsme nikoho nespatřili, zato ty štípající potvory se na nás vyřádili. Reperent, B-komplex, Tea tree oil a podobné věci měly pouze rituální význam. Ani jeden komár nebral něco takového vážně.

 

Zbytek večer jsme strávili v hospůdce na švihovském náměstí. Fotografie restaurace U hradu byla pořízena až druhý den ráno, jelikož už byla skoro tma, když jsme tam přišli. U dobrého piva a chutného jídla jsme rozebírali uplynulý den a těšili se na další část této celkem nenápadné, ale tuze krásné řeky. Večer jsme ulehli na okraji Švihova u základní školy na krásné travičce pod jasnou, bezoblačnou oblohu, které dominoval měsíc v úplňku.

Unavený vodák má v noci klidně spát. Já však měl divný sen, že se mi můj parťák v noci ztratil. Nebo to nebyl sen? Ale naštěstí jsem ráno zjistil, že Max klidně (hlučně) pochrupuje vedle mne.

 

Sobotní ráno bylo příjemné a teplé. Skoro nic nám nescházelo, až na tu kávu. Sbalili jsme si věci a šli na náměstí, kde zkušený vyjednavač Max domluvil v Pensionu Švihovský dvůr, kde kromě báječné kávy nás přivítala ochotná obsluha a jeden, patrně snídaňový host, kteří nám vyprávěli své zážitky ze splouvání řek. A tak se příjemné posezení protáhlo i na druhou kávu, ke které jsme si dali domácí buchty od mého tatínka.

 

Bylo tam sice moc hezky, ale čeká nás náročná plavba, a tak jsme se vydali k lodi, kterou jsme včera zaparkovali u jedné z chat na okraji Švihova. Také tady jsme potkali příjemné lidi, jenom ta paní, která nás fotografovala patrně chtěla zvěčnit i svůj prst.

 

Ve čtvrt na deset odplouváme po řece, kterou lemuje na pravé straně železniční trať do Železné Rudy. Ale my plujeme opačným směrem, po Úhlavě, která opět zajímavě meandruje. Voda plyne celkem klidně, na rozdíl od větru, který tady před časem řádil a do cesty nám připravil nějaká překvapení v podobě spadaných stromů. Občas to šlo řešit bez problémů, jindy se pokus o proplutí změnil v regulérní boj o život.

 

„Přeskoč, přelez, ale nepodlézej“, to myslím řekl Miroslav Tyrš a Jára Cimrman k tomu dodal, že se může i podlézt, ale pak je potřeba se narovnat. My jsme se v první řadě snažili podplout, což nebylo vždy jednoduché. Občas jsme tak učinili s prázdnou lodí a někdy jsme museli regulérně vše přenášet.

 

První dnešní jez se nachází před obcí Červené Poříčí (45,4 km). Také tento jsme vyhodnotili jako splavný a příjemně jsme se sklouzli. Vody bylo tak akorát.

 

U nedalekého silničního mostu jsme zastavili a šli na obhlídku okolí. Na prohlídku pozdně renesančního zámku bylo brzy, jelikož ho právě opravovali. Ale vypadalo to tam hezky, na rozdíl od restaurace, která byla ještě zavřená. Naštěstí se našli dobří lidé v jednom domečku u řeky, patrně bývalý rod místních čalouníků, kteří nás nenechali umřít žízní. Smekám klobouk před nimi (na fotografii ho mám už zase na hlavě).

 

A tak spokojeni pokračujeme, podplouváme železniční most a brzy nás vítá pohyblivý, klapkový jez Jíno (43,8 km), který je opravdu nesjízdný. Tak vytahujeme loď na břeh a na lávce svačíme. Tráva vlaje a kvítí voní. Nikde ani živáčka. Společnost nám dělá klid a pohoda.

 

Od jezu následuje rovný úsek až za most pro pěší (43,4 km). Brzy nám však začíná řeka nabízet krásné meandry a o něco méně půvabné spadané stromy do koryta. Opět přicházejí chvilky odvahy a dobrodružství.

 

Hladina začíná olejovatět, je jasné, co nás čeká. Jez Borovany (41,0 km) si nejprve prohlížíme a poté ho sjíždíme. Také v tomto případě bylo vody tak akorát.

 

Za silničním mostem, kudy vede silnice do obce Borovy, nás čeká opět rovný a klidný úsek. Je potřeba trochu více zabrat a výsledek se dostavuje v podobě dalšího jezu. Tentokrát není třeba dlouhého prohlížení. Jez Nezdice na km 39,7 je opravdu nesjízdný na otevřené lodi. Čeká nás dnešní naše druhé přenášení.

 

Asi po dvou kilometrech vplouváme do krásného území, které se nazývá Přírodní památka Lužany. Důvodem ochrany tohoto místa je zachovalý zbytek původního meandrujícího řečiště Úhlavy a zbytky lužního lesa.

 

Zdraví nás staré javory, duby a lípy a my vyhlížíme idylická zákoutí zámeckého parku. Nějaký šum ale říká, že nám nebude dáno se dlouho kochat tou krásou kolem sebe. Jez Lužany (36,6 km) si žádá naši pozornost. Chvíli se tady rozhlížíme, a nakonec volíme plavbu bočním (pravým) jezem. A podařilo se.

 

Pozorujeme na břehu olše a osiky, ale ani tentokrát jsme se pořádně nerozjeli, jelikož nás brzy vítá jez Příchovice (34,7 km), který musíme bohužel také přenášet.

 

O kousek dál přitéká zprava Příchovický potok, nás čeká několik meandrů a pár spadaných stromů a chvíli na to již vidíme po levé straně dvojici barokních věží dominantního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, což znamená, že se blíží město Přeštice.

 

Zastavujeme u volnočasového areálu před mostem pro pěší (32,7 km) a jdeme na vycházku do civilizace. Na Masarykově náměstí nás vítá přehlídka dechových kapel. Kdybychom měli dostatek času, tak si samozřejmě skočíme na parketu. V našem věku by určitě nebyl problém tam najít šikovné tanečnice. Ale volá žízeň, a tak jdeme do restaurace pivovaru U Přeška. Tady ochutnáváme nějaké lahůdky, například svatého Kiliána a Koloběžku.

 

V Přešticích je sice hezky, ale je potřeba pokračovat. Při cestě k lodi si obhlížíme jez (32,5 km) a bohužel konstatujeme, že za stávajícího průtoku vody není sjízdný. Přenášet se nám nechce, tak koníčkujeme. Další necelé dva kilometru, až za silniční most nás čeká pomalá plavbu po okraji města.

 

Poté ale řeka mění charakter a my proplouváme meandry pod klenbou stromů. Žádný adrenalin to není, jelikož to moc neteče, ale je pohoda. Tu ukončuje jez v Dolní Lukavici (26,9). Splout by šel, kdyby tam nebyly moc nízko ty potvory kovové. Škoda, musíme přenášet. Ale není to náročné, a tak za chvíli sedíme v lodi, abychom dopluli krásných sto metrů k silničnímu mostu, kde parkujeme.

 

Dolní Lukavice. V této celkem rozlehlé vsi žije asi tisíc obyvatel, ale nám se daří celkem brzy najít mezi nimi jednoho úžasného človíčka. Nejdeme na to od lesa, ale od vody a to tak, že rovnou do hospody. Po cestě vidíme spoustu zajímavých věcí. Například kvůli vedro, které panuje, si i středověká věž původně raně gotického kostela z druhé poloviny 13. století sundala klobouk.

 

Někdo by mohl říct, že Dolní Lukavice se nenachází v Mexiku, ale dnes tomu tak prostě bylo. Chovatelna – Dolnolukavická hospůdka, tak zní název tohoto úžasného místa. Místní pan učitel, cestovatel, dobrodruh, sběratel turistických suvenýrů a náčelník Gabrétů nám doporučil, co si dát báječného k jídlu i pití a také nás proškolil ohledně pití jisté mexické dobroty. Patří mu naše velké poděkování. Sice jedna z pomazánek byla vražedně pálivá, že by i rodilý Mexičan zamáčkl nenápadně slzu. Ale my jsme to přežili.

 

Je tam úžasně. Moc nechybí, abychom zůstali, ale nakonec nasedáme do lodi a pokračujeme. Koryto se chvílemi rozšiřuje a je lemováno na obou stranách řadou stromů. Občas se objeví nějaká vlnka, ale jinak je to klidná plavba.

 

Po necelých dvou kilometrech máme před sebou lávku pro pěší a pod ní jez Lišice (25,1 km). Vypadá zajímavě, ale nakonec jsme ho vyhodnotili jako sjízdný a byla to dobrá volba.

 

V následujícím úseku voda moc neteče, ale výraz volej zatím ještě nepoužíváme. Víme, že může být hůř. Rozhodně se ale nenudíme. Společnost nám dělají spadlé stromy a křoví v korytě řeky. Většinou se to dá nějakým způsobem proplout.

 

Jez Snopoušovy na kilometru 21,3 se nám daří také pěkně sklouznout, proto zastavujeme až za silničním mostem.

 

Zaujala nás totiž obec Předenice a na jejich webových stránkách doporučené pamětihodnosti – Kaple na návsi, Výklenková kaple se sloupem a Restaurace na návsi. Původně jsme chtěli zajít řešit naši žízeň do kostela, ale ten měl na rozdíl od hospody zavřeno.

 

Bylo tam sice příjemně, ale je půl osmé a my chceme dnes ještě něco ujet. Kousek za mostem je v mapě vyznačen brod, ale vzhledem k dostatku vody to nemusíme řešit. O něco dál nás čeká další stromeček v řece, ale nakonec to zvládáme proplout.

 

Někdo by možná mohl říct, že voda není nejteplejší, ale když se chce člověk vykoupat, tak takový detail neřeší. Na kilometru 19,6 nás vítá jez Nový mlýn. Je sice pobořený a hodně vody přes hranu neteče. Proto váháme a váháme až nás silný proud zatáhne do náhohu a my jsme skalpováni lávkou pro pěší. Trochu jsme překvapeni silou vody a její hloubkou v náhohu, jelikož nedosáhneme na dno, ale vše zvládáme.

 

Za pomoci místních se nám daří posbírat a vylovit všechny věci a připravit loď na vyplutí. Všichni se totiž shodujeme, že na jezu je jedno místo, kudy lze proplout. Bohužel se nachází blíže k okraji náhonu a tak….(nápad dobrý, ale výsledek již o něco horší). Opět nám pomáhají místní a my jez nakonec přetahujeme.

 

Pokračujeme před obec Čižice, kde se sklouzáváme po šikmém jezu (17,4 km). Hned za ním se u mostu rozhlížíme, kde vystoupit. Ale je to nějaké složité. Nakonec vylézáme na doporučení jednoho ochotného člověka u jeho chaty (17,2 km). Poznal dobré lidi, a tak nás nechal vybalit věci, jelikož já je měl vlhké stejně jako minulou noc. A to jsem si jistý, že jsem sud dobře zavíral. Asi výrobní chyba? Max byl na tom ještě o něco lépe, měl všechno kompletně mokré. Možná i proto bylo v řece tak málo vody, když ji měl většinu v konvi. Ale ten báječný člověk mu půjčil nějaké oblečení a nabídl i možnost přespat na terase synovo chatičky. Večer se už za tmy jdeme podívat do hospůdky U Bizona.

 

Během naší sobotní plavby jsme zvládli splout šest jezů a stejný počet jsme museli přenášet či koníčkovat. Celkem máme dnes v pádlech třicet dva kilometrů.

*

Okolo osmé hodiny nám Úhlava zazpívala svou nedělní ranní píseň. Sváteční den začíná přímo báječně, jelikož majitel chaloupky nám nabídl kávu. Také nám pověděl něco zajímavého o řece Úhlavě a Židech nejenom v jejím okolí. Nakonec se v devět hodin loučíme a odplouváme. Brzy nám řeka nabízí zajímavé zpestření v podobě peřejek. Dnes už jsme nečekali žádnou divočinu, a tak jsme příjemně překvapeni. Kličkovaná v proudící vodě mezi kameny, to není typické pro Úhlavu. A tak si to užíváme.

 

Po necelých třech kilometrech dnešní plavby přichází dnešní první jez, který má jméno Štěnovice (14,6 km).

Také v tomto případě jsme se sklouzli po šikmé lavici. V případě větší hmotnosti lodi, respektive osádky se dole celkem nabere. Což byl náš případ, proto hledáme místo, kde vodu vylít.

 

Vlevo od Štěnovic se Úhlava zajímavě zatáčí a v jednom místě proplouváme stabilizační práh (tak se to alespoň jmenuje na mapě). Ale ve skutečnosti je to příjemný stupeň, který za stávajícího stavu vody bez problémů splouváme. Chvíli na to máme nad hlavami dálnici, jejíž výstavba skoncovala s romantikou úhlavského údolí pod vrchem Valík. Hluk autíček nad našimi hlavami nám říká, že se pomalu a jistě blížíme k Plzni.

 

I přesto nás občas překvapí zajímavě zarostlé koryto řeky. Ale vždy to jde proplout bez vylézání z lodi.

 

Co však nepřekvapuje, je olej, který nám s drobnými výjimkami dělá společnost až do Plzně. Kousek před obcí Radobyčice nás vítá stejnojmenný jez (9,1 km). Také tentokrát jsme se hezky svezli, opět s mírným nabráním do lodi.

 

Podplouváme silniční most a než jsme se rozkoukali, je tady další široký jez (Černice 7,3 km), náš dnešní poslední. Vody je opět tak akorát, tudíž plujeme. Také v tomto případě bez problémů.

 

Na to, že se nacházíme v Plzni, nás obklopuje romantická příroda v zajímavých meandrech. Vypadá to jako bychom se měli loučit s civilizací, a ne do ní přijíždět. Okolní krajina nepřipomíná v ničem blízkost průmyslové aglomerace. Patrně si chce Úhlava, která sice již pošilhává po své sestře Radbuze, své poslední kilometry ještě užít a my se nebráníme.

 

Po proplutí lehce peřejnatého hradišťského oblouku pod prudkým srázem pravěkého hradiště vyhlížíme na pravém břehu místečko, kde bude konečná. Přehlédnout to samozřejmě nemůžeme, jelikož by nás zastavil nesjízdný jez Hradiště (3,9 km).

 

Nic netrvá věčně, ani tato naše plavba. Opojný let po božské Úhlavě končí a nás čeká pozemský svět. V jedenáct hodin vytahujeme loď, balíme věci a prohlížíme si barevné modřiny, malé šrámy i větší rány. Opět končíme naši plavbu více dobiti, než když jsme vyplouvali.

Následně jedeme do Janovic nad Úhlavou pro druhé auto. Zbývá vrátit loď, vyhodnotit plavbu a rozloučit se. To vše zvládáme u polévky a ledové kávy ve Městě Touškově.

 

Během dnešního dopoledne jsme zvládli splout tři jezy a jeden stupeň, přenášet jsme nemuseli ani jednou. Celkem máme dnes v pádlech třináct kilometrů. Za celou dobu naší plavby, která trvala celkem 47 hodin, to bylo poctivých 72,3 kilometru.

 

Čtyři prsty, které tvoří jednu ruku. Radbuza, Úhlava, Úslava a Mže, které předávají své vody mohutné Berounce. Radbuzu máme již dva roky za sebou, letos jsme přidali právě zmiňovanou Úhlavu, tudíž nám zbývá Mže a Úslava. Po Berounce jsme se také plavili několikrát.

 

Kdesi jsem četl, že na Úhlavě a jejích přítocích bylo před sto lety skoro 50 mlýnů. Nějaké zůstaly dodnes, místo jiných přistavěli malé vodní elektrárny a situace je taková, že většina jezů odvádí hodně vody a  sjíždění za nižšího stavu není možné.