Severní Čechy – 11. den - Lužické hory: Horní Světlá – sirný pramen; Krompach - okruh 9 km: Babiččin odpočinek – Hvozd (749 m) – Hochwald (rozhledna) (743 m) – Kammloch CD/D - skautská chata Seleška - Babiččin odpočinek

V noci se ochladilo jen nepatrně, ale po včerejším pro nás náročném vyletě jsme spali dobře. Vstáváme v půl 9, venku je jasno a lehce, po ránu chladně to profukuje. Na dnešek hlásí oteplení, ale v horách to snad rak hrozné nebude. Ještě dnes bychom chtěli pobýt v Lužických horách.

Po snídani se potřebujeme dostat na východ. Projíždíme přes parkoviště U Jána, kudy jsme včera procházeli. Nedaleko odtud je sirný pramen, kam se mi už zacházet nechtělo. Dnes se tam jdeme podívat. Zajímavé na tom je, že pramen vůbec neobsahuje síru, voda je jen hodně železitá. A právě v té se daří bakterii Leptothrix ochracea, která způsobuje světle okrové sraženiny. Barva připomíná síru, podle které pramen v minulosti tento název dostal, a už mu zůstal. Bakterie se usazuje na všem – na kamenech i rostlinkách a vytváří na nich gelový obal.

Zdejší voda se pít nedá, ale je to tu hodně zajímavé. Místy to vypadá jako vatové polštářky. Je to unikát, který jsme ještě neviděli. No prostě nádhera.

Další krátkou zastávku jsme chtěli udělat v Juliovce, kde má být zajímavá stavba vysutého náhonu. Dnes je již nefunkční a přerušený cestou. Jenže pěšinu, po které jsme se domnívali, že k němu dojdeme, jsme z auta neviděli. Proto nezastavujeme a pokračujeme dál na parkoviště Babiččin odpočinek, odkud jdeme na další vrchol Lužických hor.

Letos jsme se totiž rozhodli rozšířit počet navštívených zdejších vrcholů. Včera jsme byli na těch dvou nejvyšších - na Luži a Pěnkavčím vrchu, před 3 lety na 3., 4. a 6. nejvyšším – na Jedlové, Klíči a Studenci. Dnes jdeme na ten 5. - na Hvozd.

Parkoviště opouštíme po žluté. Čeká nás 2 km stoupání. Takový začátek - to je vždy to nejhorší, co mne může potkat. Nejraději mám, když se můžu na pohodové trase rozdýchat. Teď mám smůlu.

Tady to nefouká, je horko a dusno. Naštěstí prudké stoupání střídá mírnější kopec, většinou jdeme ve stínu. Asi po 1 km jsme se zvládli sobě se ztratit. Ota šel po značce zarostlou cestou do prudkého kopce. Já to vzala oklikou, ale téměř po rovině. Nejdřív vlevo po neznačené cestě a pak vpravo po zelené. Došla jsem k místu, kdy zprava přišla žlutá značka - tudy pravděpodobně přišel i Ota. Jenže je to na sluníčku, tady nečeká. Přicházím na rozcestí Pod Piketem. Žlutá značka tady odbočuje vlevo – opět do kopce. Tady je stín, ale Ota tu také není. V kopci ho nevidím. Ten šel určitě rovně. Volám mu. Nezvedl to, ale za chvíli přišel. Sám zjistil, že mu žlutá utekla.

Dali jsme si tady krátkou pauzu. Pijeme, odpočívám. Ten 1. km docela rychle utekl. Ale to nejhorší máme před sebou. Další půl km se stoupá neustále, ale posledních půl km je nejnáročnějších. Jde se podle hranice, po skalách, místy to vypadá jako vysoké skalní stupně. Občas jdu po dvou, občas po čtyřech, ale stoupám. To je nejdůležitější.

Po víc jak hodině jsme konečně nahoře. Tedy já. Ota by tam byl už dávno, kdyby na mne nečekal. Hvozd (749 m) je vlastně jeden z vrcholů znělcové hřbetu. Ten je na české straně, ale těsně u hranice. Druhý vrchol je Hochwald (743 m), který je na německé straně cca o 400 m dál.

První turisté na náš vrchol vystoupali už r. 1787 po schodišti, které bylo vybudováno ze saské strany. Jeho část se používá dodnes. R. 1853 byl na české straně otevřen dřevěný hostinec. Bohužel 1. srpna 1877 vyhořel. Netrvalo to dlouho a byl obnoven. V létě 1879 byla přistavěna i 10 m vysoká dřevěná vyhlídková Karolínina věž. V horských podmínkách rychle chátrala a r. 1891 byla zbourána.

Po 2. světové válce nebyl hostinec na vrcholu využíván, v lednu 1946 částečně vyhořel a kolem r. 1950 byl zbořen. Zůstaly jen sklepy v kamenné podezdívce. Na zbytcích této chaty byla upravena vyhlídková plošina, kde r. 1834 byl vztyčen vysoký kříž s nápisem Jeden druhého břemena neste. Jsou tady i panoramatické tabule a je odtud nádherný výhled.

V letech 1889 - 1890 byla na saském území v těsném sousedství české chaty postavena restaurace, tentokrát s ubytovnou. I když 23. dubna 1937 vyhořela, byla již 14. června 1938 otevřena nová chata. Ta tu stojí dodnes a stále nabízí občerstvení. Přes terasu restaurace vede státní hranice, takže si návštěvník může vybrat, zda chce sedět u nás nebo v Německu. I z této terasy jsou nádherné výhledy.
Samozřejmě jsme neodolali a dali si pšeničné pivo. Zpravidla nám německá pšenice chutná. Stálo 5,20 Euro, každá legrace něco stojí. Jen bohužel nebylo úplně podle našeho gusta. Pili jsme v Německu už lepší.

Na protějším vrcholu – Hochwaldu (743 m) vidíme kamennou rozhlednu. Je to 25 m vysoká kamenná rozhledna, která tu byla postavena r. 1892 – bylo to rok po té, co byla zbourána dřevěná věž u nás. Stejně musíme tím směrem Hvozd opustit, tak si to o ten kousek klidně prodloužíme a půjdeme se tam podívat.

Nejdřív klesáme po historickém schodišti, jak jsme se dodatečně dozvěděli. Jen se nám historické nezdá, snad je jen na historickém místě. Pak samozřejmě musíme zase nahoru. Je to však skutečně pohodlné stoupání.

Rozhledna má vstup přes turniket, ale ten nefunguje. Je tu cedule, že vstupné 1,5 Euro nebo 49,- Kč se musí zaplatit v přilehlé kavárně. Kdyby to byla česká rozhledna, je už Ota nahoře. Ale německé rozhledny ho nezajímají a navíc shora asi nic jiného už neuvidíme.

Zato zjišťujeme, že tady mají jiné pivo a levnější. Dnes nás čeká téměř jen cesta z kopce, bude se nám aspoň lépe kutálet. Ota dává černé točené za 4 Eura, já lahvovou pšenici ze zdejšího minipivovaru za 3,5 Euro. Zdá se nám chutnější než to dražší před chvílí. Nepospícháme, sedíme na terase ve stínu, občas foukne větřík. Jediné je, že máme hlad. Jídlo máme s sebou, ale tady jíst nemůžeme. A na to koupit si jídlo nemáme s sebou už Eura. Vzala jsem dvacku – kdyby bylo třeba. Už nám z ní moc nezbylo.

Nakonec přece jen opouštíme toto příjemné prostředí. Červená značka vede zpočátku v Německu, později podél hranice. Ota tvrdí, že jíst bude až u nás. Nevím, proč v Německu jíst nechce. Klesáme, jde to docela dobře. U cesty vidíme krásný buk s mohutnými kořeny, které doslova vybízí k posezení. Najednou mu nevadí, že jsme v Německu. Jdeme jíst. Celý den na trase nikoho nepotkáváme. Výjimka byla na vrcholech – na německé straně je parkoviště, takže si tam lidi klidně přijedou na kávu. Ani tady nás nikdo neruší.

Pokračujeme v klesání, je to výrazně příjemnější, než bylo stoupání. Ota má pocit, že bloudíme, že se od auta vzdalujeme. Orientaci má výbornou, občas má pocit, že to nemá pod kontrolou. Tentokrát má pravdu. Zatím se skutečně vzdalujeme. Klesáme po hranici až do na rozcestí Kammloch CZ/D, odkud červená konečně vede k nám do Čech. Ještě kousek klesáme, ale pak už jdeme téměř po rovině. Ota vidí, že jsme změnili směr, že se k autu začínáme přibližovat. Konečně je spokojený.

Na rozcestí Na Šestce – bývalá myslivna odbočujeme vpravo a jdeme po modré. Do cíle to je už jen 3 km. Míjíme skautskou chatu Seleška, možná že právě tohle je ta bývalá myslivna. Chata dnes nabízí ubytování pro skautské oddíly i jiné dětské a mládežnické organizace. Pod chatou je pramen. Je to přepad ze zdejšího vodního rezervoáru. Podle rozboru by se mělo jednat o pitnou vodu. Voda prý teče celé léto. Na zimu jí vypínají.

Nejdřív cesta vede do mírného kopečka, který je čím dál prudší. Když už si myslím, že by to mohlo stačit, jsme na rovné a široké cestě. Jdeme po úbočí Hvozdu a vlevo přes údolí se nám otevírají úžasné výhledy. Na jednom místě je nad cestou vyhlídková lavička. Vidíme Ještěd, Velký a asi i Malý Sokol, Ralsko, Malý a Velký Bezděz, Jablonné v Podještědí. Je tu skutečně krásně. Ani se nám nechce se zvedat. Jenže stále tu být nemůžeme. Už je půl páté. Nějak se dnes stále jen kocháme.

Konečně jsme doklesali k silnici a k autu. Teď jen přemýšlíme, kde budeme spát. Původně jsem myslela, že by to šlo tady na parkovišti. Je to však jen uzounké parkoviště u silnice. Zítra chceme do Oibinu, tak moc možností nemáme. Nakonec se vracíme na parkoviště U Jána. Je to sice trochu z ruky, vracíme se skoro 10 km, ale nic lepšího jsme nevymysleli. Tam je aspoň potok, kde se můžeme umýt. Po dnešku to potřebuje i Ota. Další výhoda je přístřešek. Na večer vyhrožují deštěm, možná se také bude hodit.
Parkujeme v jeho blízkosti. Začínáme potokem. Nechá se tam poměrně dobře sejít, voda je čistá, jen je to mělké. Lehám si do peřejí, ale stejně se musím ještě polévat. Je to úžasně osvěžující.

Vracíme se k autu. Už delší dobu se to zatahuje. Měla bych vařit večeři, ale vůbec se mi do toho nechce, nějak ani nemám hlad a to je půl sedmé. Nakonec jsem to vyřešila. Uvařila jsem z pytlíku hrachovou polévku, osmažený chleba do ní mám sebou. Ota ji má také rád. Nakonec bylo dobře, že jsem se takhle rozhodla.

Když jsme se chystali zasednout ke stolku u auta, začíná pršet. Honem zavíráme auto a stěhujeme pod přístřešek. Vyšlo nám to perfektně. Lije jako z konve, po parkovišti tečou potoky vody. Jediná výhoda byla, že nám déšť částečně umyl nádobí.

Během půl hodiny je po dešti. Domýjíme nádobí. Popojíždíme na jediné místo, kde se voda nedrží, odkud odtéká. Jsme sice uprostřed parkoviště, ale nedá se nic dělat. I když by v noci pršelo, tak se z auta dostaneme suchou nohou – tedy snad.

Dnes sedíme v kabině, jiná možnost není. Ochladilo se a každou chvilku poprchává. Nezvládli jsme ani koupit pivo, nebylo kde. Máme posledního Kocoura - višňového. Toho Ota koupil, že mi chutná. Dnes si ho po večeři nakonec dal se mnou. Pak jsme otevřeli jedinou lahvinku vína, kterou s sebou vozíme pro ten nejhorší případ, kdy nebude co pít. To dnes nastalo. K tomu posloucháme rádio. Zítra se má výrazně ochladit a pršet.

Je dobře, že jsme dnes zvládli ten Hvozd. Bylo sice horko, ale nepršelo. V těch skalách by to nebylo příjemné.

Toto místo má jedinou nevýhodu. Není tu mobilní signál. Jindy bychom to určitě nezjistili. Jenže Ota potřeboval zavolat dceři, zda není nějaká změna. Od neděle má hlídat vnučku, tak ať se náhodou nevracíme zbytečně. Nedovolal se. To tak velký problém není, to vydrží do zítřka. Pak jsem však najednou dostala SMSku od synovce, že mu zemřel otec, můj strýc. Letos mu bylo 97 let. Dožil se pěkného věku a prakticky byl stále soběstačný. Ale synovec je najednou sám. Není ženatý a otec se o něj stále staral, i mu vařil. Bohužel zavolat mu nemůžu. Běhám po parkovišti, honím signál, marně. A to mi vadí. Určitě čeká na nějakou reakci. Ale co mohu dělat. Kupodivu moje SMSka během další půlhodiny odešla. Tak snad došla i k němu. Zítra to vše musíme vyřešit.

Venku leje, spát jít nemůžeme, ale naštěstí ještě máme co pít. Až v 11. hodin konečně přestalo. Rychle se stěhujeme dozadu, než zase začne. Zatím je teplo. V autě je skoro 19 stupňů. Ale dnes raději dveře zcela zavíráme.

Severní Čechy – 11. den - Lužické hory: Horní Světlá – sirný pramen; Krompach - okruh 9 km: Babiččin odpočinek – Hvozd (749 m) – Hochwald (rozhledna) (743 m) – Kammloch CD/D - skautská chata Seleška - Babiččin odpočinek na mapě