Jizerskými horami přes Lužické hory do Pekelných dolů, 4.část. Německá část Lužických hor, Grosse Felsengasse, skal.město Töpfer, Kelchstein.

Ráno vyprovodíme Jirku na železniční nádraží v Rynolticích, kde se s ním rozloučíme. Z rodinných důvodů nás musí opustit. Z Rynoltic se torzo našeho spolku přesunuje k německému Kelchsteinu. Parkoviště, které tu mělo být, je zrušené. Přejíždíme tedy na jiné, které máme v záloze. Kvůli nezvyklému značení se od něj vydáváme navíc maličko jinou cestou. Po zjištění chyby měníme plán trasy a přehazujeme plánované body. Zvykáme si na jiné německé značení.

Neznačená cesta Wiesenwerg nás přivádí ke značené žluté, na kterou doprava odbočíme. Chceme tedy nejdříve projít Large Cannyon Alley (Grossfelsengasse), což by měla být jakási dlouhá kaňonová alej. Papírové představy se stejně nakonec v terénu ukážou jako lesnaté kaňonovité údolí, lemované skalami. Já bych to nazval prostě lesem zarostlým, skalnatým údolím.

Kráčíme tudíž v dobré víře, že do Cannyon Alley míříme. Na mapě jsou tři cesty, dvě po okrajích a jedna středem, kterou jsme chtěli projít první. Skutečnost nás však zavedla na jednu z krajních, kterou jsme se chtěli vracet. No, žádná škoda, tu prostřední najdeme při zpáteční cestě.

Celé zdejší Lužické Hory nejsou žádní velikáni a jsou hustě zalesněné. Člověk z lesa daleko nevidí. Z naší okrajové cesty lesem vybíhá asi v polovině odbočka na vyhlídku Lubischhöhe na okraji skalnatého zarostlého údolí. O kus dál další odbočka míří k Brandhöhe, jež svými 633m je asi nejvyšší v této části Lužických hor. Přesto s omezeným výhledem.

 Abychom se co nejdříve dostali na tu původně plánovanou střední cestu, při nejbližší příležitosti odbočujeme doleva. Dostáváme se tak ke konci skalnatého údolí, kde nacházíme slušný přístřešek Edmund´s Refuge, který jsem v původních plánech měl rezervovaný pro spaní v případě deště.

Okolo něj pokračujeme podle plánu ke skalnímu městu Töpfer. Cestou vylézáme po skalních schodech na nádhernou skalní vyhlídkovou, 40m vysokou věž Scharfenstein. Konečně pěkná a zajímavá skála. Kousek za ní ční Luisenhöhe, také přístupná po vytesaných schodech do skály. Zdejší Lužické Hory jsou plné skvělých skal a věží. Stačí si jen vybírat.

Z časových důvodů neodbočujeme k vyhlídkové skále Böhmische Aussicht se skupinou dalších skal. Naopak zabočíme doleva do hojně navštěvovaného atraktivního skalního města Töpfer. Kraluje mu pěkná roubená horská chata Töpferbaude.

Šplháme na několik skalních vyhlídek. Nejhezčí a nejzajímavější je skalní brána s oknem Felsentor se železnými schody na vyhlídkový vrchol. Od krátkého odpočinku na centrální skalní plošině nás bohužel odradí blížící se hrozivá zachmuřená mraková fronta.

Za chvíli z výše vidíme, že nás sice nedožene, ale trefí nás jiná z opačné strany. Spěcháme dostihnout včas jeden přístřešek, který jsme cestou na Töpfer zaregistrovali. Náš odhad byl zčásti docela přesný. První kapky na nás dopadly těsně před přístřeškem.

Vytahujeme okamžitě ponča a pár skoky dostihujeme přístřešek. První vlna nás zasáhla klasicky vodorovně z boku, mocným větrným poryvem. Jinak byl odhad i časově přesný. Obě fronty se nad námi srazily a na střechu zabubnovaly pěkné kroupy. Naštěstí se obě fronty brzy vyřádily a mohli jsme pokračovat na zpáteční cestě, i když trochu vlhcí. Ještě na cestě jsme nalézali hromádky neroztátých krup.

Před skalním údolím Large Cannyon Alley, dlouhým asi tři čtvrtě kilometru, se držíme střední cesty Grosse Felsengasse (Velká skalní ulice). Honosný název nás trochu zklamal, jak jsem uvedl již na počátku. Údolí lemuje sice velké množství skalních věží, ale skrytých mezi stromy. Jenže z nich běžný turista moc nemá. Je to ovšem ráj pro horolezce.

Jsme tedy zvědaví aspoň na místní ferratu Alpiner Grat za Mönchskanzelem. Na tu odbočujeme. Nic pro nás. Zato pěkné jsou vyhlídky z menších skalních galerií u Mönchskanzelu.

Na konci Large Cannyon Alley se držíme žlutého značení, ale včas odbočíme cestou Wiesenweg k našemu parkovišti. Před ním však zahnememe zelenou na Kelchstein, který jsme zpočátku netrefili. Za družného hovoru ho míjíme a zastavíme se až u další skalní skupiny. Skála Lední medvěd mi spíše připomíná Dědova záda.

Většina názvů této skupiny má ve jméně Rosen-růžová. Správněji by mělo být přímo červená, či karmínová. Vesměs všechny dole zaoblené a až tmavorudé. Nebýt toho, zašli bychom nechtěně až do Oybinu. Otáčíme se nazpět a hledáme Kelchstein-Číše. Trochu skrytý za stromy, spolu s kamenným kamarádem Kelchsteiwachter-strážcem Kelchsteinu.

Do sytosti nakrmeni skalami popojíždíme do turisticky známého lázeňského města Oybinu. Hrad na skále a zbytek Oybinu si necháváme na zítra.