Severozápadní Čechy I. - západočeské lázně, Poohří (z Kynžvartu přes Loket a Šumburk do Klášterce))
Začátkem srpna vyrážíme s kamarádem každoročně na týdenní cykločundr. Letos jsme vzhledem k časovým možnostem a kalendáři vyjeli už 30. července (sobota) a byla to trošku chyba. Od pondělí (1. srpna) bychom zřejmě ujeli minimálně stejně velký úsek a viděli bychom asi i o něco více. A to vše díky počasí.
Za cíl výpravy jsme tentokrát zvolili západní Čechy (start v Kynžvartu), severní Čechy (např. Kadaň) a střední Čechy (plánovaný závěr ve Slaném, Mělníku nebo ještě někde jinde). Na trase a plánu jsme se letos dohodli okamžitě, takže program měl být pestrý: světoznámé lázně, příroda Podkrušnohoří, kláštery, povrchové doly a uhelné elektrárny, zříceniny hradů i královská města ...
V sobotu (30.7.2011) ráno jsme z vlakového nádraží v rodném okresním górodku vyjeli v pohodě, ovšem už po projetí Pardubic začalo pršet. V té chvíli jsme, samozřejmě, netušili, že ten déšť bude trvat v kuse přibližně 32 hodin. Bohužel nepřeháním, trval.
V Kynžvartu jsme proto skončili hned v hospodě u zámku, kde bohužel točili pouze Plzeň za téměř půl kila. Ale jet dál prostě fakt nešlo. Venkovní teplota dosahovala stěží 10oC, v okolních domcích se vesele topilo a venku, řečeno slovy klasika, chcalo a chcalo ... Po pár fotkách na zámku zkoušíme vyjet, ale za malou chvíli máme durch i boty. Vzdáváme zříceninu vzdálenou pouhého 1,5 km od "centra" Kynžvartu a končíme hned v nedalekých Valech, konkrétně v restauraci se sympatickým názvem U březího vlka. Za chvíli tam běhám naboso, protože boty i ponožky jsem dal na horké radiátory. A večer už dojedeme jen k nejbližší autobusové zastávce, kde přenocujeme. Bilance dne je tristní: nenajeli jsme ani10 km a už jsme celkem dost navlhlí.
Celou noc na neděli (31.7.2011) intenzivně pršelo, ale déšť ani ráno neustává. Po kouskách a v rekordně dlouhém čase dojedeme do Mariánských Lázní. V dešti nejsou zdaleka tak pěkné, jak si je pamatuji z dětství, když jsem tam s mámou jezdíval a téměř dobrovolně ochutnával ze všech místních pramenů. U toho Křížového na mě padne troška nostalgie, a tak si dáme panáka a raději se přesuneme o kus dál. Cestou k Rudolfovu prameni zjistíme, že teplota už stoupla na neuvěřitelných a zcela letních +11oC, a proto postojíme pár minut za zvuků známé spaghettiwesternové melodie u Zpívající fontány. Pak už jen nakouknout do pravoslavného kostela a pryč. Kvůli počasí vzdáváme kamennou rozhlednu z 19. stol. i přírodní rezervaci s romantickým názvem Smraďoch. A tak nás čeká výjezd s celkem nepříjemným převýšením (hlavně ten trvalý déšť vadí), protože stoupáme kolem Ski areálu k slavnému Royal Golf Clubu (tuším, že tímto titulem, propůjčeným anglickou královnou, se Mariánky pyšní jako jediný klub ve střední Evropě). Hned za vrcholem kopce opět končíme a počasí nás zahání k Pejskovi a kočičce v Závišíně.
Poté už nás čeká Klášter Teplá. Během dojezdu k němu zahlédneme poprvé i úseky suché silnice. Bohužel ne nadlouho …
Premonstrátský klášter s kostelem Zvěstování P.M. založil velmož Hroznata koncem 12. stol. a už asi 38 let jsem zde nebyl. A řekl bych, že moc se tady toho nezměnilo (tedy až na cenové relace). Dlouhé časové intervaly mezi jednotlivými výpravami nás donutí zvažovat čekání na prohlídku nebo rychle pokračovat k hradu a zámku v Bečově nad Teplou a jít na prohlídku až tam. V následné diskuzi těsně vyhrávám, zůstáváme a asi jsme udělali dobře, protože po nějaké době přijde další vlna dešťů. A také se zde setkáváme (poprvé, ale ne naposledy) s rodinou Bonzáků (jedná se o náš pracovní název, možná se tato tlupa lidí s IQ ve výši dnešního data jmenovala úplně jinak). Je to 5-členná "taková normální rodinka" a ty děti (jmenovali se Josefínka, Františka a Arnoštek) silně lituji. Lidé nevzdělaní a nevychovaní (byli ale bílí), přesto s přesně rozdělenými úkoly. Děti otravují a ruší zbytek výpravy, zcela tupá žena si nechává vysvětlovat každé slovo z výkladu (např. konvent, prelatura nebo opat) a diví se, proč klášter nevypadá stejně jako na starých obrazech a muž hlasitým řevem upozorňuje na různé "nešvary" ostatních návštěvníků (třeba snahu tajně si něco vyfotit). Po lehce pokažené prohlídce vyjdeme z kláštera. Venku zase lije a Bonzáci odchází, hlasitě brblajíc, že celou prohlídku nemohli absolvovat s kočárkem a že nemohli položit průvodkyni několik dalších, jistě nejméně 6.000, bezesporu zajímavých dotazů... To fakt chtělo panáka (i dva).
Večer ještě stihneme Bečov nad Teplou, bohužel s časovou ztrátou z důvodu několikakilometrové objížďky (rekonstrukce mostu) navíc. Prohlédneme si tedy už celkem za šera (ale to je stejně paráda, protože už konečně neprší) exteriér hradu z poloviny14. azámku z poloviny 18. stol. V interiéru hradu je v trezorové místnosti vystavován Maurův relikviář, ale ten neuvidíme. Obsluha hospody nám potvrdí, že od neděle (17,00 hod.) do úterý (10,00 hod.) je městečko zcela mrtvé, a tak si postavíme stan přímo v centru. A v klidu.
V pondělí (1.8.2011) ráno sice opět zaprší, ale je už tepleji a zahlédneme na obloze i první namodralé flíčky, které, kupodivu, ihned nezmizí. A tak se projdeme kolem Dlouhé stoky k nádherné kamenné Krásenské rozhledně z r. 1933-35 s venkovním točitým schodištěm. Výstup nahoru je samozřejmou povinností (nebo povinnou samozřejmostí?). A přes Krásno a Horní Slavkov míříme k dnešnímu Nr. One - městu a hradu Loket, které obtáčí řeka Ohře tak, že působí dojmem poloostrova nebo fjordu.
Bob zjistil, že hrad Loket je otevřen denně (já si to nechal mailem raději ještě z hradu potvrdit - hrad patří městu, dotují ho Němci a proto zřejmě opravdu i v pondělí) a tak jsme zde. Vlezné 90,- Kč (nebo 80,- Kč bez průvodce - to jsme z časových důvodů zvolili - k tomu ještě 20,- za focení v interiérech) a koncepce orientována více na komerci (tortura, vězeňství, porcelán, obřadní síň, vyhlídková věž). Ale prohlídka stojí za to, navíc se má na hrad v nejbližší době vrátit asi 500 předmětů, které odsud ministerstvo a muzeum v minulosti zcizily. V bráně hradu potkáme, k našemu neskrývanému zděšení, opět rodinu Bonzáků a já vážně zvažuji, jestli bude lepší vraždit nebo vzdát prohlídku. Naštěstí oni jsou již s prohlídkou u konce, a tak za všetečných dotazů (typu co je to vlastně hrad, proč má hradby a stojí na kopci) odcházejí do pr.... (myslím, samozřejmě, do propadliště dějin).
Ta úleva. A tak v klidu bloumáme po hradu, Bob využívá opět svých oblíbených filtrů a stativů a nálada členů výpravy všeobecně stoupá (množství vezené slivovice úměrně k tomu naopak). Naštěstí počasí vydrželo ... obloha sice zčernala, ale nezapršelo. Prolezli jsme asi vše, dali si jedny Krušovice, krátce pochodili po městečku (moc pěkné, ale jednoznačně německé) a vyrazili dál. Čekala nás třešnička na dortu: krásné Svatošské skály u řeky Ohře (názvy skal evokují církevní svatební obřad u zámku - nejvíce nás názvem zaujala tchýně a hned jsme hledali nejméně hezkou skálu v okolí), které jsme chvíli pozorovali i ze stejnojmenné restaurace (kde mně konečně po několika dnech doschly boty). Zde nás upoutala protější skála, jejíž vrchol vypadal z dálky trošku jako nějaké strašidelné indické božstvo, trošku jako Napoleon, nasr.ný z toho, že ho bolí zuby - a, čekáte správně, ona to byla ona tchyně.
Závěr dne ovšem rozhodně nenaplnil skutkovou podstatu rčení "To nejlepší nakonec". Nás čekali Karlovy Vary a pro mě to byl šok a hnus. Určitě ne světové lázně, ale celkem dost špinavý ruský prospekt. Nebo trošku jiná vídeňská Maria Hilfer Strasse.
Všude hlasitě gavarjať po azbucky, muži se při setkání vášnivě líbají (asi jako svého času Brežněv s Gustíkem) a dlouhovlasé blondýny s postavou prdelatější Věstonické Venuše korzují po kolonádě v černých teplácích s bílým lampasem. Výhledu na Dienzenhoferův barokní kostel sv. Máří Magdalény brání bolševická Vřídelní kolonáda. A mimo lázeňskou zónu se začíná poprvé povážlivě černat (a teď už nemyslím oblohu...).
Jsem rád, že se moc nezdržíme a celkem brzy odjíždíme. Spíme v centru Dubiny, ale ulehneme až po návštěvě velmi zajímavé místní hospůdky (jmenuje se Sklípek), kde prodávají i záležitosti typu vínko Chateau Neuf du Pape. Na to nemáme, ale dáme si alespoň poprvé v životě dnes tolik moderní rum Che Guevara - dobré pití. Vřele doporučuji (myslím teď hlavně ten podnik).
Je úterý (2.8.2011) ráno. Poprvé vstáváme do slunečného dne, byť zatím ještě i s mlhou. Koneckonců pod námi teče celkem velká řeka. V místním obchodě ukecám personál, aby nám uvařil kafe. Takže den začíná báječně. Ještě cigárko, sbalit suchý (!!!) stan a jedeme. Kolem lázní Kyselka (dříve údajně snad nejkrásnější naše lázně, kde Mattoni je stále, dnes ruina, které asi mnoho času nezbývá) a dřevěného zastřešeného mostu v Radošově (přesná replika původní stavby) ke Krásnému Lesu. Tady ztratíme něco času, protože majitel mapy mi ujede a ze tří neznámých cest se mi špatně vybírá. Po shledání (nakonec jsem vybral správně) a krátké výměně názorů mě Bob uplatí lahváčem a přes hory a doly (cestou úspěšně léčím klíště, kterému se zalíbila má pravá holeň) se blížíme k památce, na kterou se hodně těším: mohutné krásné zřícenině hradu Šumburk (chcete-li též Schönburg, Šumná nebo Nový Šumburk) z 30. let 14. století. Překonali jsme pěšky převýšení asi220 mna pouze1,5 kmtrasy (shodli jsme se na tom, že to ale asi bylo víc), ale námaha stála za to. Opravdu velmi pěkná, byť již v roce 1550 opuštěná, zřícenina z černého kamene (čedič), zachovány různé části mnoha objektů (např. zbytky mohutné obytné věže, hradby s baštami nebo velmi zajímavá brána), poletující otakárek fenyklový, výhledy do krajiny (tedy i na všudypřítomné elektrárny) ... jen těch vos mohlo být o něco méně. A navíc to bylo za modra ... maximální spokojenost.
Úterní večer, noc a středeční (3.8.2011) ráno pak trávíme v lázeňském městě Klášterec nad Ohří, nazývaným křehká perla Krušných hor. Hodně pěkné městečko s mnoha stavbami, které rozhodně stojí za vidění, např.: lázně s Kláštereckou kyselkou, pseudogotický zámek s letohrádkem Sala Terrena (ten zdobí sochy místního rodáka Jana Brokofa), Kostel Nejsvětější Trojice od Carla Luraga, rokokový hřbitovní kostel PM Ochranitelky nebo radnice v podobě florentské renesenace (tato podoba však pochází až z poloviny 19. stol.). Za pozornost stojí i lázeňský restaurant Peřeje v klasicistní podobě, který jsme v úterý několikrát (asi 2x) navštívili ...
A tím vlastně končí první, obsáhlejší, část deníku letošní výpravy.
Více fotografií k vidění na:
http://markyz63.rajce.idnes.cz/Severozapadni_Cechy_1._dil_-_zapadoceske_lazne%2C_Poohri_07-08_2011/