K lesnímu prameni v Mariánských Lázních - 4. část

K Lesnímu prameni v Mariánkách…

Abych si pořádně prohlédla okolí svého přechodného bydliště, vydala jsem se k Lesnímu prameni, který jsme měli natáhnutý potrubím do budovy Spa Wellnes Hotelu Harmonie a mohli jsme si jej natočit. Je to fajn, neboť jsme byli po výletu žízniví a ne vždy je chuť na pivo anebo hasit žízeň z baru, který jsme měli v pokoji za drahé peníze. Ale je to čtyřhvězdičkový hotel se vší parádou, tak se není čemu divit.

A tak jsem vyrazila zase druhou silnicí od hotelu a šla a šla…Po pravé straně mě po chvíli cesty lesem vítaly lázeňské domy, jeden hezčí než druhý. Ale také byl mezi ně vklíněn dům, jenž byl skoro ruinou podle zarostlého schodiště k němu, i když pohled do výše pater zas nevypadal, že je zpustlý. Ale byl. Čekal asi na svého budoucího kupce, který ho zrenovuje. Takových domů bylo ale v Mariánkách více, jak jsem tak po nich procházela. Naproti těmto domům stál přímo u silnice bývalý Lesní mlýn – ruina. Byl to velký areál, myslím si, že v dřívějších dobách velice prospěšný. Píše se o něm, že tu bývala kavárna, na dvoře vodotrysk s nedaleko kruhově otevřeným pavilonem.

Zapomněla jsem napsat, že jsem procházela Třebízského ulicí a tento mlýn se tedy na ni nacházel. Ulice byla pojmenována po spisovateli a katolickém knězi - buditeli, který do tohoto údolí rád chodíval a trávil tu poslední dny svého života. Zemřel v r. 1884 v domě Moskva, dnes pojmenovaného po něm „Třebízský“. A nejen on sem rádi chodili, ale mezi jinými i anglický král Eduard VII, spisovatelé Maxim Gorkij, Franz Kafka i Jaroslav Seifert a také premonstrát Josef František Smetana, který lesní pramen velmi miloval a loučil se s ním kratičkou básní, kterou složil. Dovolte, abych Vám ji zde uvedla:

Lesinka

Sbohem buď má Lesinko, rozkošná Ty Rusalinko,

Již nastává loučení, listí žloutne, listí vadne, ptactva umlklo pění.

Blažen jsem u Tebe dlíval, při Tvém boku odpočíval

nad potůčkem hrčícím.

V letním horku, v libém stínu, chladíval se na Tvém klínu,

koflíkem se perlícím…

Musíte brát ohled na to, že to bylo psáno v r. 1856. Vyjádřil své pocity po svém a s citem, neboť kdo jednou navštívil tato místa, vštípí si je do paměťi a nezapomene…

I mnoho jiných zajímavých hostů navštívilo tato místa, neboť zde nacházeli poklid, který jim dávalo nedaleké lesní zátiší, zkrátka bylo to zde a je to dosud okouzlující prostředí…Protéká tu klikatě Třebízského potůček, bublá přes kameny, sem tam přerušen okrasným dřevěným můstkem, což dodává pravý punc Lázeňskému parku.

Vyvěrá zde Lesní pramen, jak je o něm psáno v básničce, jenž dostal příhodné jméno podle místa, kde se nacházel – uprostřed lesů. Kdysi to tu ale bývávalo jinak. Dnes je spousta míst zaniklých, nad Lesním pramenem je postavena nová budova, ale už má také na svém „kontě“ pár let…

Lesní pramen se vlastně nachází na rozhraní Mariánských Lázní a území Kynžvartu. Starou hranicí kdysi dávného panství býval potok, jenž nesl později název Třebízského, jak jsem již uvedla, až dodnes. Kdysi dávno náležela obora okolo Lesního mlýna panství kancléře Metternicha, kdežto lesní pramen patřil Klášteru Teplá.

Zkrátka všechno se promíchalo, uběhlo pár let a nyní máte možnost se zde projít jak Metternichovou, tak Goethovou cestou - parkem okolo Lesního pramene. Je tu kavárna Ulrika, pojmenované po lásce J.W.Goetha a kavárna Lesní pramen.

V dávných spisech se uvádí, že Metternich nabízel tepelskému klášteru za Mariánské Lázně panství cisterciáků v Plasích, které byly jeho majetkem. Pověst také vypráví, že se Metternich rád často stavoval ve mlýně, za krásnou paní mlynářkou. Ovšem to jsou jenom pověsti a je na Vás, jak si je přeberete…Pověsti jsou ale hezké a okořeňují místo, kudy zrovna procházíte, anebo jste je již navštívili.

Musím ještě napsat, že Lesní mlýn původně sloužil i jako pila. Měl náhon, nádrž a dvě mlýnská kola. A protože stál na samotě, byl také zároveň i hostincem, což dokazuje stále ještě jeho velký areál, byť je z něj již ruina. Vystřídala se tu spousta majitelů. Mlýn postupně zanikl za Josefa Hanslíka, který si vzal mlynářskou dceru a věnoval se obsluze lázeňských hostů. Vybudoval kavárnu a hostinec, který přebudoval na hotel, u něhož postavil rozlehlou verandu a restauraci. V lese, který vlastně přeměnil na park, nechal postavit spoustu laviček.

Nová podoba pavilonu Lesního pramene do dnešní podoby vznikla r. 1869. Je to kopulovitá stavba se dvěma protáhlými křídly. Jeho stavitelem byl Friedrich Zickler, který postavil také městské divadlo r. 1869 a pro sebe postavil dům naproti divadlu se jménem Lesní zámeček. Měl ještě mnoho pojmenování během času, ale dnes, v době mé návštěvy nesl název Apollo. Byla z něj sice ruina, ale momentálně se opravoval, neboť na něm bylo lešení a čilý pracovní ruch okolo něj dával naději, že se z něj stane zase krásný dům.

Tento stavitel postavil také radnici, ale jestli to je ta, podle které jsem šla do Ruské ulice, to si nejsem jistá. Dále také postavil Anglikánský kostel, což je velmi zajímavá stavba. Renovoval ještě Karolinin a Ferdinandův pramen. Poslední jeho prací byla ozdobná fasáda na Mírovém náměstí domu Rozkvět. Myslím, že by to mohl být dům na rohu s názvem „Pacifik“, ale nejsem si jistá.

Kolonáda Lesního pramene je stará okolo 130 let. Musím říci, že jsem se tu cítila kouzelně, neboť toto místo nebylo přeplněné lázeňskými hosty, jako je to na Kolonádě ve městě. Bylo tu příjemně, ve stínu lesních velikánů nepražilo tolik slunce a mohli jste si procházku tímto prostředím krásně vychutnat.

Vyšla jsem z parku a pokračovala okolo divadla k Mírovému náměstí se jen tak kouknout na jeho okraj. Na jeho rohu stál nádherný Grandhotel Pacifik. Je vskutku krásný! Dále byl vidět takový zvláštní, a jak jsem se doslechla nedobudovaný park ze 70 tých let – rarita. Trochu jsem se jím porozhlížela a obrátila se ke zpáteční cestě.

Pro tentokrát jsem toho viděla dost. Šla jsem ještě znovu kousek parkem u Lesního pramene, neboť slunce pražilo jak o závod, tak abych se trochu skryla před jeho žárem a došla do svého hotelu.

Příště Vám přiblížím další prohlídku města.