Slovácko nejen kolmo, epilog – Podolí, Uherské Hradiště a Baťův kanál (Nivnice 2020)

Náš pobyt na Slovácku se chýlil ke svému závěru. Stejně jako v minulosti jsme zde přejeli hory, projeli doly, navštívili zajímavá města, půvabné vesnice a poznali stavby historické i technické. Tentokrát jsme ovšem vůbec neochutnali zdejší destiláty a vína … a ani ten jediný pokus s burčákem nebyl žádnou velkou hitparádou. V každém případě nastala neděle 20. září a před námi byla už jen cesta domů.

Opět jsme se vydali na kole jen ve třech a naším cílem bylo dojet na vlakové nádraží v Otrokovicích. Což v praxi znamenalo, že cestou ještě něco zajímavého jistě uvidíme … a že na akce většího rozsahu nebudeme mít dost času. Zvláště, když jsme se neplánovaně zdrželi hned v přibližně 18 km vzdáleném Podolí. A kupodivu za to až tak nemohl ani silně expresivně pojatý kříž s korpusem Krista, ani novodobá kaple sv. Ducha, ale lidová veselice. Prostě krojované tance u hospody nás zastavily a zaujaly. Pravda, ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se neoslavuje otevření nové nálevny, ale jen jakési hody, náš zájem lehce ochabl, ale i tak …

Opouštíme tedy tančící páry a za chvíli jsme v Uherském Hradišti, resp. nad ním. Národní památka Archeologické vykopávky Sady se nacházejí na jihovýchodním okraji města a svým způsobem nejvíce připomíná slavný „skorounescový“ areál Mikulčice – Valy nebo podobnou lokalitu v nedalekém Starém Městě. I Sady, nacházející se na Výšině sv. Metoděje, totiž nabízejí pozůstatky souboru velkomoravských sakrální staveb z 9. století (přesněji řečeno se jedná o základy kostela a dalších menších staveb z 8. a 9. století, které doplnilo v 9. až 12. století rozsáhlé pohřebiště). Ty byly objeveny Vilémem Hrubým teprve na počátku II. poloviny minulého století. Je přitom zajímavé, že svůj současný název nese bývalá Sadská výšina teprve od roku 2013. Asi teprve tehdy někoho napadlo, že tato lokalita bývala centrem rané křesťanské vzdělanosti a že právě tady působil věrozvěst Metoděj, který zde byl v roce 885 snad i pohřben.

Sady potěšily svou jistou fotogeničností (je to vlastně i vyhlídkové místo, které je ovšem hlavně o panelové výstavbě a fotbalovém stadionu) i dostatkem informačních tabulí, ale čas nás popoháněl dál. A tak jsme se vydali do samého centra nákazy (nevím, jak je to možné, ale v roce 2020 se mi asi 5x podařilo se vypravit do míst, která byla na mapě republiky v té chvíli označována za koronavirově málem nejnebezpečnější oblast světa).

Uherské Hradiště je sice město krásné, ale známe ho poměrně dobře, takže jsme tentokrát nemuseli ani moc litovat, že opravdu celkem dost spěcháme. To nám ovšem nebránilo navštívit informační centrum na Masarykově náměstí nebo posedět v zahrádce restaurace U bláznivé slepice (ano, chodí sem v hojném počtu i ženy a ani něžnější část personálu nevypadala názvem nijak dotčena). Tady jsme si také dali i výbornou kyselicu s bláznivým vejcem (jenom mohla být klidně i o dost teplejší) a pivo (tam to bylo teplotně v pořádku). Ještě rychle pár fotografií barokního morového sloupu Neposkvrněného početí Panny Marie a svatých patronů z II. desetiletí 18. století a znovu do sedel.

Čeká nás oblíbená cesta kolem Baťova kanálu. Alena ji jede poprvé, my s Bobem už po několikáté. Smutně si vzpomenu na veselou jízdu z roku 2010 (smutně proto, že se mi později záhadně ztratila veškerá pořízená fotodokumentace, i když vše běžně zálohuji double, veselou pro pravidelný košt chutných tekutin, setkání se zajímavými lidmi a vyhraný lístek v napajedelském Tipsportu) a je mi jasné, že dnes ji ničím podstatným nedoplním. Přece jen nás pořád tlačí čas, je to ještě skoro 20 km a potřebujeme dojet ke konkrétnímu vlaku. Kromě pár fotografií už uděláme jen jednu krátkou pauzu (žízeň, ta kyselica a tak).

Pro zapomnětlivé jen připomenu, že Baťův kanál je unikátní historická vodní cesta vybudovaná v letech 1934 až 1938. Plavební a závlahový kanál je dlouhý 52 km, v podstatě spojuje Otrokovice se slovenskou Skalicou a v současné době je využíván hlavně pro trávení aktivní formy dovolené. Kolem něj vedoucí cyklostezka patří u nás k těm nejoblíbenějším a nejfrekventovanějším.

Postupně tedy projedeme (někdy v podstatě jen těsně mineme) Babice, Spytihněv i Napajedla a v pohodě dojedeme do Otrokovic. Tady ještě v klidu stihneme tradiční pivo v Mašince a vlakem – s jedním přestupem v Olomouci - dojedeme až domů. Příjemně strávenou nedělí tak skončila další vydařená akce …

Dodatek: V současné „šedivé“ době je tento trojdílný cestopis – alespoň pro jeho autora – milou připomínkou dnů, kdy ještě bylo na slunci teplo takřka letní, burčák krásně burčil a dveře všech restaurací, hospod, putyk, barů i saloonů byly žíznícím otevřeny dokořán …