Slovácko nejen kolmo, part 1 – Uherskobrodsko a Luhačovice (Nivnice 2020)

Lokalitou zvolenou pro naše tradiční podzimní cykloputování se v roce 2020 stalo Slovácko. Byla to dobrá volba a navíc nám díky netradičně brzkému termínu vyšlo počasí, což už se o spřátelených partách, které vyrazili klasicky až na státním svátkem prodloužený víkend, říct nedalo. A hned na úvod je potřeba zdůraznit, že pohnutkou k cestě na Slovácko nebyl na rozdíl od dalších podobných seskupení burčák a dokonce ani snaha virově se promořit v oblasti, která se tou dobou „pyšnila“ snad nejrychlejším nárůstem počtu nakažených.

Do Nivnice jsme se tradičně dopravovali různými způsoby a v nestejný čas. Kombinaci vlaku a šlapání do pedálů jsme ve čtvrtek 17. září odpoledne – celkem překvapivě - zvolili pouze tři. Úkol dne byl poměrně jednoduchý: s přesednutím v Olomouci dojet do Uherského Brodu (tady jsme krátce pohovořili s bratrem Slovákem a ochutnali produkt kdysi smutně proslulého jarošovského pivovaru) a odsud se kolmo přesunout jen pár kilometrů do téměř třiapůltisícové Nivnice, která je považována za jedno z mnoha pravděpodobných rodišť Jana Ámose Komenského a která se na příští dny měla stát naším domovem. A je zajímavé, že zdejší památky jsme víceméně neobhlédli vůbec (barokní kostel sv. Andělů strážných z poloviny 18. století byl stejně pod lešením), překvapivě jsme vynechali zdejší rozhlednu U Trojice a kromě prvního dne, kdy jsme krátce poseděli v restauraci hotelu Savary, nás „nevcucly“ ani větráky zdejších občerstvován.  

S ponocováním ani tekutinami jsme to nijak nepřeháněli, takže se ráno všem vstávalo dobře a těšili jsme se na první cestovní den. Začínal pátek 18. září a před námi bylo pár kopečků i oblíbené lázeňské město Luhačovice.

Mnozí možná stále žijí v domnění, že Slovácko je víceméně placka, na které roste víno a meruňky, které se nějaký čas po sklizni proženou soustavou trubek. Minimálně první část této věty je nepravdivá, což jsme si měli opět několikrát připomenout. Například právě z Nivnice je to většinou stoupání, a to téměř všemi směry.

Naše cesta vedla přes Suchou Loz (moderní kostel sv. Ludmily a socha sv. Josefa, od které jsme jednoho jejího jmenovce jen těžce odtrhávali), kopečky s výhledy do krajiny i na Bystřici pod Lopeníkem a kolem vrcholové – min. pro některé i značně fotogenické - kapličky nad Nezdenicemi.

Cesta probíhala přes téměř neustálé stoupání příjemně, sluníčko krásně svítilo (důležité pro dostatek vitamínu B) a nás tak sužovala pouze jediná věc - problémy s tekutinami. Konkrétně bylo všude zavřeno (tohle u nás na severu neznáme) a my pociťovali rostoucí nedostatek vitamínu B. Zachránila nás až hospoda v Rudicích, která kvůli nám otevřela o něco dříve než se psalo na vývěsce. Většina si dala to pivo, ale někteří – nebo spíše některé – raději využili burčákové nabídky.

Nabrali jsme sil a vyrazili znovu vzhůru. Kolem kříže neznámého německého vojáka i kříže dřevěného jsme se dostali k nejvyššímu bodu dne. Následovaly Přečkovice (památník obětí I. světové války s netradiční Pietou) a potom již jen dlouhý sjezd do Luhačovic. Obědovou část jsem ještě trávil s ostatními (to, že v Elektře už nečepují Černou Horu, mě moc nepotěšilo), ale hlavní část prohlídky lázeňského města jsem trávil sám. Chtěl jsem si v klidu připomenout svůj jediný lázeňský pobyt, kdy jsem se tady tři týdny vzpamatovával z toho, že jsem se podruhé narodil. A nemohl jsem začít jinak než návštěvou své oblíbené galerie vedle pavilonu slavné Vincentky.

Art Gallery Vladimíra Ohlídala, o které jsem na Turistice již před léty psal, navštěvuji opravdu velice rád a vždy mi přináší takové pohlazení po duši, které člověk v době rouškové nesvobody potřebuje více než jindy. Pan majitel byl naštěstí přítomen, takže jsme mohli v klidu (byl jsem tam zcela sám) rozebrat současnou situaci na poli obchodu s uměním. A jak už to bývá u lidí schopných a inteligentních, Vladimír si nijak nestěžoval, jen něco konstatoval tak nějak smutněji.

Následovala procházka po nejznámější části Luhačovic, včetně nákupu sladkých výrobků v Čokoládovém království i prodejně lázeňských oplatků (rodina byla spokojena, ale na kole se to zase až tak ideálně nevezlo), objev sousoší sv. Rodiny u stejnojmenného kostela a zrychlený přesun do Uherského Brodu, který se sice ve velmi  nedávné minulosti proslavil hlavně restaurační střelbou, ale který je stále městem půvabným, klidným a patřičně historickým.

Tady jsem nejprve rychle navštívil „íčko“ za účelem nákupu turistických vizitek i pár maličkostí pro vnučky, a poté se vydal k areálu bývalého dominikánského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Tato stavba sice původně vznikla někdy na přelomu 13. a 14. století, ale její současná podoba je převážně výsledkem raně barokní přestavby z let 1656 až 1673. Volnost pohybu i fotografování zde je více než chvályhodná, ale k hrobkám za hlavním oltářem jsem se nedostal ani tentokrát.

V kostele Mistra Jana Husa už měli „zavíračku“, a tak jsem se vrátil na na zdejší hlavní náměstí, které je – zcela nepřekvapivě – „zasvěceno“ T.G.M. Tady jsem se u Theimerova obelisku Via Lucis (ten pro změnu oslavuje J.A.K.) potkal s ostatními. A tak jsme šli na pivo. Někdo na jedno, někdo na dvě … a podle toho jsme se také po skupinkách vrátili do Nivnice.

Večerní kulatá narozeninová oslava pak proběhla většinově beze mě, protože jsem v nejméně vhodnou chvíli pocítil spánkový deficit posledních dní. Další „nepříjemností" se stal následně logický fakt, že ve chvíli, kdy šli ostatní spát, já už v podstatě vstával. Nakonec jsme ale nějak ty sovy a skřivany sjednotili a další den se odjíždělo opět jednotně a v pohodě.