Slovakia Winter Challenge (Velká Fatra, Nízké Tatry)

S dostatečným časovým předstihem tahám z Roba podrobnosti o jeho již tradiční soukromé turistické akci, kterou organizuje vždy na konci roku. Slovakia Winter Challenge se začíná pomalu dostávat do povědomí dálkoplazů. Přechod Velké Fatry a Nízkých Tater, to zní jako celkem fajn zábava. Pro mě to je jedinečná příležitost utéct z civilizace, utéct od šílenství okolo vánočních svátků, nenasytného nakupování a přejídání. Popravdě, neměla jsem vůbec osobní zkušenosti s celodenním pohybem v horách v zimě při nepříznivém počasí. V seznamu povinné výbavy je mj. 4 sezónní spacák a bivak pro případ, že bychom za špatného počasí nedorazili na horskou chatu. Pozor, to nebude úplně sranda. Co jsem slyšela historky z minulých ročníků, tak tohle bude akce jen pro silné nátury!

DEN 1: Ružomberok – Chata pod Borišovom

Cca 30km/2120m+/11,5hod

Aktivita na strava.com zde

V úterý 26.12. okolo 4hodiny ranní vyrážíme z železničnej stanice Ružomberok směr hřeben Veľkej Fatry. Hned za městem se rozdělujeme: Robo, Vláďa a Jarda jdou po červené přes vrchol Sidorovo. Já, vědoma si své fyzické (ne)kondice, šetřím síly a jdu spodem po žluté. Od louče čelovky se okolo mě odráží třpytivé krystalky námrazy a spousta očí. Les je plný zvěře. Nad hlavou mi září nebe plné hvězd. Když se začne rozednívat, otevírají se mi výhledy na okolní hory. Nádhera! Tedy dokud nepřišel první velký mrak (který už se během celé akce nerozpustil).

Za sedlem Vtáčnik nasazuji sněžnice, které prakticky celý výlet nesundám z nohou. Vypadá to všechno tak ideálně, dokud nad sebou neuvidím utržený svah. Kousek před Vyšným Šiprúnskym sedlem musím vystoupat na nepěkný svah, který se tváří hodně lavinózně. Fujtajbl, už aby mě kluci dohnali! S klukama se nakonec potkám až na hotelu Smrekovica. Postupujeme dost rychle, tak si dopřejeme dlouhou pauzu.

Výhledy sice zmizely, ale jinak se počasí celkem drží. Dokud ovšem nezačneme stoupat na Rakytov. Na vrcholu (1567m) panuje drsné zimní počasí. První náznak toho, co nás čeká následující dny. Před sedlem Ploskej už mám celkem krizovečku. Štve mě, že jdeme hodně po traverzech a spodní sněžnice mi neustále vykrucuje kotník. Ploská (1532m) je poslední stoupání. Na vrcholu pozor na správnou volbu směru sestupu a hurá dolů na chatu pod Borišovom!

DEN 2: Chata pod Borišovom – Staré Hory

Cca 17km/780m+/5,3hod

Aktivita na strava.com zde

Ve středu 27.12. si dopřejeme dlouhý sladký spánek a z chaty vycházíme až okolo 9hodiny. Dnes máme pohodový den, není kam spěchat. Opět bez výhledů, ale počasí stále ucházející. Povrch je zledovatělý, takže sněžnice nahazujeme na batoh a obouváme dnes výjimečně jen nesmeky. Výstup na Ostredok je v jedné části hodně strmý a chodník není vůbec prošlapaný. Robo nazouvá sněžnice a vyšlape nám poslední úsek stoupání na hřeben. Zaujme mě hrubá námraza na kosodřevině. Kleknu (aby mě vítr neshodil) a fotím si to zimní království. Jakmile vstanu a udělám jen pár kroků, opře se do mě neskutečný fukár. V ten den to na hřebeni fučelo snad rychlostí až okolo 100km/hod. Fouká z boku, ale občas se nám vítr opře i do obličeje. Tvář mám rudou od ledových jehliček, které mě bombardují. Z Ostredku, nejvyššího vrcholu Veľkej Fatry (1596m) je to jen kousek po hřebeni na Křížnu (1574m). Rychle klesáme do údolí směr Staré Hory, kde si jako fajnovky dopřejeme ubytování v penzionu s horkou sprchou. Nevynecháme místní restauraci, kde se za lidový peníz neskutečně nacpeme. Však taky jsme spálili, takže je třeba doplnit energii.

DEN 3: Donovaly – Útulňa Ďurková

Cca 27km/1950m+/9,5hod

Aktiivita na strava.com zde

Ráno se přesouváme autobusem do Donoval. Dnes nás čeká náročný den a počasí nám to opět neulehčí. Jakmile kousek vystoupáme, opře se do nás zprava kvalitní fukár. V Hiadelskom sedle dáváme první a poslední delší pauzu na větší občerstvení. Před sebou máme stoupání na Prašivú (1673m). Nějak jsem nabyla dojmu, že za Prašivou bude ještě klesání a možnost ukrýt se před větrem, a tak to nahoru celkem napálím. Na vrcholu, kde opět úřaduje silný vítr, mě Robo uvede do reality „Teď už jen po hřebenu až na chatu“. Jinými slovy, před větrem už se neschováme. Někde v úseku za Košariskom na chvilku vítr ustane a my si užíváme to ticho a jakž takž viditelnost. Zanedlouho je ale nečas zpátky a naše pohledy opět směřují na zimní značení a na skenování terénu v bílé tmě. Do útulně pod Sedlom Ďurkovej docházíme už za tmy. Pěkně dlouho ze sebe ometáváme i několika centimetrové vrstvy námrazy. Chata je naprosto luxusní – za lidové ceny se skvěle najíme a vyspíme na povali. S chatařem je nás tady pouhých 10 lidí (kdo by v takovém počasí lezl do hor).

DEN 4: Útulňa Ďurková – Chata M.R.Štefánika

Cca 20km/1300m+/7hod

Aktivita na strava.com zde

Na pohled nenáročná etapa. Koketujeme s myšlenkou, že bychom mohli dnes dojít možná i na Čertovicu. Já ale cítím, že začínám být hodně vyčerpaná. Vítr má sice mírně ustávat, ale přidává se husté sněžení. Vycházím z vyhřáté chaty, v okamžiku dostanu 2 velké facky – ledovou sprchu od hustého sněžení v kombinaci s větrem a šok pro oči oslepené bílým světlem. Už stoupání od chaty pod Chabenec (1839m) mi dá pěkně zabrat. Dnes se ty kilometry krájí opravdu pomalu. Navíc od rána nedokážu zahřát prsty na nohou a celkově tělo je na hranici nekomfortního chladu. Od vyčerpání už si neumím zatopit a prsty na nohou jsou první místo, kam tělo přestane dopravovat krev. Na konci dne to pro mě bude znamenat lehké omrzliny na prstech na nohou a také na tvářích. Dnes je totálně nulová viditelnost, mám problém odhadnout terén pod nohama. Musíme být velmi opatrní, abychom nestoupili na nějaký navátý sněhový převis. Jsou tady velmi strmé srázy. Zimní značení často není ani vidět, tak špatná je viditelnost. Robo dnes skvěle potáhl, navigoval celou cestu. Kousek před Derešemi (2003m) už se musím zastavit. Po tom, co mě boční vítr párkrát shodil, se potřebuji zastavit a zklidnit dech. Z úst mi tečou sliny, které nemám sílu polykat, z nosu permanentně tečou sople a z očí mi vytrysknou slzy. Totální troska! Oukej, Petro, uklidni se! Dereše jsou už kousek od Chopku, to znáš z lyžovačky. Do teplé restaurace to je co by kamenem dohodil.

V restauraci pod Chopkom se klepu jako osika. Musím dát horkou polévku a doplnit cukry. Mám pocit, že budu určitě nemocná. Musím vypadat hrozně! Kluci mě uklidňují, že na Štefáničku už není daleko. Pod Chopkom se k nám přidal ještě Přema. Odmítám jít na vrchom Ďumbiera, chci jít nejkratší cestou na chatu. Co se stane, když se na rozcestníku pod Ďumbierom rozdělí 5ti členná skupina, ze které 2 jdou na vrchol a další 3 pokračují dolů rovnou na chatu? No přeci setkají se na vrcholu Ďumbiera. Ano, jak se Přema správně domníval, kvůli lavinovému terénu vede zimní cesta na Štefáničku přes vrchol! Z nějaké setrvačnosti to už nějak doklepu. Dole na chatě jsem neskutečně šťastná, že to mám za sebou! Čeká nás opět horká sprcha a nechutná přežíračka - na rozdíl od minulého noclehu už to není za lidové ceny (ale cena v tomto okamžiku nehraje roli).

 

DEN 5: Chata M.R.Štefánika – sedlo Čertovica

Cca 8km/350m1/2,5hod

Aktivita na strava.com zde

Toto ráno se nám poprvé otevřou výhledy na Nízké Tatry. Fotíme jako diví! Je to nádhera. Nesmíme se ale moc zdržovat, protože nám po 10.hodině jedou z Čertovice autobusy. Měla jsem za to, že dolů už to bude brnkačka. Ono to ale není až tak úplně dolů, před sestupem se hřeben několikrát zvlní. Na vyfoukaných zmrzlých kopcích sundáváme sněžnice, které ale po chvíli musíme znovu nasadit. Na hřebenu je naváto spousta sněhu. Konečně vidíme na kopce okolo (jen občas zafouká a oslepí nás nával sněhu v očích). Užíváme si prašanu a vesele šlapeme. Třešničkou na dortu je sestup do sedla po sjezdovce pokryté čerstvým prašanem. Pošušňáníčko!

Dole Přema okomentuje dnešní finálovou etapu: „To byl teda masakr!“ Chvilku nevím, jestli to myslí ironicky, vždyť dnes bylo naprosto luxusní počasí s minimem větru a s krásnými výhledy! Přemovi jsme vysvětlili, že masakr to byly předchozí 2 dny. Tahle krátká diskuze mě ovšem opět přesvědčila o tom, že jsme absolvovali opravdu náročný horský přechod.

SHRNUTÍ

Poprvé v životě jsem zažila na horách několikahodinovou bílou tmu, vichřici a mráz. Na tuto akci jsem se vydala s obrovským respektem a pokorou. Před každým dnem jsem se pečlivě zamýšlela nad svou fyzickou kondicí a ujišťovala jsem se, že nejsem natolik vyčerpaná, abych nadměrně brzdila naši skupinu. Vzhledem na téměř nulový datový signál jsem každý den byla v kontaktu s kamarádem z HZS a čekovala jsem předpověď počasí. Pohyb v horách v zimě se může v okamžiku přeměnit v neskutečně náročný boj. Neexistuje, abyste se na takovou cestu vydali bez kvalitní výstroje. Spolehlivé nesmeky, sněžnice, hůlky, navigace (s nahranou trasou) a nabitý mobil (s uloženými čísly na horskou službu a na horské chaty) jsou samozřejmostí. Jednou vstoupíte ve vichřici na horský hřeben a už se nesmíte zastavit. Jídlo si musíte připravit do kapsy, abyste se k němu dostali i v rukavicích. Na záchod si můžete odskočit jen v zákrytu, kde nefouká silný vítr. Pravidla určuje příroda. Já si po této zkušenosti neumím ani ve snu představit, co zažívají horolezci ve vysokých horách, kteří v mnohem horších podmínkách dobývají nejvyšší vrcholy planety, navíc ochuzeni o velké množství kyslíku.

Po 4,5 dnech v horách se cítím mnohem silnější. Byla to skvělá příprava na horské ultratraily – fyzická i psychická. Ještě 3 dny po ukončení akce si ošetřuji s aloe vera omrzliny na tváři a dávám zábaly na omrznuté prsty na nohou (které už konečně odpuchly). Jsou to maličkosti, ale zároveň zdvižený ukazovák. Pokora a úcta k přírodě! Buďte připraveni a budete odměněni nezapomenutelnými zážitky.