Směřujeme na severovýchod republiky – 20. den – Žulová-lom Transgranit a zřícenina hradu Frýdberk, Bílá Voda-klášterní areál, Bílý Potok-kostel sv. Vavřince s románskou věží, Javorník-vápenná pec

V noci byla skutečně zima. Ve dvě hodiny už je jen 8. To už vytahuju teplou vložku do spacáku, kterou mám v pohotovostním režimu vedle sebe. Sice mi ještě není moc zima, ale bude hůř. Díky tomu mne ranní chlad nevzbudil. Až v 7 hodin Ota, který už musí na záchod. V autě je 5 stupňů. Do takové zimy samozřejmě nevstáváme. Čekáme na sluníčko. Ota to zalomil hned a spal do desíti. Spal by asi i dýl, ale to už jsem ho vzbudila. Já jsem se tam převážně povalovala, četla si v tabletu a taky si na chvíli zdřímla.

V deset vstáváme. Je nádherně, teplíčko. Já jsem však jak praštěná. Hlava se mi motá, tlak se určitě mění. Už večer jsem tvrdila, že dnes budu odpočívat, že na žádnou tůru nejdu. Teď to potvrzuji. Proto nespěcháme. Užíváme si teplíčka a klidu. Včera jsme těch pár hříbků, co jsme našli, zapomněli nakrájet, tak to napravujeme. Dávám ranní kávičku, ale moc mi nepomáhá.

Po 12. vyjíždíme. Směřujeme do nejsevernějšího a nejzápadnějšího místa Slezska, samozřejmě na našem území. Dnes a zítra budeme v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Musíme však ještě koupit chleba. Jako nejvhodnější jsme na trase vytypovali zastávku v obci Lipová - lázně. Zastavujeme se i v infocentru, kde Ota získává dva prospekty rozhleden. V Coopu nakupujeme.

Pokračujeme dál na sever. Je skutečně horko. Proto jsme se rozhodli zajet k lomu Transgranit, kde by mělo být skvělé přírodní koupání. Je to uvedeno i v brožurce, kterou jsme obdrželi v infocentru. Před ním je menší parkoviště, dál se jet nesmí. To nás nepřekvapuje. Zaráží nás však další cedule Zákaz koupání, vstup na vlastní nebezpečí. Že by tam padaly kameny? Trochu váháme. Přesto jdeme obhlédnout situaci. Je to nádherné místo, jeden pán se tam opaluje, jak nás slyší, rychle se obléká. Dozvídáme se, že v létě je to oblíbené a lidmi obležené koupaliště. Dnes je to už na koupání prý trochu studené. Vís slyšet jsme nepotřebovali. Jdeme si pro ručník a plavky. Na koupačku se těšíme. Určitě to bude perfektní osvěžení a opláchnutí lepší než pod naší sprchou. Možná se i proberu. Hlava se mi stále motá, nepomohla ani slivovice.

Čekala jsem však, že voda bude ledovější, že udělám pár temp a pomažu zpátky. Určitě jsme se koupali ve studenější. Docela jsem si tam kličkovala. Jen k těm skalám jsem se bála plavat blíž. Moc jsem se však neprobrala, ale cítila jsem se výrazně lépe.

Na přípravu oběda bylo na parkovišti vlhko a syrovo, jedeme někam jinam. Projíždíme obcí Žulová, kde je zřícenina hradu Frýdberk. Původně jsme se zde chtěli zastavit až při zpáteční cestě, je zde však infocentrum, možná bude pak zavřené. Je zavřené i dnes. Má otevřeno jen v pondělí, ve středu a v pátek. Na náměstí upoutá naši pozornost kostel sv. Josefa s kamennou věží. Tak tady stával ten hrad. Poprvé se o něm píše v listině vratislavských biskupů z let 1302–1319. Pravděpodobně oválná stavba s volně stojící věží byla obehnána zdí. Majitelé se měnili, byli sem dosazováni i biskupští purkrabí. Až koncem r. 1582 byl hrad zrekonstruován na reprezentativnější sídlo, na věž byly r. 1613 umístěny bicí hodiny. Za třicetileté války byl hrad dobyt a z velké části pobořen. Ztratil na významu, opravy se dělaly jen minimální. R. 1703 byl přestavěn na pivovar. R. 1805 věnoval vratislavský biskup pozemky i se zbytky hradu ke stavbě farního kostela sv. Josefa. Hradní věž tak nahradila kostelní věž a byla k ní přistavěna loď kostela. Zbytek obvodové zdi hradu vymezil hřbitov. Budova pivovaru s bytem sládka byla přestavěna na faru. Tak se to zachovalo do dnešních dnů. Kostel s původní hradní věží je skutečně rarita.

Na hřbitově objevujeme kohoutek s vodou. Protéká plastovou hadicí, asi nebude pitná, ale jako užitková je naprosto dostačující. Nabíráme ji do kanystru. Sice to nějaký místní komentuje dost nevybíravými výrazy, ale děláme, že ho neslyšíme. Těch 5 litrů nám snad mohou věnovat.

Směřujeme do Bílé Vody - nejsevernějšího a nejzápadnějšího Českého Slezska. Na trase hledám vhodné místo na přípravu oběda. V obci Vlčice odbočujeme vpravo a u dětského hřiště ještě jednou vpravo k nějakému hospodářskému areálu. Zdá se to tady opuštěné, je tu klid. Dokonce jsme i stolek vytáhli.

A teď už na sever. V Bílé Vodě má být úžasný klášter s nezvykle velkým kostelem. Ten nešlo při vjezdu do obce přehlédnout. Na první pohled se zdá, že to kdysi bývala hodně bohatá obec. Byla založena až kolem r. 1532, pravděpodobně na místě dřívější vsi Wyssoka, o které existují zmínky z let 1267 a 1271. Dlouho toto území patřilo k Polsku. R. 1564 tady byla založena farnost, bylo nutno postavit farní kostel s farou. Tehdy menší kostel sv. Anny byl postaven roku 1604. Od r. 1651 tady měly vlastní školu. R. 1717 se rozhodl Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu, olomoucký kanovník, pozdější olomoucký biskup, ale také biskup sekavský, a arcibiskup salcburský tady založit piaristický klášter – v té době jako jediný v celém Slezsku. Stavělo se postupně – nejdřív budova pro dělníky a poutníky, pozdější hospic, r. 1724 byla dostavěna piaristická kolej, r. 1733 klášterní konvent, r. 1755 se začalo s rozšířením kostela do dnešní podoby, protože již nestačil velkému přílivu poutníků. První bohoslužba v kostelu zasvěceném Navštívení Panny Marie se konala r. 1765. Věž byla postavena až o dva roky později.

Ve 2. pol. 18. století škola dosáhla vynikající úrovně. Po smrti zakladatele koleje skončil i její rozvoj. Počet žáků piaristického gymnázia klesal, r. 1829 bylo zrušeno. R. 1872 byla zrušena i škola nižší kategorie a fara. S tím souvisel i úpadek celé obce. Hlavní obživou bylo lesnictví, těžba vápence, pálení vápna a lámání kamene. Obec proslavila zejména výroba plnicích per, která zanikla až po 2. světové válce. Snad největší podíl obyvatelstva tvořily řádové sestry, které sem byly nuceně přestěhovány ze zrušených klášterů po r. 1950. R. 1954 byla v zámku - bývalém rytířském sídle zřízena psychiatrická léčebna, která se specializovala na léčení alkoholismu, později i drogových závislostí.

Díky nádherné krajině a historickým památkám sem po r. 1989 začali jezdit i turisté. Také proto, že v rámci polsko – českého přátelství vznikla 10 km dlouhá naučná stezka Po stopách Mariany Oranžské, která zde v 19. století žila. Právě jejímu životu a jejímu odkazu je věnována tato stezka, která má zastavení na české i polské straně. Tady v Bílé Vodě u autobusové zastávky začíná.

Je vidět, že kostel a klášter byly opraveny, jsou tady všude popisky, ale jinak je tu konec světa. Ticho, klid a asi i bída. V jednom domku, jen v jedné jeho části, žije mladá rodina se dvěma dětmi. V druhé části jsou dvě okna rozbitá, zatlučená prkny.

Obcí prochází českopolská hranice. Docela by mne zajímalo, jak to tady vypadalo, když byly hranice z důvodu koronaviru uzavřené. A nejen tady. Z hlavní silnice běžně odbočuje řada cest do Polska. Naštěstí to už neplatí a já si klidně mohla dojít na polskou stranu kostel vyfotit.

Dnes už nic neplánujeme, jen koupit petku piva a najít místo na spaní. Cestou odbočujeme do Bílého Potoka, kde jsme odpoledne zahlédli kostel s románskou věží. Obec byla založena ve 13. století, v té době zde byl také postaven kostel sv. Vavřince. Na místě jsme zjistili, že tento původní kostel byl v novorománském slohu přestavěn v letech 1893-1894. Bylo to tedy v době, kdy obec vlastnil Vincenz Priessnitz, zakladatel Lázní Jeseník, který byl posledním majitelem tohoto území před r. 1848. Kostel, stejně jako hospoda jsou zavřené. Musíme něco sehnat v Javorníku.

Prohlídku si necháváme na jindy, pravděpodobně na čtvrtek, kdy se tudy budeme vracet. Dnes už nikam jít nechci, zvlášť když vidím, na jakém kopci je zdejší zámek. Otevřenou hospodu však nemůžeme najít. Nakonec kupujeme v krámu  aspoň Radegasta a odjíždíme západním směrem do Travné.

Krátce zastavujeme u vápenné pece, která je přímo u silnice. První zděná vápenná pec tady stála již dříve, r. 1818 v ní byla výroba vápna zastavena. Tu současnou postavil r. 1833 Josef Meigsner – bylo to naprosto ideální místo – na kopci nad vápenkou je lom, kde se těžila surovina na pálení. Jenže r. 1847 se dostal do finančních potíží a musel tady svoji činnost ukončit. Provoz vápenky převzalo město Javorník. Kolem r. 1900 byla výroba vápna definitivně ukončena. Po válce zbytky stavby přešly do vlastnictví státu. Dnes mají právo s ní hospodařit Lesy České republiky. Po roce 2000 byla stavba a její okolí upraveno do dnešní podoby. Je to nejstarší dochovaná vápenka v Olomouckém kraji.

Po krátké prohlídce pokračujeme do Travné, odkud zítra chceme vyrazit na Borůvkovou rozhlednu. Naštěstí na severozápadním okraji obce u křížové cesty těsně před cedulí Zákaz vjezdu, je kamenité místo k zaparkování jednoho auta, tedy pro nás. Jsem ráda, že už nikam nemusíme a doufám, že se do rána vzpamatuji. Zvlášť když spíme v Mariánském údolí nedaleko poutního místa. Dnes je poměrně teplo. Ještě večer po sedmé je 19 stupňů. Stmívá se a okolo nás se vrací dvě dvojice houbařů s plnými obrovskými košíky. Když šla ta první dvojice, Ota se smál, že tam museli být od rána. Jsem zvědavá, zda zítra něco najdeme. Udělala bych řízky z hub. Už teď se na ně těším.

Směřujeme na severovýchod republiky – 20. den – Žulová-lom Transgranit a zřícenina hradu Frýdberk, Bílá Voda-klášterní areál, Bílý Potok-kostel sv. Vavřince s románskou věží, Javorník-vápenná pec na mapě