Zatopené lomy u Starost
Turistické cíle • Důl, štola, šachta
Kdysi dávno – na naší jesenické svatební cestě, jsem tuto oblast s ženou už navštívil. Šlapali jsme tehdy z Kobylé přes náhorní planinu s oblíky na Venušiny misky a o něco později navštívili zříceninu Kaltenštejna a nádherný lom Rampu. Červená značka vedoucí do Žulové pak pokračovala po náspu bývalé železniční vlečky, a když poté odbočila na louku, potkali jsme jednoho starého pána. Na můj dotaz – jestli je tu někde poblíž další zajímavý zatopený lom, mi ukázal na polní cestu stoupající podél zalesněného hrbu vlevo od osady Andělské domky a řekl, že jeden takový se ukrývá na temeni toho kopečka a že k němu shora vede lesem odbočka.
Ten lom jsem tehdy našel a byl unešen krásou jezera, které se lesklo hluboko pod mýma nohama. Opatrně jsem tehdy odvalem sestoupil až k jeho hladině mající podobu čtverce a rozměrů asi 50 x 50 metrů a v paprscích už nízko položeného slunce se pokusil nasvícenou skalní stěnu s jezerem věrohodně přenést na políčko kinofilmu. Tehdy jsem totiž ještě neměl digitál, ale věrnou Practiku...
Od té doby proteklo ve zlínské Dřevnici pěkných pár milionů hektolitrů vody, až přišlo letošní září a já se mohl do oblasti zatopených lomů v Žulovské pahorkatině konečně vrátit. Tentokrát ale sám, neboť žena byla po operaci obou nohou na takovou dlouhou túru již bez šance.
I tentokrát jsem moc chtěl krásný lom nacházející se mezi již zmíněnými Andělskými domky a osadou Starost (součást Žulové) navštívit, bohužel ta červená trasa vedoucí po bývalé vlečce dala mým nohám pořádně zabrat. I hlavě (to když se mi rudé značení na dvou rozcestích ztratilo neznámo kam a já musel pokračování pracně hledat), takže se stalo, že když poté vedlo už mimo vlečku po pastvině, já odbočku k lomu přehlédl a od spodního okraje osady Starost už se mi k němu nechtělo vracet. Ostatně proč taky – snad se v těchto končinách kdysi snad zase vyskytnu... a navíc mám teď před sebou průzkum ještě dalších dvou zatopených kráterů!
Nakonec jich ale bylo o jeden víc: u tělesa vlečky, od něhož tentokrát dost nepochopitelně červená pokračovala do Žulové po silnici, na mne napravo z lesa vyjuklo ústí lomu, jehož dno pokrýval mokřad a jezírka velikosti povodňových kaluží a mezi nimiž divoce pobíhala lovící bílá kočka. Do bláta se mi zrovna moc nechtělo, takže jsem do dosti zarostlého interiéru jenom letmo nakouknul a šel dál.
Po pár desítkách metrů mne zlákal dobře vyšlapaný chodník vedoucí zešikma lesem na blízký hřeben kopce. Nahoře byl přes pastvisko a silnici dobře vidět masív Boží hory. Ne její kostel, ale stěny velkého „suchého“ žulového lomu, z jehož vyrubaného kamení byl nejspíš vystavěn.
Podle náčrtku z mapy se na opačné straně pode mnou v lese mělo nacházet další jezero vzniklé po těžbě granodioritu, což nasvědčovala hluboká kráterová proláklina. Jenže ta byla bohužel kvůli mlazině tak neprostupná, že jsem ji musel celou dokola obejít a spustit se k zatopené části po hraně jedné stěny.
Tenhle lom kupodivu postrádal rámec jakéhokoliv skalního defilé a oválná hladina jezera (asi 40 x 35 m) byla ze tří stran lemována bujným lesním porostem. Celek tak spíše připomínal romantické lesní jezírko, do jehož chladivých vod by se za svitu měsíce jistě ráda ponořila i ta „Divá Bára“, nezapomenutelná to postavička klasičky Boženy Němcové...