Švýcárna, před silvestrovskou nocí

Základy můstku na ČHS • Fotografie (63) • Foto: Bobkart

Výkony aktuálního ročníku zimy (2015/16) jsou prozatím stejně mizerné jako těch dvou předchozích, takže po relativně nadějném začátku koncem listopadu přišel horký prosinec, který nejen že nepřinesl významnější srážky alespoň do vyšších poloh, ale zničil i snažení vlekařů, kteří drobné mrazy doufali proměnit v hromady sněhu.

V našich končinách máme obvykle ve zvyku některý z vánočních svátků (Štěpána) či konec roku (Silvestra) zčásti proměnit na nějaký, obvykle běžkový výlet kdy poctíme svou přítomností některou z oblíbených horských chat, které máme z naší strany Jeseníku lépe dosažitelné. Většinou to pak „odskáče“ Paprsek (na Štěpána) nebo bližší Švýcárna (protože cestou se popije nějaká vrcholovka, musí být i dostupná i veřejná doprava).

Zmiňovaný svátek Vánoční ještě totálně odpovídal blátivému průběhu volných dnů, tak jsme se spokojili s vycházkou v blízkém okolí, nicméně v posledních dnech roku se přeci jen vzdušné proudy změnily a přinesly kýžený mráz.

Protože ta Švycka (jak ji familiárně říkáme) je snáze dostupná, ráno se malá skupinka (vysoká marodka) schází na autobusáku k zamýšlenému výletu. Autobus je zaplněn jen zpola, nicméně jak se blížíme k úpatí hor, nakonec se slušně zaplní (v Loučné a Koutech). Při výjezdu na sedlo (Červenohorské) můžeme pozorovat, jak se silničáři přes léto činili na rekonstrukci jižní cesty do horského přechodu, v dubnu se cesta zase zavře.

Je vlastně všední den, takž autobus staví na odjezdové zastávce a ne u horské chaty jak jsme zvyklí o víkendech, kdy nepokračuje do Jeseníku. Zároveň se tak řeší dilema, jestli zaskočíme do hospody, museli bychom se totiž vlastně vracet trošku zátky, tady jsme hned pěkně u odchodné značky. Navíc zatím není otevřen ani bufet u sjezdovek, naštěstí každý má sebou nějaké to zahřívadlo v zavazadle.

Kupodivu je dosti větrno, tak se halíme do všech čepic a kapucí a vyrážíme klasickou červenou, tedy hřebenovou trasou. V podstatě celé hory jsou beze zbytku holé, sem tam jen přemrzlé zbytečky ledu než sněhu. Od minulé sezóny mají na Červeňáku konečně zasněžování, takže sedlo je jednou z mála destinací, kde se tou dobou lyžuje. Tady už dostatečně funguje nadmořská výška (sjezdovky jsou od cca 870 do 1160 m n.m.) a i díky tomu, že jsou už velmi tradiční, jsou vcelku dobře prorostlé vysokou trávou ostřicí, stačí tu i nějakých 20–30 cm sněhu k slušnému ježdění. Novější střediska potřebují vyšší vrstvu kolem půl metru sněhu k dobré jízdě (aby nelezly šutry).

Nicméně bílý pruh modré sjezdovky mezi holým okolím působí poněkud zvláštně. Zběžně zkoumáme i kvalitu umělého sněhu, a ta vypadá vcelku zajímavě, skutečně i připomíná prašan. Na tom už mám zásluhu i solidní mráz. Čím víc mrzne, tím se dá umělý sníh vyrobit jemněji.

Ale vraťme se k naší trase. Samozřejmě to není žádná premiéra, ale vcelku známá repríza oblíbených výletů. Nicméně přeci jen pořád něco nového můžeme cestou objevovat. Nakonec i nemilý fakt, že zase jsme o něco starší. Když jsme byli hodně mladí, vlastně velká část hřebenovky za sedla Na Praděd vedla lesem, pak někdy v 80. letech minulého století se na horách vcelku masivně kácelo (hory byly i dosti poničené exhalacemi). Od místa, kde najdeme informační místo s přístřeškem (Velký Klínovec) býval vcelku široký rozhled na údolí Divoké Desné. Zatím jsou sice všechny vrcholky viditelné ale do nižších partií už nedohlédneme.

Následuje první zatím ne nijak výjimečný výstup. Výrovka je oproti odpočinkovému místu vyšší jen o necelých 50 m a ani sklon svahu není nijak překotný, nicméně trojice spoluputujích se mi trošku odpoutá, ale to je zapříčiněné tím, že sebou netáhnou fotoaparát a netvoří dokument doby. Veselejší je spíš krátký sestup z Výrovky, kolem skalky, v normální zimě, pokud tedy je sníh a volíme tuto trasu se svah buď ztraverzuje, nebo taky sleze po svých, teď je to jedno. Míjíme se s početnější skupinou turistů odněkud z Čech, ale postupně je předběhneme. Následující Malý Jezerník už má o něco delší výstup, ale pořád není třeba hodnotit kopec jako náročný. Skalka pod Jezerníkem je opět o něco zarostlejší. Dva tři roky a už o ní budou vědět jen domorodci. Samotný Malý Jezerník se chlubí výškou 1200 m, zbývá překonat posledních 100 a něco metrů, což sice není mnoho, ale svah do Velkého Jezerníku je přeci jen prudší, tak brzy i stahujeme náskok děvčat (Tonda si mezitím odskočil, tak mě vlastně dohnal).

Když tak lezeme do toho kopce, maně vzpomínám na doby, kdy jsme to za mladších let jezdili na běžkách téměř šusem (samozřejmě shora dolů). To ale byly dva metry prašanu a občas se kontrolovaně upadlo. Vršek Velkého Jezerníku je opět poněkud plochý a malé jezírka (zamrzlá), naznačují že tu jsou v okolí malá rašeliniště. Ostatně rozcestník už téměř na dohled našeho cíle se nazývá Slatě. Ke Švýcárně nám už chybí pár set metrů, v podstatě po rovině. Dnes jedna ze dvou chat na hřebenovce je vlastně nejstarší existující horskou chatou Jeseníků, starší bývala sice Ovčárna na druhé straně nedalekého Pradědu, ale moderní velkohotel nepřipomíná kromě názvu vlastně nic z bývalé salaše.

Ono ve Švýcárně toho moc starobylého taky není, navíc co je místo obsluhy bufetový prodej u pultu už tu poetiku a romantiku zašlých let připomíná spíš pár obrázků na zdi. Ale nakonec, když sem dorazí slušná parta, vždy tu bývá vcelku veselo. I díky stísněným prostorám (židle i stoly jsou natěsnány co nejvíc k sobě) tu mají lidi k sobě tak nějak blíž. Uvelebíme se v postranním salonku (hospoda je značně obsazená). K našemu malému údivu pozorujeme, jak skupina mládežníků si kreslí omalovánky. Ovšem podle názvu jde téměř o tvůrčí činnost – protistresové omalovánky pro dospělé. Tak to si budeme muset jednou taky pořídit.

Nenápadně jsme vlastně oslavili půl Silvestra (přešlo poledne). Sice bychom tu vydrželi, ale nutno zavelet k odchodu. Dolů jdeme po pohodlnější zelené značce (tedy trase, co se jí říká komunistická), k sestupu je daleko pohodlnější, nicméně od Petrovky pokračujeme pěší značkou tedy ne tak jak bychom jeli na běžkách po dlouhé asfaltce (cyklotrasa). Všechno se to odehrává v lese, takže výhledů už moc cestou není. Dole v Koutech jen zhodnotíme jakou, že to udělali přístavbu u Pelikána (býval to takový omítnutý finský domek). Procházíme chatovou osadou. V místě kde se rozdělují cesty pod Vítězňákem bývala ve špici křižovatky jedna z nejhezčích kouteckých chat Aška (taková malá orientace). Chata byla vystavěna do podoby lodního můstku, ale poslední majitelé ji nechali neudržovanou. Nová Aška je bohužel obyčejná chajda bez nějakého nápadu. Asi prostornější, ale ničím jiným neupoutá.

Nepokračujeme dolů k cestě, ale ještě okrajem lesa, dál po zelené TZ k okraji Annína. Tam prý možná uvidíme, není-li Emil na chatě. Přemýšlím co je to za Emila, ale jak dorazíme, vidíme že se chystá večerní oslava a jak vidím pána domu, už poznávám jednoho z obyvatel našeho okresního města. Sice se neznáme přímo osobně, ale v horách i hospodách už se potkáváme léta a název Bekša bude i zřejmě některým čtenářům povědomější (to kš by se správně mělo psát jako x s háčkem, ale klávesnice to neumí).

Dostáváme malý příděl pochutin a něco k zahřátí, tak akorát, aby nám to ukrátilo asi půlhodinu čekání na vlak. Nádraží naštěstí je nedaleko a i ve vlaku zjišťujeme, že výletníků na konec roku vyrazilo dostatek (např. horolezci na Sokolku).

Poslední aktualizace: 2.1.2016

Švýcárna, před silvestrovskou nocí na mapě