Taková zimní procházka na vrch Kletečná.

Tak jsem se po delším váhání rozhodl k tomu, že si udělám procházku na jeden z nejvyšších vrcholů Českého středohoří, vrch Kletečná, jehož výška činní 706 m.n.m. Pojal jsem to jako procházku, protože tento vrch není pro mě daleko, tak slabá hodinka chůze z Hrušovky a to ještě k tomu ve sněhu.

Opět jsem tedy vyrazil z již zmiňované Hrušovky a samozřejmě jsem sebou vzal našeho psa Rinu. Přiznám se, že jsem se ještě při počátku cesty stále rozhodoval, jestli na Kletečnou vůbec půjdu. Rozhodnutí jsem nechal na dobu, než vylezu na vrch Velký kámen, který jsem měl při cestě. Výstup jsem na tento vrch i se psem zvládl, tak jsem se rozhodl, že půjdu dále. Trošku jsme se brodily sněhem, ale nebylo to tak hrozné. Horší bylo, že pod čerstvou sněhovou přikrývkou se nacházel led, takže jsem si musel dát bacha na to, abych sebou nešvihnul. Rina s tím ledem neměla nějak vetší problémy. Ono když má někdo čtyři zdravé zvířecí packy, tak se mu vyšlapuje lépe.

Procházka ale pokračovala přes tuto menší potíž docela v pohodě. Po průchodu lesem od Velkého kamene jsme spolu z Rinou dorazily na velkou lesní cestu, vedoucí ze vsi Kletečná. Při cestě po ní jsem si ale musel dát pozor na to, abychom nepřešli místo, kde odbočuje cesta přímo na vrchol, ona už není udržovaná a splívá z lesem a od doby, kdy na hlavní cestě byla udělaná strouha, už je hodně špatně vidět, kde začíná. Dříve byla čitelnější. Ale díky tomu, že to tu znám, jsem cestu našel. Ono i na tom bývalém rozcestí je dnes dobře poznat, kudy jít, protože se tu od turistů nacházejí postavené malé věžičky z kamenů. Ty se nacházejí celou cestu až k vrcholu.

Výšlap až na samotný vrchol byl ale nejtěžší. Cesta vede proti docela prudkému svahu a sníh dělal také své. Není dobré pospíchat v této situaci. Zdravé tělo a kosti jsou důležité, to asi nemusím nikomu vysvětlovat. Pomaleji, ale v pořádku jsme i z Rinou dorazily na samotný vrchol vrchu Kletečná. Bylo to tu jak v pohádce o Mrazíkovi. Vše krásně zasněžené a ojínělé. Výhledy, i když kvůli stromům omezené, byly dobré, ale úplně ideální nebyly, kvůli slabší viditelnosti, kopce byly přesto vidět. Člověk nesmí být náročný, měli by jsme být rádi i za to, co je.

Chvíli jsme tady pobyly, já jsem napsal nějaký vzkaz do sešitu, který tu byl v lahvi na stromě zavěšen. Nachází se tu i teploměr, takže jsem zjistil, že tu na vrcholu je teplota -7 stupňů celsia. Po asi 20 minutách pobytu jsme se vydali na zpáteční cestu. Při té jsem si musel extra dávat pozor, abych se nenatáhnul, ono je určitě i mezi ostatními lidmi známo, že zpáteční cesta z kopce dolů bývá horší a už vůbec, když je sníh. Sestup jsme ale i po prudkém svahu z Rinou zvládly a mohli jsme dále pokračovat zpět domů na Hrušovku. Při cestě jsem se ještě vyfotil u mohutného buku. Ještě, než jsme dorazily na Hrušovku, jsme se zastavily na Velkém kameni- na zdejší Skále, z které jsou úžasné výhledy na České středohoří, jedni z nejhezčích, co znám. No ale potom jsme spolu z Rinou ale doopravdy šly už rovnou na Hrušovku, kde jsem si po příchodu udělal teplý čaj na zahřátí a Rina dostala čerstvě uvařenou baštu. Očividně ji chutnalo. Není se co divit po této procházce, kterou jsme absolvovaly, musela mít vyhládlo. Také já byl vyhládlí, tak jsem samozřejmě také něco hodil do žaludku.

Z této procházky mám dobrý pocit, už jen z toho důvodu, že u mě převládlo rozhodnutí, že na vrch Kletečná vyrazím. Když člověk něco doopravdy chce, tak to jde. Stálo to za to, i Rina byla spokojená, to ale jako vždy, když semnou může pokaždé někam jít.