TIŠNOV 21 - 3.Procházka Tišnovem

Modrá značka nás z Předklášteří zavedla na most přes Svratku. I když na řeku koukám jak noční opeřenec Bubo Bubo, ten slavný rozrazil na jejích březích nikde nevidím…

Následoval železniční přejezd, jímž zrovna projížděl vlak a pak už jsme se ocitli v Klášterní ulici, na předměstí více jak devítisícového města Tišnova.

O kousek dál můj zrak toužebně sklouzl po odbočce, po níž stoupá na vrchol Květnice trasa naučné stezky (doufám, že se mi tam v příštích dnech alespoň kratičký odskok podaří) a poté už zaostřil na blízký barokní objekt, nacházející se na staré tišnovské tepně – Jungmanově ulici. Bývala hlavní spojnicí mezi městem a Předklášteřím a lemovalo jí množství výstavných domů s přízemními mázhausy, v nichž se nacházely hostince.

 

To první patrové honosné stavení, u něhož zrovna stojíme, nese jméno po významném tišnovském starostovi – Františku Millerovi, který si v něm zřídil koželužnu. Bývalý hlavní konšel se jeho vlastníkem stal roku 1870. Interiéry později prošly proměnou na pivovar, ve druhé světové válce na kanceláře gestapa, po ní sloužil jako dům nájemní a kanceláře v něm mělo umístěno Bytové družstvo.

Památkově chráněn je od roku 1964, ale jak asi ta ochrana vypadala, když byl po „sametu“ vrácen původním vlastníkům, ale nacházel se v tak hrozivém havarijním stavu, že mu hrozila demolice?

Naštěstí jej od rodiny Millerů na konci minulého tisíciletí odkoupilo město a po rozsáhlé rekonstrukci v něm roku 2011 slavnostně otevřelo muzeum. Díky opravám byly objeveny pozoruhodné malované trámové stropy a kromě nich si mohou návštěvníci prohlédnout expozice o historii města, okolí a o přírodě Tišnovska.

Mimo to se v interiérech Milerova domu konají různé výstavy, přednášky, koncerty a lze navštívit též literární kavárnu.

 

Jungmanovou ulicí jsme pokračovali do centra města a vzápětí narazili na ústí dvou velmi úzkých uliček – na Jírchařskou a Koželužskou.

Jirchářská je zalomená a její stěny byly zbudovány z kamene. Jednu z nich tvoří také zeď starého barokního domu Na Pekle. Ulička je dlouhá 54 metrů, na začátku Jungmannovy ulice dosahuje šířky 170 centimetrů a ve svém ústí do ulice Halouzkovy je o dvacet „cenťáků“ širší.

 

Asi málokdo z nás věděl (až dokud se neporadil s chytrým internetem), kdo vlastně tihle jircháři byli…

Jednalo se o samostatné řemeslníky, kteří se vyčlenili od koželuhů a zpracovávali jirchu. Tou byla měkká useň z kůzlat, jehňat či vysoké zvěře, jež byla opracována hlinitými solemi. Jircha se používala hlavně k výrobě rukavic.

 

Další Koželužská ulička rovněž klesá z Jungmannovy ulice do ulice Halouzkovy. Je dlouhá 49 m, horní ústí je široké 128 cm, dolní 95 a v nejužším místě má šířku pouhých 77.5 centimetrů, díky čemuž byla oceněna certifikátem agentury Dobrý den Pelhřimov a jako nejužší ulička u nás zapsána do České knihy rekordů.

Je skutečně tak málo široká, že se jí korpulentní návštěvník jen stěží protáhne… a když jsem tudy procházel, napadlo mne, že je zde třeba takovým tlustokožcům vstup určitě přísně zakázán. No považte – já sice poučen jedním starým (a tak trochu infatilním) vtipem vím, jak dostat slona na tři doby do ledničky… ale jak ho tahat ven z téhle tišnovské uličky, tak to mi bohužel známo není.

 

O slabých padesát metrů dál jsme na rohu Jungmanovy a Dvořáčkovy ulice narazili na možná nejkrásnější historický městský objekt - na dům U Jana.

 

Jedná se o barokní měšťanské stavení s výrazným průčelím, které na základech renesančního domu v půli 18.století zbudoval hořický stavitel Jiří Vojtěch Šimon.

Patrový dům na první pohled upoutá svým do ulice vystrčeným, honosným volutovým štítem. Mezi okny v patře jsou ve štukových rokokových rámech umístěny dva medailony s freskovými podobiznami svatého Jiří a svatého Martina. V devatenáctém století prošel dům úpravami, kdy na něj byly umístěny postranní balkóny a součástí stavení se stala i kaple se sochou sv.Jana Nepomuckého, přenesená sem odjinud. Dům je památkově chráněn od roku 1964.

Podle pověsti se měl v domě koncem 14.století narodit Šimon z Tišnova, mistr Karlovy univerzity a přítel mistra Jana z Husi. Později sloužil k bydlení vysokým úředníkům vrchnosti, jako třeba klášternímu důchodnímu Rudolfu Černickému. Žil v něm i primátor Ondřej Růžička, ale jméno ani jednoho ze zmiňovaných pánů se na pamětní desku, umístěnou na jeho fasádu až v novověku, nedostalo.

Namísto nich je tam uveden slavný tišnovský rodák Dr.Jan Dvořáček, který sice pocházel z řeznického rodu, ale „dotáhl“ to až na vídeňského právníka. Jako velký český vlastenec a politik byl pak účastníkem i Slovanského sjezdu.

 

Objekt stojící naproti Janova domu – na nároží Dvořáčkovy ulice a Komenského náměstí – k němu tvoří výrazný kontrast. Pozornost si ale tohle funkcionalistické stavení rozhodně zaslouží, neboť se jedná o dílo esteticky téměř dokonalé.

Vzniklo dle projektu dvou „Brňáků“ – architekta Jindřicha Kupošta a Bohuslava Fuchse ve třicátých letech minulého století a budova Městské spořitelny byla realizována roku 1933.

Z urbanistického hlediska tato třípatrová budova (a to i přes to, že se jednalo o prvek zcela nový) nesmírně obohatila starou tišnovskou zástavbu a dodnes patří k nejhezčím „vzorkům“ z architektury mezi oběma světovými válkami.

 

Hned za spořitelnou nás upoutal sluncem fantasticky osvícený Mariánský sloup, jehož autorem se stal roku 1863 sochař Jisef Břenek. Plochu menšího rynečku nesoucího jméno po „učiteli národů“ v horní části pod radnicí zdobí novodobá fontána.

 

Pak už jsme procházeli okolo radnice, která je už součástí hlavního městského rynku (nutno dodat, že hodně svažitého) - náměstí Míru. Má zhruba půdorys čtverce a centrální plochu oživuje parčíková úprava s šestibokou kamennou kašnou. Z jejího středu se vypíná kamenný hranolový podstavec a na něm je umístěna dekorativní váza, z níž vytéká čistá chladivá voděnka. Kašna byla zrobena začátkem 19.století a je zajímavou ukázkou „čistého“ klasicismu.

Zároveň je pěknou ozdobou náměstí, jehož dvě strany lemují různá stavení s historizujícími fasádami anebo mnohem modernější podobou. Je až s podivem, že se na hlavním rynku nenáchází žádná restaurace… jenže ono je jich dost v bezprostředním okolí.

 

Z mnoha objektů zde stojících nám padla do oka hlavně neobvyklá budova radnice a nárožní dům (bývalá Kontribučenská záložna), v jehož přízemí se dnes nachází Turistické informační centrum. Dále gotická věž kostela sv.Václava kontrolující z povzdálí ruch na náměstí a v horní části rynku už mnohem mladší mohutná nárožní budova, v níž sídlí Střední škola a ZŠ.

 

My se ale nyní na chvilku vraťme k té atraktivní a členité budově radnice:

 

Původní konšelský objekt zde stával již v 16.století, ale začátkem toho minulého byl zbourán a „novostavba“, která jej nahradila, od té doby nese historizující podobu. Byla zbudována dle projektu architekta Vladímíra Fischera z Brna. Její fasádu zdobí arkýř a sgrafita s výjevy na náměty nejdůležitějších historických událostí města. Zvláštní je i ta předsunutá hranolová vstupní věž s vysokou špicí, na nárožích doplněnou věžičkami... a hlavně otevřené arkádové oblouky, zdobící přízemí a první patro věže.

 

Největší dominantou náměstí Míru přitom není nic zbudovaného člověkem, ale je jí strmý svah zalesněné Květnice vypínající se nad severozápadní částí rynku, „hory,“ k níž se historické jádro města choulí jak sotva opeřené holátko pod křídlo matky husy... a která je vlastně hlavním poznávacím logem Tišnova.

 

K dalším dominantám města patří trochu vzdálená rozhledna na Klucanině a pak také mohutná hranolová 51 m vysoká věž zvonice, patřící chrámu sv.Václava, k němuž jsme po prohlídce náměstí zamířili.

 

Nynější vzhled kostel získal v půli „století páry“, kdy byla chrámová loď prodloužena a spojena s věží zvonice. Předchůdcem farního a zároveň děkanského kostela býval kostelík dřevěný, o němž lze nalézt zmínku v kronikách již roku 1239.

V současnosti se jedná o památkově chráněný pozdně barokní jednolodní zděný objekt upravený v barokním duchu a později také v klasicismu. V minulosti býval často poničen (jen po „návštěvě“ husitů se jeho oprava přestavba protáhla téměř na sto let!) a s chutí si na něm zgustli i vandalští protestanti - Švédové. Ve století sedmnáctém a osmnáctém se chrám zase snažil zlikvidovat oheň.

Nejcennějším prvkem interiéru je skulptura sv.Anny „Samotřetí“ z roku 1517 a jen o tři roky mladší gotická monstrance. Hlavní oltář zdobí vyobrazení patrona České země – svatého Václava, od vídeňského malíře Ignáce Dollingera. Tento umělec je i autorem obrazu moravských věrozvěstů umístěném na bočním oltáři.

 

Děkanský kostel sv.Václava je obklopen parčíkem, ve kterém zaujme pohled na část středověké hradby se střílnami (zbytek původního opevnění kostela), na hodnotnou sochu Piety od význačného moravského sochaře Onřeje Schweigela, vysoký kamenný kříž a na Pomník obětem komunismu z roku 1994 v podobě velkého neopracovaného balvanu, doplněném řetězy s okovy.

 

Z okraje parku se nám otevřely dva zajímavé výhledy. První směřoval na blízkou rozhlednu Klucaninu, vypínající se nad městem z vršku o nadmořské výši 401 metrů.

Druhý pak nabídl velmi milé panoráma, v němž se spolu vzájemně doplňovaly zeleň i výdobytky lidských rukou. Jednalo se o pohled dolů na upravenou Farskou zahradu, Park pod kostelem a na spodní část historického jádra Tišnova sousedící už s mnohem mladší zástavbou... a na zalesněné kopečky lemující za městem z obou stran údolí, jímž protéká řeka Svratka.

 

Parkem Pod kostelem jsme po chodníku sestoupili ke křížku nad Brněnskou ulicí. před návratem do penzionu se ještě stavili v té restauraci, v níž jsme dnes obědvali, a osvěžili vyschlá hrdla alespoň malinovkou...