Toulání po Čerňavě

Pomalu se blíží čas, kdy se dnešní tropický den přehoupne do své druhé poloviny a já stoupám po silničce, která má od umělé vodní nádrže pod Sochovou do sedla s rozcestím pod Čerňavou velice nesympatický úklon. Slunce naši planetu bombarduje snad milióny rozžhavených paprsků, štěstí je, že moje trasa vede pod ochranným deštníkem stromů, pokrývajících zdejší hluboké hvozdy.

Najednou se mi zatočí hlava a když se trochu vzpamatuju, tak zjistím, že stoupám do Ostrého lesního svahu, na jehož hřebeni na mne pomrkávají bizarní a rozeklané skalní výchozy. Přicházím pod mohutné skalisko, které mi tak trochu připomíná skálu Delfína v lesích za Lukovem. Delfín je ale pouze kolosálním mrazovým srubem, kdežto tady se jedná o velký skalní útes. Všechny zdejší skalní útvary patří do magurského flyše západních Karpat a tím pádem jsou tvořeny slepenci a pískovci. Nejinak je tomu i u této nádherné impozantní skály, jejíž až 15 m Vysokou čelní stěnu pokrývají pískovcové lavice. Odvrácená tvář skaliska je velice pozoruhodná : je tvořena načernalým slepencem, z něhož vystupují valouny všemožných velikostí.Délka tohoto bezejmenného skaliska dosahuje asi 50 m a když se okolo slepencové stěny vydrápu až na vrchol, čeká mne tu překvapení v podobě tabule označující hranici PP Čerňava - ( ochrana zachovaného horského lesa ) - a roztomilá plošinka s balvany, jako stvořená ke krátkému odpočinku. Zrovna minul čas oběda a tak jeden z balvanů poslouží jako jídelní stůl a ten menší pod ním jako vcelku pohodlné přírodní křeslo.

Moje další kroky vedou po hřebeni, který je napříč protknut dalšími velice zajímavými skalními výchozy a ty jsou mezi sebou odděleny mělkými sedly. První velice rozeklaná skalní hradbička z velmi tvrdého pískovce se rozpadá do tvaru velkého Dračího hřbetu. U dalších skalisek je menší prokácená mýtinka a zbytky několika smrků zde po amputaci motorovou pilou zůstaly trčet do více jak 2 metrové výše. Ani se mi nechce věřit, že se takového barbarství dopouštějí lesní dělníci, spíše tu zase káceli a kradli dřevo lesní piráti ! Poslední výstupek na hřebeni je ozdoben asi 4 m Vysokým skalním sukem ( torem ). Na vrcholu krásné skalky vlaje praporek, který zde umístili horolezci - čeládka jedna nezbedná - to už jim k lezení nestačí blízké skály u Hošťálkové či v Držkové ?!?

Pak přicházím k vidlici lesních potůčků a intuice mi velí vydat se po úbočí toho nejstrmějšího zalesněného srázu. Možná to ani není intuice, ale můj poněkud větší nosík reaguje na zatím neviditelnou přítomnost skal jako rypáčky prasátek na hledání lanýžů. A vskutku, jakmile se vydrápu přes výběžek hory, jsem odměněn pohledem na strmě ze svahu spadající skalní stěny a bloky. Přicházím na téměř neznatelnou pěšinu, která mne protáhne pod těmi nejhezčími útvary. Najednou stojím pod skalní stěnou, pod níž se na mne šklebí interiér přírodního WC bez dveří a já s údivem a zalapáním po dechu už vím, kde jsem - náčelník Franta z kmene bojovných Valachů zdraví "Orlí hnízdo" !! Nacházím se totiž v nejzašším cípu místa, kde si trapská Liga Woodcraft už v 70.letech minulého století zbudovala v komplexu překrásných pískovcových skal, stěn a obřích bloků, v jednom z nejhezčích a nejtajemnějších zákoutí hory Čerňavy, chatu. Ta je spolu s několika menšími tábořišti obehnána kamennou zídkou s nasucho položených kamenů a naprosto utajena nežádoucím lidským zrakům. Já toto nádherné místo znám už téměř 10 let a stalo se mi oblíbeným odpočinkovým cílem při mých pravidelných návštěvách milované Čerňavy. Přímo nadpozemský klid je tu rušen jen milým šveholením lesních ptáků a vysoko na obloze, na kterou není přes koruny pralesních velikánů vidět, se ozývá tiché brumlání letadla na vyhlídkovém letu z holešovského letiště ...

Dneska si jeho trampští majitelé návštěvu honosného sídla odpustili a tak jsem tu sám a po krátkém odpočinku a dobití životní energie opouštím s tichým pozdravem Orlí hnízdo a podél jedné ze skalních stěn vystupuju mezi divokými bloky nahoru do lesa na mírnější svah. Ostrůvek horského pralesa je vklíněn i mezi další skalky a skaliska, jeden ze stromů je ozdoben nádhernými choroši. Kličkováním mezi stromy a skalkami za naprostého bezvětří pomalu postupuju směrem k vrcholu hory. Pot ze mne jen stříká, ale já se konečně dostávám k vrcholovému palouku s pomníkem I.P.Stěpanova - chrabrého ruského bohatýra - ( a partyzánského velitele ), který zde nešťastnou náhodou přišel o život těsně před koncem II.světové války. Památník zdobí květiny, vedlejší tábořiště pak poházené prázdné Pet láhve a rozbité flašky od alkoholu. ( Možná to byl i ten pančovaný od nás ze Zlína, kdo ví ... ) Já jen pevně doufám, že tuto spoušť po sobě nezanechali příslušníci našeho turistického cechu, ale "jen" ta obyčejná lidská hovada !! I když je kapitán Stěpanov pohřben až v Hošťálkové, přece jen je místo, kde padl, místem pietním a kulturní lidé by se podle toho měli chovat ...

Po žlutém turistickém chodníku stoupá k vrcholu Čerňavy a k rozcestníku hlouček hlučných turistů, naštěstí pokračují dál a já jako lesní duch za jejich zády přebíhám pěšinu do lesa na druhou stranu hory. Tak trochu je lituju : i když je Čerňava moc krásnou horou, turistická značka snad zcela úmyslně vede jen po těch naprosto obyčejných místech . od sedla stoupá na vrchol hory napřed po lesní cestě a pak rigolovitou pěšinou v hustém černém lese. Naprosto zarostlý vrchol hory s výškou 844 m dneska už neposkytuje absolutně žádný výhled a chodník na západ pokračuje mezi lesními stěnami po hřebeni až k rozcestníku, kde se žlutá stáčí a klesá vpravo do hlubokého sedla pod Kelčským Javorníkem a nová značka zelená nezajímavě klesá na lesní silničku u Smrduté...

Já sice klesám prudkým svahem hory po stezkách lesní zvěře, zato mne ale čeká "sladká" odměna v podobě nádherných skalních věžiček, v lese rozhozených skalních bloků a balvanů, z nichž některé vypadají jakoby upravené lidskou rukou - a vskutku zde v minulosti v masívu Čerňavy existovala spousta drobných lůmků na velice kvalitní pískovec. Pak přichází malé sedélko s ostrůvkem horského lesa a moje snad nejoblíbenější skály z celé Čerňavy. Je tu několik pitoreskních skalních věží a bohatě členěné stěny mrazových srubů, pod nimiž se na velikých popadaných kmenech prastarých buků daří moc hezkým exemplářům různých druhů chorošů. Je tu skalní hradba, kterou z obou stran chrání skalní věže - ta horní dosahuje výše snad 13 m a z jejího vrcholu vybíhá převis jako ohromný ptačí zoban. Další skály v okolí už spadají do úolí ve velmi strmém svahu. Jeden ohromný nízký skalní blok vypadá jako obří kulatý pecen chleba, z něhož bylo na dvou stranách řádně odkrojeno bájným "kamenožroutem" a na místě řezu zůstaly obnažené skalní lavice ...

Pak se mi znovu hrozně zatočí hlava -(asi jsem v přechodu ) - a já najednou kráčím po lesní silničce, vedoucí po obvodu Čerňavy téměř po vrstevnici, směrem k pohostinným restauracím na nedalekém Tesáku a k busu do Zlína ...

( Omlouvám se Vám, vážení čtenáři - o žádnou menopauzu a ani počínající stařeckou demenci nejde. Jde jen o zcela úmyslné mlžení, aby si krásy Čerňavy mohli sami nalézt a vychutnat jen ti největší milovníci skal a přírody z vašich řad a nelezli tam davy hulvátů, kteří se neumějí chovat v civilizaci a ne tak v dosud neporušených zbytcích původní přírody ... Ještě jednou - SORRY ... )