Toulání po Slováckém Horňácku - 1.část

Fotografie (65) • Foto: Franta

Slovácké Horňácko. Kraj rozprostírající se na dohled hraničního hřebene Bílých Karpat se svými největšími velikány, kraj plný malebných obcí a vísek, jejichž místy zachovalá lidová architektura i jiné pamětihodnosti něžně pohladí duši vnímavého poutníka.

Jen čtyři kilometry západně od Velké nad Veličkou se nachází Hrubá Vrbka. Řadí se sice mezi obce střední velikosti, ale význam zde zachovaných památek zastíní i sídla mnohem větší.

Tou první, na kterou jsme narazili, byl evangelický kostel, stojící u hřbitova na východním okraji dědiny. Mne, jakožto Valacha, udivilo, že se i tady vyskytovali odbojní luteráni, ale nic překvapivého na tom netřeba hledat:

Ve čtrnáctém století obec spadala pod strážnické panství, jehož majitel Petr II. z Kravař, byl horlivým zastáncem husitství. Díky kázání pozvaných husitských kněží ani prostí poddaní k římskokatolické církvi nejevili pražádného nadšení a raději vyznávali víru podobojí. Z biblí se četlo v jazyku českém a z kostelů zmizely všechny zbytečné „ozdoby“, jako třeba obrazy či sochy svatých.

Po bitvě na Bílé hoře v kraji nastala silná rekatolizace. Místní se bránili seč mohli, a když to nepomohlo, utíkali do Uher. Z Hrubé Vrbky jich tak prý odešlo na 234!

Zcela pokatolizovat všechny obyvatele strážnického panství se nikdy nepodařilo a hned po vydání Tolerančího patentu se jen v Hrubé Vrbce k luteránskému vyznání přihlásilo rovných 500 lidí!

O rok později zde vznikl Sbor a započalo se s výstavbou kostela. Ten ale nesměl mít podle tehdejšího nařízení věž (ta k němu byla přistavena až mnohem později), musel být umístěn v řadě mezi stodolami a nesměl mít z hlavní přístupové cesty ani vchod.

Když jsem při plánování výletu na Horňácko narazil na mapách.cz v Hrubé Vrbce na soubor jakýchsi chráněných stodol, ohrnul jsem nad tou informací v prvním okamžiku nos.

„No bóže,“ řekl jsem si. „Šak je takových všady eště dosť, navíc sú to enom stodoliska a tož to teda nevím, proč sú zrovna tadyk chráněné...“

Jenže manželka je vidět chtěla, a tak jsme náš výšlap po Horňácku odstartovali od zastávky busu v Hrubé Vrbce. U ní nás uvítal žluťoučký evangelický kostel a jen co jsme si jeho siluetu dostatečně prohlédli, zamířili jsme kousek zpět na blízký okraj vsi a vydali se po záhumenkové cestě ke stodolám.

Přiznám se, že mi při spatření jejich skoro půl kilometru dlouhé řady (a pak i při pohledu na jednotlivé objekty zblízka) notně poklesla čelist příjemným překvapením... a v příštích okamžicích jsme se ženou málem zavařili fotoaparáty, neboť něco tak malebného a přitom unikátního jsme snad ještě nikde neviděli!

(Tímto se dodatečně kaji nad svou prvotní přezíravostí lokality a vy, milí čtenáři, vězte, že atraktivní prvky lidové architektury není třeba obdivovat jen ve skanzenech anebo na obrysech stavení, o něž si škrtl Jurkovičův rukopis, ale najdeme je na mnoha místech naší vlasti třebas i tam, kde bychom to vůbec nečekali!)

Možná vás bude zajímat, jak taková typická vrbenská stodola vypadá. Sama o sobě docela prostě: na soklu z lomového kamene je vystavěno obvodové zdivo z kotovic (nepálených cihel), nezdobený štít je buď zděný anebo bedněný a pod ním vrata zrobená z trámové konstrukce a rovněž na ni podélně přibitých desek.

Jenže ony jsou všechny stodoly stojící v řadě vedle sebe obráceny k záhumenkové cestě čelem a kotovice je omítnuta hliněnou omítkou opatřenou vápennou líčkou. Některé líčky mají namodralý odstín vzniknuvší přidáním lněné fermeže a práškového pigmentu.

Omítnuta je stodola nejen zvenku, ale i celý její interiér. Pod trámovým stropem pak prochází v jedné třetině po celé délce trámový průvlak podepřený na třech místech, podlahu tvoří udusaná hlína a střechu stodoly pokrývá drážková střešní taška.

Unikátní stodoly byly v Hrubé Vrbce vystavěny na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a tvoří je dvě dlouhé řady chránicí vnitřní část obce od západu i východu skoro jako štítové hradní zdi.

V prvním desetiletí našeho tisíciletí byly už v dosti zchátralém stavu, naštěstí okolo roku 2013 vznikl projekt Zachraňte stodoly aneb obnova hlíny a vzápětí byl realizován v praxi. Opravy byly prováděny tradiční technologií, při práci dokonce pomáhali i děti a my, turisté, je dnes už uvidíme v celé jejich kráse!

Dlouhá řada starých zemědělských stavení vedla až téměř na horní konec obce, kde jsme narazili na další hřbitov a od něj se dědinou vraceli k jejímu konci dolnímu.

Hrubá Vrbka je v análech poprvé připomínána roku 1360, ale dle archeologických nálezů bylo místo osídleno již v mladší době kamenné. Dnes ji obývá okolo 650 obyvatel, ale v minulosti (konkrétně roku 1930) jich zde žila bezmála tisícovka!

Dnešní upravený vzhled středu obce prozrazující prosperitu návštěvníkům neprozradí nic o tom, že byla v minulosti dvakrát úplně zničena. Poprvé se o její zmar postarali Turci (to se psal rok 1663) a na začátku následujícího století zde na „návštěvu“ zavítali kuručtí povstalci. Dlužno dodat, že z takových hostů ti co přežili žádnou radost neměli, neboť jim zbyly oči jen pro pláč...

Pro nás byla velmi zajímavá procházka hrubovrbeckou návsí. Protíná dědinu uprostřed po celé její délce a je na ní k vidění spousta starých zachovalých komor (špýcharů) stojících odděleně od bývalých gruntů přímo na návsi. Její střed zdobí několik budov s hospodou a hlavně ta starobylá obílená hranolová zvonička ze stanovou střechou, která tu byla zbudována již v sedmnáctém století.

K mé velké radosti nebyli dávní obyvatelé Hrubé Vrbky žádnými stádními ovcemi, ale pěknými divočáky, o čemž svědčí životopis jednoho místního rodáka:

Jmenoval se Martin Polčák a byl husarem, jenže při konci kuruckých válek od vojska zběhl a dal se na zboj. Vytvořil okolo sebe partičku sobě podobných, stal se jejich velitelem a brzy začalo být jeho jméno na jihovýchodní Moravě stejně proslulé, jako nacionále slavných kolegů z Beskyd – Ondráše a Juráše. Obyčejní prostí lidé zbojníkům samozřejmě fandili, ale vrchnost je pronásledovala. V květnu roku 1790 byla skupina Martina Polčáka v horách obklíčena husary, druhové pobiti a on sám sestřelen z koně. Jeho mrtvola byla odvezena do Strážnice, tam vystavěna na pranýři a pro výstrahu jiným navíc ještě rozčtvrcena!

Další zajímavou sakrální stavbou (byť poněkud neobvyklou), která se v horňácké Hrubé Vrbce nalézá, je pravoslavný monastýr sv.Gorazda. Stojí na jižním okraji vsi a z jeho střechy k nebi trčí typické barevné byzantské báně.

Svatý Gorazd se občanským jménem jmenoval Matěj Pavlík a byl místním rodákem. Za druhé světové války byl roku 1942 ve svých 63-letech popraven za ukrývání parašutistů. Ano, těch, kteří spáchali atentát na R.Heydricha a poté se skrývali v kryptě pravoslavného pražského kostela sv.Cyrila a Metoděje.

Monastýr byl k uctění rodáka mučedníka vystavěn na konci osmdesátých let minulého století. Jedná se o mužský klášter a jeho představený, biskup Jáchym, dbá o to, aby se pokračovalo v církevní tradici, přinesené sv.Cyrilem a Metodějem k nám na Moravu. Součástí monastýru je rovněž památník s připomínkou života a skutků biskupa Gorazda. Mimochodem – v obci dodnes stojí i jeho rodný dům.

Možná vás zaujme stručný životopis toho, jemuž je monastýr zasvěcen:

Matěj Pavlík se narodil v Hrubé Vrbce roku 1879 jako starostův syn. Po studiích na kroměřížském gymnáziu absolvoval bohosloveckou fakultu v Olomouci a o čtyři roky později byl vysvěcen na katolického kněze. Vedle toho byl znám jako redaktor katolického časopisu Pozorovatel a duchovní správce Zemského léčebného kroměřížského ústavu Františka Josefa I. Díky jeho politickým názorům a angažovaným článkům mezi ním a katolickou církví vznikl rozkol. Když poté ze zdravotních důvodů roku 1920 odešel na odpočinek, přihlásil se k nové Církvi československé a z katolické byl samozřejmě vyloučen. Roku 1921 byl v Bělehradě vysvěcen na pravoslavného kněze a přijal jméno Gorazd. O čtyři roky později se stal biskupem Československé náboženské obce pravoslavné.

Když se po smrti účastníků atentátu na Heydricha dozvěděl, že se pachatelé ukrývali v kryptě pravoslavného kostela, rozhodl se z obavy následných německých postihů vůči této církvi vzít veškerou vinu na sebe a sám sebe udal. Ihned byl zatčen a v září roku 1942 popraven. Svatořečen pravoslavnou církví byl biskup Gorazd roku 1987.

Od monastýru už to bylo jen pár kroků do obce, která se zove Kuželovem.

Kupodivu je mi název této horňácké vesnice znám už od dětství. Pocházel z ní známý lidový vyprávěč Vašek Mlýnek s přídomkem z „Kuželova“, jehož jsem viděl na černobílém monitoru naší domácí TV bedny (Made In CCCP), no a obrázek kuželovského mlýna byl brzy poté otištěn v časopise Naše Rodina, který odebírala moje maminka.

Tehdy jsem si myslel, že se ten slavný větrný mlýn nachází v lautr rovině, protože jsem netušil, že se Slovácko dělí na dvě úplně odlišné oblasti... a už vůbec by mne nenapadlo, že stojí až nahoře na kopci nad obcí, ze které vlastně ani není vůbec vidět.

Jak vlastně vypadá na konci první pětiny jednadvacátého století ta kuželovská dědina?

Rozkládá se na svahu stoupajícím k vrcholu kopce Bojiště. Na spodním „rovinatějším“ konci její zástavba těsně sousedí s Hrubou Vrbkou, cesta do středu obce připomíná už hodně nakloněnou rovinu a horní konec obce od kostela až nahoru ku mlýnu je už bez debat „krpál.“

Nejvýznamnější památkou dědiny je kostel Nejsvětější Trojice. Původně byl vystavěn v duchu kvalitního baroka, které bylo ve dvacátých letech dvacátého století poněkud znehodnoceno konstruktivistickými přestavbami.

Další sakrální památkou je prostá kaplička zasvěcená sv.Janu Nepomuckému, jejíž modrá fasáda oblažila naše zraky na spodním konci Kuželova. Ta zde stojí až od roku 1822.

Ve středu obce jsme v sousedství zrekonstruované pěstitelské pálenice narazili na hasičárnu, stylový penzion, hospůdku a Pomník padlým z I.světové války, na němž je deset medailonků s podobiznami mužů, kteří položili život za císaře pána.

Dnes Kuželov obývá něco málo přes 400 obyvatel, kteří (jak doufám) žijí mnohem líp jak jejich předkové.

Ti se totiž živili převážně zemědělstvím, ale na zdejší jalové podhorské půdě bylo víc dřiny jak užitku. Nutným přívydělkem se proto stala řemesla, hlavně tkalcovství a hrnčířství a např.ženy své vyšívky zájemcům nabízely podomním prodejem. Mužští zase finanční situaci svých rodin vylepšovali prací v lese, či prodejem sena a dobytka přes „čáru“ slovenským zákazníkům. I přes to vše se ještě za první republiky někteří místní vystěhovali do Ameriky a jiní práci našli až v hodonínském cukrovaru.

Od horního konce Kuželova na nás čekalo do sedla k větrnému mlýnu docela prudké stoupání, které jsme si zpříjemňovali zpětnými dalekými výhledy do kraje. Vidět byl až Ždánický les.

Větrný mlýn nad dědinou ve skutečnosti nestojí jen jeden, ale jsou dva - „Dán“ a „Holanďan“, oba pod temenem kopce Bojiště. I když jsou od sebe vzdáleni sotva na 600 metrů, není z jednoho na druhý kvůli hřebenovému větrolamu vůbec vidět. Možná je to tak i dobře, alespoň nemusí starý na mladého nevražit a může si naplno vychutnat obdiv návštěvníků k němu směřujících.

On jediný je tady skutečným a navíc prastarým větrným mlýnem, kdežto novodobý přibylec je „pouze“ větrnou elektrárnou.

Starší „větrník“ svá čtyři dnes už netočící se křídla lopatek coby dvojitou náruč laskavě obrací ke všem příchozím. Deset metrů vysoký zděný kužel, na jehož výstavbu prý bylo třeba 300 koňských fůr lomového kamení, je nahoře ukončen otočnou střechou a křídly větrného kola, upevněných na hřídeli. Vlastní střecha je pokryta šindelem. Kdysi prý bývalo takovýchto mlýnů holandského typu (ale s českou mlecí technologií!) na Moravě 60, dnes zůstal stát jen tento jediný v sedle nad Kuželovem.

Mlít obilí a šrot pro okolní sedláky začal od roku 1842 a svou činnost ukončil až po druhé světové válce. Původně byl mlýnem obecním a mlynář s rodinou obýval jeho nejspodnější patro. Vlastního domu v sousedství se dočkal až roku 1906.

Památkově chráněn je mlýn od roku 1963 a později prošel celkovou rekonstrukcí, která jej opět uvedla do provozuschopného stavu. To už ale patřil novému majiteli – Technickému muzeu v Brně a díky obnově se stal jeho velice atraktivním exponátem. V bývalém mlynářově obydlí, ve stodole a chlévě jsou dnes umístěny expozice horňáckého bydlení a zemědělských nástrojů a nářadí z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Nechybí samozřejmě ani nástroje sloužící k údržbě a opravám ve mlýně, který si „pan otec“ musel robit sám.

Areál a expozice jsou přístupné v sezóně a v červnu se zde pravidelně konají Horňácké slavnosti. Součástí areálu jsou také busty dvou významných rodáků.

Václav Mlýnek (s přídomkem z Kuželova) se narodil roku 1926. Učil se ornamentální malbě, maloval truhličky a talířky a živil se i jako malíř pokojů. Měl hudební nadání – hrál na housle a klarinet v cimbálovce J.Kubíka z Hrubé Vrbky. Projevil se u něj též talent vypravěčský a díky němu se stal i „filmovou hvězdou.“ Zahrál si v celovečerních snímcích Veselá je dědina, Pět mužů a jedno srdce a Přerušovaná píseň. V roce 1978 niť jeho života přeťala havárie nákladního vozu v Jihlavě.

Jeho dlouholetý hudební kolega a nadřízený – Jožka Kubík, který má bustu vedle něj, se narodil v sousední Hrubé Vrbce roku 1907. Jeho předkové byli Romové a on sám unikl transportu do koncentráku jen díky členství v národopisném moravském spolku. Po válce střídal různá povolání – pracoval v Povážských strojírnách, jehlárce ve Veliké a Jihomoravských trubkárnách – ale především vedl kapelu a stále s ní na ty svoje milované husličky hrál. Zemřel ve stejném roce jako Václav Mlýnek.

Závěrem snad ještě zmínka o tom, že si kuželovský větrný mlýn také zahrál ve dvou filmech: jednalo se o pohádku O Nebojsovi a O statečném kováři...