Tři dny v Budapešti aneb Uhry pod vládou Hieronyma Bosche II. (skutečná cesta mezi peklem a nebem se sv. Štěpánem i přesahem parlamentním)

Po absolvování většiny expozice evropského středověkého umění muzea Szépművészeti jsme sice už byli lehce unaveni, ale na výstavu Hieronyma Bosche jsme se i tak těšili jako malé děti na bohatého Ježíška. A hned po vstupu do výstavních prostor nás čekalo několik potěšujících zjištění. Tím hlavním byl fakt, že zde není – na rozdíl od podobných akcí ve Vídni – nijak přelidněno.

Nějakou posloupnost jsme moc nedodržovali a občas se rádi vrhali do míst, kde zrovna nikdo nestál. Já se ale hned vydal k milované Lodi bláznů z pařížského Louvru. Na vlastní oči jsem tento malý obrázek sice již na různých místech viděl několikrát, ale pohled na něj se mně asi nikdy neomrzí. Navíc se teď mohu pochlubit tím, že jsem absolvoval všechny tři největší a nejvýznamnější výstavy Mistra Mistrů, které se v uplynulém půlstoletí konaly.

Budapešť nabídla přibližně polovinu Boschových děl a ostatní exponáty představovaly zejména jeho následovníky, kteří byli občas ještě boschovštější než sám Bosch. Prostě středověké fantaskno té nejvyšší kvality. Vystavovaných děl je přibližně devět desítek a právě ta související „cizí“ díla z přelomu 15. a 16. století odlišují tuto výstavu od těch výročních, konaných v Madridu a Hertogenboschi. Velkým bonusem byly interaktivní panely, kde si návštěvník výstavy mohl dát dohromady některé souvislosti, inspirace a časové posloupnosti.

O šikovnosti Maďarů a významu výstavy nejlépe svědčí fakt, že sem své exponáty zapůjčily instituce jako Museum Louvre v Paříži, Metropolitní muzeum v New Yorku, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni, Muzeum v Bruggách, Museum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, Rijksmuseum v Amsterdamu, National Gallery v Londýně nebo Museo Nacional del Prado v Madridu. Zkrátka a dobře: strávili jsme tady velice příjemnou dvouhodinovku … a vydrželi bychom klidně i podstatně déle. V tom nejlepším se ale má přestat …

Pro mě osobně byl ve čtvrtek 23. června milým bonusem fakt, že na výstavě se mohlo fotografovat pouze mobilními telefony, ale zdejší „strážci pořádku“ občas přimhouřili očko, takže mi prošlo také pár obrázků fotoaparátem. Prostě naprostá spokojenost až blaženost, vyvolávající málem touhu si potichoučku zachrochtat …

Až do zavíračky už jsme muzeum neopustili. Proč taky, vždyť jsme ani tak zdaleka neviděli všechno. Občas jsem dokonce musel přejít do systému zrychleného přesunu, ale díky tomu jsem alespoň částečně viděl ještě podzemní expozice nazvané Starověký Egypt a Klasická antika, přízemní Barokní sál (obrovský prostor s minimem děl) a Evropské sochařství 1350 až 1800 (rozhodně nebylo špatné, ale gotické oddělení olomouckého AMO mi přijde zajímavější). Na pár minut jsem nahlédl i do sekce Maďarské umění 1600 až 1800, které doplnilo pár dalších kousků pozdějších etap evropského umění. Díky tomu jsem naštěstí viděl skvělou Van Honthorstovu Kající se Máří Magdalénu.  

A to bylo z celodenního muzejního pobytu vše. Byli jsme upozorněni, že je čas konečně „vypadnout“, a tak jsme se ještě znovu prošli po sluncem zalitém Náměstí Hrdinů a přesunuli se po Zielinského mostě do městského parku, který se jmenuje Městský lesík (Városliget). Tady nás asi nejvíce zajímala romantická „novostavba“ hradu Vajdahunyad, který je sice až kýčovitý, ale jeho vznik je docela zajímavým příběhem. Jedná se totiž o kopii transylvánského hradu známého jako Castelul Corvinilor, která byla postavena v roce 1896 v rámci Tisícileté výstavy oslavující příchod Maďarů do Karpatské kotliny. Podobu hradu navrhl architekt Ignác Alpár, který vlastně zkombinoval kopie několika významných staveb z různých částí někdejšího Maďarského království. A protože nehleděl na styly a časová období, najdeme zde vedle sebe prvky románské, gotické, renesanční i barokní. Unikátní je, že původně byla celá stavba vyrobena z lepenky a dřeva, ale brzy se stala natolik populární, že byla v letech 1904 až 1908 přestavěna z kamene a cihel. Dnes je sem umístěno Muzeum maďarského zemědělství, což je největší zemědělské muzeum v Evropě.

A protože už bylo na hradě všechno interiérové zavřeno a po letu velkokapacitním balónem jsme až tak nezatoužili, nastal čas skočit si na nějaké to maďarské točené, zakoupit něco k večeři a jít na hotel sbírat sílu na závěrečný den našeho budapešťského pobytu. Přes výhodnou polohu ubikace jsme ani tentokrát v sobě nenašli sílu jít pořídit alespoň pár nočních fotografií … 

Nastal pátek 24. června a tím i poslední den našeho „uherského dobrodružství“. Bohatýrsky jsme posnídali, vrátili klíče – pardon, karty – od hotelového pokoje a vydali se k nádraží Nyugati pu za účelem úschovy batožin. Kdyby nám zlá skříňka nesežrala jednu z deseti stoforintovek, mohlo to být zcela bez problémů. Poté jsme si prohlédli jednu z historických místností (většina nádraží byla pod lešením, takže jsem ani nefotil), která právě sloužila jako záchytný bod pro Ukrajince všech barev pleti, a vydali se do centra kdysi samostatné Pešti.

Naším hlavním cílem sice byla monumentální bazilika sv. Štěpána, ale chtěli jsme toho shlédnout podstatně více. Nakonec se nám vše splnilo. Pomineme-li různé méně známé či zcela neznámé objekty, tak jsme plnohodnotně začínali na náměstí Kossuth Lajos tér. Tady se totiž nachází slavná a impozantní budova Parlamentu. Ta je považována za jednu z nejkrásnějších staveb svého druhu na světě a byla postavena v letech 1885 až 1902. Ve své podobě spojuje neogotiku s neorenesancí a úctu vzbuzují již rozměry objektu (271 x 123 x 96 m) i bohatá výzdoba, na kterou padlo pár desítek kilogramů zlata. Na chvíli jsem nahlédl do návštěvnického centra, abych se podíval na podmínky vstupu (kdyby někdy, příště, náhodou).

Na Kossuthově náměstí ovšem zaujme také další monumentální budova, která je někdejším Maďarským královským justičním palácem (a později např. Etnografickým muzeem). Dnes sice vzbuzuje tato památkově chráněná stavba z let 1893 až 1896 spíše dojem chátrající zříceniny, ale brzy bychom zde prý opět mohli vidět výstavní soudní budovu. Dalšími artefakty náměstí je několik – většinou zbytečně předimenzovaných – soch, volně přístupné „muzeum“ připomínající smutné okupační události z října roku 1956 a vyhlídkové terasy nabízející pohledy na Dunaj a protější Budín s jeho dominantami (hrad, chrám sv. Matyáše a Rybářská bašta).

Naší další zastávkou bylo náměstí Svobody (Szabadság tér), které by se klidně mohlo jmenovat Náměstí pomníků a památníků. Najdeme zde totiž např. památníky Rudé armády, Obětí německé okupace nebo založení jakéhosi atletického klubu. K tomu množství soch postav z nedávné historie USA (Ronald Reagan, George Bush nebo generál H.H. Bandholtz) … no prostě, aby se americký velvyslanec při pohledu z oken ambasády cítil jako doma. A potom již nastal skutečně čas „pohlédnout zblízka do oka“ sv. Štěpánovi, což bylo navíc spojeno i s výhledem na město z ptačí perspektivy.

Bazilika či katedrála sv. Štěpána je jednou ze dvou nejvýznamnějších církevních staveb v zemi a své jméno nese po uherském králi Štěpánovi I. Ruka tohoto světce je zde také dodnes uložena v relikviáři. Neoklasicistní bazilika je v podstatě novostavbou – byla totiž vybudována podle projektu architektů Józsefa Hilda, Miklóse Ybla a Józsefa Kausera teprve v letech 1847 až 1905. Bazilika má rozměry 87 x 55 x 96 m, takže jistě nepřekvapí, že vyhlídka z jeho kopule patří k nezapomenutelným zážitkům.

Za návštěvu jistě stojí i chrámová pokladnice a také samotný interiér katedrály je svým způsobem pozoruhodnou uměleckou galerií. Zdrželi jsme se zde díky tomu docela dlouho, takže už nás čekala jen krátká obhlídka okolí vlakového nádraží Nyugati pu.

Vlak a autobus nás pak odvezli do příhraničního Szobu. Jeli jsme raději o nějaký ten spoj dříve - dal jsem si tady dokonce v pohodě poslední točené maďarské pivo – ale ani to nám nepomohlo. Už na maďarských hranicích jsme měli nějakých 20 minut zpoždění a tento stav už se k lepšímu rozhodně nezměnil. I tak jsme v Břeclavi překvapivě stihli vlak z Vídně a svět zase vypadal růžověji. Bohužel jen na chvíli. Do Přerova už jsme totiž přijeli se zpožděním pěkných pár desítek minut. Do Šumperka jsme se ale toho dne nakonec přece jen dostali a přesně o půlnoci jsem si mohl dát vítězného dojezdového panáčka. Tak trošku byl i na počet Mistra Hieronyma, největšího malíře všech dob. Ale to už jsem vlastně někdy říkal …     

Závěrečné PS: pokud by náhodou někdo nepochopil podtitul tohoto článku, přidám krátké vysvětlení. Peklem byly ty obrazy Hieronyma Bosche – respektive peklo bylo oblíbeným tématem Mistra i jeho následovníků – a za nebe můžeme jistě označit kopuli chrámu, který hvězd se dotýká. Kopuli, kterou jsme si několikrát obešli … stejně jako peklo na obrazech geniálního nizozemského umělce narozeného jako Jheronimus Anthonissoen van Aken.