Údolím Čierneho Hrona se stříbrnými rovnoběžkami.

A zase jeden trochu tajuplný nadpis, ale i tento má své jasné vysvětlení- aby vám to, milí přátelé, nevrtalo dlouho hlavou, hned vysvětlím: stříbrnými rovnoběžkami jsou často mezi železničními nadšenci nazývány koleje, takže už vám po tomto vysvětlení určitě došlo, že můj další příběh se bude opět týkat kolejí. Nejedná se ale o klasický rozchod 1435 mm, ale úzký o rozměru 760mm, který se na českém a slovenském území nenachází tak ,,hojně“, jako ten klasický. Mé další vyprávění se bude odehrávat na Čiernohronské železnici, která patří mezi dvě jediné provozované úzkorozchodné dráhy svého druhu na Slovensku, ta další je Oravsko- Kysucká úvraťová železnica.

Moji červencovou dovolenou na Slovensku jsem měl v plánu řádně využít k různým výletům a dobrodružstvím (ještě tak sedět na zadku a nic nedělat, fuj), dalším cílem se v pondělí 20.7.2015 stala již zmíněná Čiernohronská železnica.

Začátek výletů na Čiernohronce většinou začíná ve Chvatimechu, místní části města Podbrezová- Chvatimech je doslova železničním rájem, kdo ho pozná, určitě mi dá za pravdu, jen ve zkratce- na klasické trati mechanické závory, krycí mechanická návěstidla atd. Tím hlavním je ale pro turisty začátek Čiernohronské železničky, nacházející se pod zastávkou ,,velké“ železnice.

Je až obdivuhodné, po nedobrých zkušenostech z minulých let, ale vlaky z Tisovce až do Chvatimechu krásně navazovaly a to i na ten úzkorozchodný čiernohronský vlak. Takže cesta do Chvatimechu byla jedna báseň. Ve Chvatimechu jsem měl dost času, abych přeběhnul z ,,velké“ zastávky na tu na Čiernohronské železnici, nacházející se velmi daleko od té velké, asi 100 metrů :-). Na začátku Čiernohronky jsem i s dalšími turisty počkal na příjezd vlaku tažený dieselovou lokomotivou Rába. Když Rába objela soupravu, mohli jsme konečně započít výlet po Čiernohronské železničce.

Nejprve jsme přejeli most u soutoku Bieleho (hlavního) Hrona a Čierného Hrona a dál pokračovali až do Hronce- rodiště slavného herce Ladislava Chudíka. Za Hroncem nás pak čekala hlavní a jedna z nejzajímavějších částí Čiernohronky, údolí Čierného Hrona. Je to malebné, klidné a dlouhé údolí táhnoucí se až k Čiernému Balogu, pomalá jízda výletním vlakem tímto údolím vám doslova učaruje, kdo má alespoň trochu romantickou duši, má rád přírodu i železnici. Já jsem si tuto jízdu vychutnával plnými doušky, zaposlouchal jsem do klapotu spojů kolejnic, když přes ně vlak přejížděl, no prostě nádhera. A to na Svätém Jáne se napojuje na údolí Čierneho Hrona údolí Kamenistého potoka, jímž v minulosti vedla největší větev Čiernohoronské železnice (dříve Čiernohronská lesná dráha-ČHLD), končící až v obci Sihla. Možná, snad někdy, se alespoň po části bývalé, dnes již neexistují větvi Čiernohronky znovu projedou vlaky.

Zajímavý zážitek nás cestující čekal na výhybně Šánske, kde jsme křižovali s parním vlakem, který mířil opačným směrem dolů do Chvatimechu. Na chvíli jsme zastavili, aby si cestující do Čierneho Balogu mohli parní vlak prohlédnout a pak jsme už dál opět pokračovali na horu do Čierneho Balogu, tam jsme po určitém čase zdárně dorazili. Cesta vlaků z Chvatimechu ale na staničce Čierny Balog nekončí, kdo chtěl, mohl se svézt až do Vydrovo skanzen a až na konec do Vydrovo Korytárske, kde prozatím železnička končí na této Vydrovské větvi. Já jsem už ale vystoupil na staničce, protože do Vydrova jsem se hodlal projít po vlastních, tak jsem tedy razil. Cesta za asistence žhavých paprsků od slunce probíhala bez nějakých zásadných zážitků, akorát kousek před Vydrovo skanzen mě ,,dojel“ vlak, kterým jsem přijel do Čierneho Balogu. Zaujal jsem pozici pro dokumentaci a už jsem točil projíždějící výletní vlak. Když vlak projel, pokračoval jsem dál po ,,760 milimetrech“ do Vydrova skanzenu.

Na kraji skanzenu jsem se v místím občerstvení začal poohlížet po něčem na zub, tradiční oběd, který jsem si v minulosti dával na staničce v Čiernem Balogu jsem musel oželet, protože staniční restaurace se po výbuchu plynu stále ,,lečí“ ze svých šrámů, ale léčení vypadá dobře, takže příště se snad budu moc opět naobědvat na pro mě tradičním místě, tentokrát jsem ovšem musel vzít za vděk alespoň menším občerstvením v bufetu na železniční zastávce Vydrovo skanzen.

Po zaplnění žaludku jsem se vypravil zpět do Čierneho Balogu a odtud už jen po svých jsem ve společnosti stříbrných rovnoběžek, neboli srozumitelněji kolejí vyrazil dolů údolím Čierneho Hrona do Hronce a Chvatimechu. Procházka a ještě k tomu po ,,malých“ kolejích je pro milovníka železnice a přírody prostě krása, takže jsem si to vychutnával hezky naplno, času sem měl dost, jen ta žhavá koule na obloze nemusela tolik pálit, naštěstí jsem měl sebou dostatek tekutin, takže žízeň, když mě chtěla otravovat, jsem zahnal, podotýkám, nealkoholickými neslazenými tekutinami- to jen aby si někdo nemyslel, že jsem požil něco alkoholického, když se pohybuji v kolejích, ono tak jako tak, ten alkohol by při těchto vedrech mohl mít až fatální následky, naštěstí jsem o něm ale ani neuvažoval, takže vše bylo v pořádku a moje zpáteční cesta až na to vedro byla pohodová.

Po nějakém čase jsem došel na výhybnu Šánske,kde jsem se ale nějak nezdržoval a pokračoval jsem dál, abych už byl na odbočce Svätý Ján, o které jsem vám již vyprávěl na začátku tohoto příběhu, ale pro osvěžení paměti- dříve z této odbočky vedla Kamenistou dolinou, která se z leva napojuje na údolí Čierneho Hrona, největší větev Čiernohronské železničky, která končila až v obci Sihla. Dnes s této velké ,,větve“ zbylo pouze pár metrů kolejí končících u jediné dodnes zachovalé památky na tuto větev- železniční most u soutoku Čierneho Hrona a Kamenistého potoka. Most jsem si opět po čase prohlédl, zdokumentoval a vrátil se zpět k odpočívadlu, kde jsem se posílil zásobami v mém baťohu a následně pokračoval dál v mé cestě údolím Čierneho Hrona.

Při cestě ze Svätého Jána do Hronce narazíme po asi půl hodině chůze na další bývalou odbočku jménem Selecká, odkud dříve vedli koleje do vsi Osrblie, pro někoho známou zejména biatlonovým centrem. Sem dnes též už koleje nevedou, ale ve vzduchu stále ,,lítají“ úvahy o tom, že by se do Osrblí mohli koleje opět vrátit a to kvůli tomu, aby se sem mohli zejména milovníci zimních sportů dostat i jinak, než jen autem, či autobusem, zároveň by to skoro s jistotou zvýšilo turistický ruch v regionů Čierny Hron, tak uvidíme, snad tyto plány vyjdou. Na Selecké také narazíme na další zajímavou památku a to obloukový železniční most, přes který vede provozovaná část železničky. Tak, popsal jsem vám další zajímavé místo v údolí Čierneho Hrona a teď už hurá do Hronce.

V rodišti slavného herce Ladislava Chudíka stojí za zmínku třeba zvonice z roku 1835, kde se dodnes mají nacházet čtyři zvony, z nichž původní je pouze jeden a to ten největší a nejstarší pojmenovaný Sv. Cyril a Sv. Metod. Zbylé tři byly zabaveny pro potřeby 1. Světové války, následně ale po této smutné kapitole dějin byly v roce 1924 odlity nové tři zvony, tak aby opět mohli v hronecké zvonici sloužit čtyři zvony. Zvonice žel nebyla v dobu mé návštěvy zpřístupněna, takže jsem se dovnitř nemohl podívat, tak alespoň zvenčí. Dále se nachází v Hronci římsko- katolický kostel sv. Klementa z roku 1826.

Ovšem Hronec je hlavně známí nejen železničkou, či jako rodiště herce Ladislava Chudíka, ale tím, že se zde nachází slévárna, jejíž historie sahá až do 18. Století a může se pochlubit jedním z významných prvenství- v roce 1810 zde byl vyroben první litinový most ve střední Evropě. Slévárna je provozní i v dnešní době.

Pro železničního fandu se v této obci nachází další zajímavost- křížení klasické (1435 mm) a úzkorozchodné (760 mm) tratě a to u místní pily, do Hronce totiž vede z Chvatimechu i vlečka klasického rozchodu, která je dnes hlavně využívána pro potřeby přepravy dřeva z místí pily. Díky tomu, že z Hronce do Chvatimechu vedou koleje s klasickým a úzkým rozchodem vznikla taková zajímavost, že po většinu cesty z Hronce do Chvatimechu, či naopak vedou tyto dva ,,rozchody“ vedle sebe, což naskýtá zajímavou podívanou hlavně při akcích pořádaných Čiernohronskou železničkou- příklad při otevírání sezóny souběžná jízda parních vlaků na obou ,,rozchodech“. Tak to by bylo ,,pár“ informací k obci Hronec a teď zase zpět k mému putování.

Po pohlídce Hronce jsem pokračoval k cíli mého výletu- do již několikrát zmíněného Chvatimechu, při cestě jsem v místní části Valaská ještě jednou potkal soupravu výletního vlaku v čele s dieselovou lokomotivou Rába a po projetí vlaku jsem bez výrazných zážitků došel až na most ve Chvatimechu- most, který se nachází nad soutokem hlavního Bieleho Hrona a Čierneho Hrona, který mi při tomto výletě dělal milou, příjemnou společnost.

Putování po Čiernohronské železničce jsem tedy na Chvatimechu zakončil, ale to železniční ještě úplně ne, šel jsem si totiž ještě nafotit jak zdejší mechanická návěstidla, tak i mechanické závory-již po několikáté, tentokrát ale z jednou překvapující změnou, dříve tříramenné závory jsou dnes pouze dvouramenné, trochu záhada, proč to tak je, ale pídit se po tom nějak nehodlám, když tak jen trochu, moje zvědavost mi stejně určitě nedá pokoj, znám se. V nedaleké Valaské jsem počkal na vlak do Brezna a odtud jsem musel už jen autobusem, protože do Tisovce už žádný vlak nejel, ale co, hlavně, že jsem se v pořádku do Tisovce vrátil, to je to hlavní.

A na závěr? Železnice, přírody a památek jsem si užil do sytosti, takže spokojenost se opět stala milým společníkem mé ,,maličkosti. Dobitý dobrou náladou a i žhnoucím sluníčkem jsem mohl zavelet k dalšímu výletu při mé dovolené na Slovensku, ale o tom je zase jiný příběh.

Ještě jedno, úplně na konec tohoto příběhu dávám odkazy na videa, které jsem natočil na Čiernohronce, tak snad se vám je podaří otevřít a prohlédnout, když ne, zadejte do vyhledávače youtube.com a v jeho vyhledávači Zeleznica 1909 (2) a tam mé ,,díla“ v sekci videa najdete.

https://www.youtube.com/watch?v=7NxODuqnYJ8

https://www.youtube.com/watch?v=U5jsYp3g4Ig