V zajetí skal... aneb z Osvětiman do Buchlovic

Před polovinou měsíce září ten „jaderný reaktor“, dočasně umístěný přes léto na obloze místo slunce, konečně vychládá a venkovní teplota se ustaluje na příjemné hodnotě 23 stupňů Celsia. Spolu s ní v hlavě naskočí vzpomínka na jeden rest: „Teď by to šlo!“

A tak, v sobotu před výplatou, vidí zlínské busové nádraží do jednoho z vozidel nastupovat rozdychtěného poutníka, který vyráží do prostoru mezi Osvětimany a Buchlovicemi dokončit průzkum méně známých skalních útvarů. Po krátkém mezipřistání v Uherském Hradišti přestupuje na další bus a úsvit plný slunce už sleduje z míst, kde musel objevnou cestu před několika týdny kvůli sluneční výhni přerušit – před restaurací v Osvětimanech.

Dnes ji ale míjí bez povšimnutí, neboť itinerář cesty je nabitý a neúprosný. Nejprve se ale musí po žluté dostat k chatě Jantar a po lesní silničce vystoupat k blízkosti vrcholu Čertova kamene. Když míjí místo se skalkou Pilařkou, odskočí ji – jako správný gentleman – pozdravit. O něco výš mu cestu zkříží poněkud nesourodý pár, trmácející se shora s prázdným košíkem. Sympatický dědoušek s malým vnukem se při lovu hub v lesích ztratili a jsou navedeni správným směrem do civilizace.

Protože je ale každý dobrý skutek vzápětí zaslouženě potrestán, dostává se o kus dál poutník na místo, kam dneska nechtěl – k Zikmundovým skalkám. Stačí ale odbočit po lesním ostrohu na opačnou stranu a brzy prochází po zajímavém hřebeni, jehož tvar napovídá, že se pod jeho povrchem nachází spící lochneská příšera. A tak tiše – ať se ta potvora nevzbudí!

Rád by vyroval i ty houbaře, kteří – o co mají méně v košících (nic neroste!), o to více v lese řvou, ale pak mávne rukou: „No a co – ať si je ta dračice klidně sežere!“

Pak prochází okolo drobnějších skalních výchozků a najednou se ocitá nad hlubokým žlebem, na jehož dno padá velmi strmý svah. Když vidí, jaký problém má s terénem jelen s prchající laní, myšlenka na sestup jej opustí. Jen o kousínek dál narazí na větší hrb hřebene, který se směrem do údolí mění na menší mrazový srub. Při pohledu dolů vidí těch skalních výchozů víc a ten nejnižší tvoří vrcholek většího skaliska. Ano, tady někde dole by se měla nacházet (v lidových bájích tolik opěvovaná) Čertova skála!

Však už ji před časem hledal, ale namísto ní našel na hřebeni o kus níž skalní věž Kulatinu...

Dnes ale až v morku kostí cítí, že už mu tajemná skála neuteče. Ale - než se k ní dolů svahem spustí, je třeba tělu doplnit kalorie a plícím dodat trošku osvěžujícího nikotinu – šak mu ten „kameň“ zatým neuteče!

Sestup je krušný, bez Kanad by to asi nedal, ale cesta dolů je zpříjemněna mnoha zajímavostmi. Skalní výchozky jsou protkány bizarními otvůrky a předivy voštin a překvapí i jejich barevné tóny. Pak už stojí na plochém temenu větší skály a pohled dolů na lesní cestu, nacházející se asi o 15 m níž, napoví, že tento kámen bude asi pěkný macek!

Takže – opatrně vlevo lesním svahem až na dno rokle, kterým se tady v Chřibech říká žleby, a pak už se dokořán vykulenýma očíma kochat pohledem na pitoreskní a naprosto fantastické pískovcovo-slepencové skalisko. Poutník je jím tak nadšen, že se od něj vůbec nemůže odpoutat!

A když tak konečně učiní, je to jen na chvilkový odskok k blízkému skalnímu útvaru Vrtalka. Je též opředen mnoha pověstmi, ale rozdrobený mrazový srub na něj žádný větší dojem neudělá.

Proto se raději vrací zpět, aby se mohl dosyta nabažit všech těch geomorfologických ozdob, které se dostaly na údolní stěnu skály, „zasvěcené“ sice samotnému vládci temnot, ale na níž přitom se zalíbením spočinula tvořící ruka Hospodinova.

Podle tulákova mínění je Čertova skála jedním z největších klenotů neživé přírody v celých Chřibech, ale místo jejího výskytu znají jen fajnšmejkři, neboť k ní není vyznačena žádná turistická cestička. Což je na druhou stranu i dobře – díky tomu se nám ještě zachovala místa, kde meditování v přírodě nenaruší „hovor“ turistů, hulákajících z plných plic do svých mobilních aparátů!

Zrovna na jednoho takového na kole – ale byla to pro změnu Ona – poutník narazí o kus níž v údolí, kde jeho lesní cesta vyústí na silničku, spojující Osvětimany z hřebenem Chřibů. Ještě že má ta lesní komunikace, vedoucí k Čertově skále, takový sklon, že je pro cykloturisty nedosažitelná!

Zhruba o 1.5 km se poutník při cestě nahoru údolím ocitne na hřebeni s červenou magistrálou, ale on pokračuje stejným směrem dál terénem a po zdolání posledního svahu se ocitá na kótě Hroby.

Je to velmi zvláštní místo. Pokud se zde ocitnete ve chvíli, kdy je slunce ukryto za těžkými šedými mračny, možná na vás padne tíseň. Už jen to jméno - Hroby! A to, co je vidět kolem, jen podtrhuje jeho pochmurnou atmosféru. Všude se válí spousta pískovcových balvanů a skalek, jejichž povrch je částečně pokryt mechem. Mezi nimi se černají jámy, připomínající čerstvě vykopané rovy (ve skutečnosti je mají na svědomí "hledači pokladů") a celá atmosféra jak z hororu je podtržena kamennou mohylou, do níž je zasazen dřevěný kříž!

Ano, Hroby jsou zajisté pamětihodným místem, ale ne kvůli tomu, co je zde k vidění, ale kvůli tomu co zde lidé vidět chtěli...

Není to tak dávno, kdy se mezi věřícími roznesly fámy o zaručeně pravém místě, kde je nutno hledat hrob svatého Metoděje. Prvotní pozornost se soustředila především na Hradisko sv.Klimenta u Osvětiman, neboť lidskou představivost inspirovaly hlavně základy prastaré stavby. Ale hledání hrobu bylo neúspěšné.

Ve třetí čtvrtině 19.století přichází na stupavskou farnost nový farář - Vavřinec Sigmund. Pod kněžskou sutanou se ale neukrývá jen silně věřící člověk, ale také vlastenec. A navíc veliký romantik, fantasta a snílek. Při procházkách okolním krajem na něj silně zapůsobí tzv.Svatá hora nad Stupavou (Hroby) a on na jejím vrcholu ve své fantazii vidí pozůstatky starého chrámu, pod jehož sutinami se kdesi ukrývá bájný hrob jednoho z věrozvěstů. Tyhle představy si nenechává jen pro sebe, ale nasazuje je do hlav i svým ovečkám. Jeden z největších chřibských badatelů a propagátorů cyrilometodějské tradice sem pak vodí nejen školní dítka, ale i procesí a káže lidem o významu místa. Než ale dojde k nějakému většímu průzkumu, farář v roce 1893 umírá. Zájem o Hroby uvadá a na čas mizí v propadlišti dějin. A až do třicátých let následujícího století si tajemný vrch nechává svá tajemství dál pro sebe.

Pak se na scéně objevuje žena - Klementína Maštalířová. Už od nejútlejšího věku její vědomí absorbuje desítky svatocyrilských pověstí a bájí a ona se posléze stává nástupkyní prvního hledače svatoklementinského hrobu. Což není nic překvapivého, neboť její matka pracovala jako služka právě u faráře Vavřince Sigmunda a v době jeho smrti Klementina dovršila právě 18 let. V roce 1926 má žena s velmi bujnou fanzatií první "vidění" o místě hrobu. První kopání (u křižovatky cest u hájovny Na Pile) je bohužel neúspěšné. O tři roky později má jinou vizi: zjeví se jí dívenka v růžových šatech a užaslé Klemetině zvěstuje, že na vrcholku Hrobů se v hloubce pěti metrů (!) nachází kamenná deska, která je na obou stranách popsaná neznámým písmem a to slouží jako návod k nalezení pravého hrobu s Klementovými ostatky.

V roce 1932 Klementina získává od majitele pozemků povolení k vykopávkám. Jejími pomocníky se stávají syn Robert a pasekář A.Vaďura. A brzy se k nim připojí ještě Jan Burian z Medlovic. Přichází 24.červen roku 1932, páteční poledne a jejich krumpáče v hloubce pěti metrů (!) zavadí o podivný, lidskou rukou opracovaný kámen. Má tvar kamenné desky o rozměrech 80 x 60 x 15 centimetrů a je oboustranně popsán písmem, připomínajícím hlaholici a navíc je na něm vyryt obrázek biskupské mitry!!

Na lid první republiky má tento nález účinek atomovky! Nejen z Moravy a Čech proudí na Hroby tisíce lidí, ale poutníci přicházejí i ze Slovenska a z Rakous. A to má měl, prosím, na svědomí pouze tisk a rozhlas, neboť jiná média v té době ještě neexistovala! Příležitosti se chopili i obchodníci a okolo místa slavného nálezu vzápětí vyrostlo množství stánků, nabízejících rozzářeným poutníkům také nějaký ten suvenýrek, klobásku, párky a samozřejmě pivečko. V kronice blízké obce se pak psalo, že Hroby tehdy navštívilo asi 30 000 věřících zvědavců. (Podle tisku jich prý ale bylo téměř desetkrát víc.)

Pak ale bublina splaskla - deska byla odborníky prohlášena za falzifikát! Klementině bylo další kopání zakázáno. A ona roku 1963 v požehnaném věku 88 let umírá, aniž by došla naplnění svých "vizí"...

Ještě poslední pohled na to zvláštní místo, a pak poutník mezi skalkami a balvany sestoupí ke zpevněné lesní cestě. Je doprovázena značkou zelené turistické trasy. O kus dál se z ní pocestný odpojí, aby vyhledal „Skalní srdce“ Maršavy.

Tak zněl popisek k obrázku bizarní skály z přírodní rezervace, který před časem objevil na netu. Bohužel chyběl popis, kde přesně se objekt nachází, neboť věc má háček.

Jaký? Přírodní památka Maršava má sice rozlohu jen 2.4 ha, ale skládá se celkem ze čtyř částí, které jsou (až na ty dvě největší) od sebe vzdáleny asi 400 metrů. A pak něco hledejte ve zdejším, místy těžko prostupném terénu...

Poutníkovy kroky proto z kopce dolů směřovaly spíše našikmo a vlevo, kde se podle mapy měla nacházet nejvyšší část rezervace. Enklávy PP Maršava se totiž rozkládají v nadmořské výšce od 310 až do 465 metrů. O nějakou chvilku později se z "normálního" lesa dostal na spodní hřeben, od něhož divočejší lesní svahy doslova padaly dolů do kaňonu Dlouhé řeky.

Hlavním bodem průzkumu se stal hřeben, z něhož směrem na sever vyrůstaly kupy, připomínající hrby velblouda. Na tom prvním se pod příkrovem hvozdu pyšně vypínal myslivecký posed a druhý byl korunován pásem rozježených skalek nevalné estetické hodnoty. Poněvadž byl směrem k další části rezervace lesní terén nepřívětivý, rozhodl se tulák pro poslední část PP nad údolím Dlouhé řeky.

Až k ní ho spolehlivě přivedla jeho soukromá "skalní Tamara", kterou má zabudovánu v nose. Kupodivu zde nad horní částí rezervace prochází lesní cesta, která se téměř dotýká velkého skalního útesu, prudce spadajícího dolů k Dlouhé řece. Na svazích bohužel žádnou bizarní skálu, připomínající lidskou aortu nevidí, a tak bere zavděk procházkou po hřebeni útesu, rozježeném množstvím balvanů a skalek. Obyčejné skaliny najednou počaly přecházet do velmi utěšených tvarů a podob... a na samém konci pěšiny na něj narazil!

Skalní srdce Maršavy totiž není velkou skálou, ale "pouze" dvojicí nesmírně pitoreskních skalek - a kdyby to nebyly kameny, ale lidé, jednalo by se o téměř dokonalá dvojčata!

Bizarní tvar nejenom jim, ale i okolním skalkám, dodávají hlavně hluboké kruhové či oválné dutiny, rozvrtávající skalní masu v libovolných (přírodou vytvořených) roztečích tak, že pohled na ně zalahodí nejenom očím milovníků skal.

Přírodní památku Maršavu ale netvoří jen skalky a skály (byť bizarních tvarů), ale všechny ty kameny jsou obrosteny zbytky původních bučin, připomínajích místy horský prales. V lese převládá hlavně buk lesní, ale setkáme se tu i s javorem klenem, smrkem ztepilým, jeřábem břehem, lípou srdčitou, dubem zimním, modřínem opadavým a nahoře na skalínách též reliktními bory, tvořenými borovicí lesní.

Pod stromy se nachází bohaté bylinné patro, v němž se botanici zaradují např. nad lipnicí hajní, rozchodníkem velkým či ostřicí chlupatou.

Entomologové zajásají nad výskytem střevlíka svraštělého, myslivci nad bohatým výskytem jelena, srnce a prasete divokého... a turisté a tuláci zase nad dobře zachovaným kusem nádherné přírody!

Sestup na asfalt silničky v kaňonu Dlouhé řeky (ve skutečnosti Boršického potoka) byl sice krušný, ale dalo se to ustát. Namísto odpočinku ale poutníka čeká zase výstup do výšin. Tentokrát pod rozeklanou hradbu Zbořených zámků, nacházející se vysoko nad tiesňavou.

I když je tohle místo opředeno pořádným klubkem báchorek a pověstí, nejedná se o zbytky feudálního sídla, ale o mohutnou skálu. Výstup k ní je tak krkolomný, že jen těžko pochopíme, proč právě sem lidé ve svých představách umístili pozůstatky jakéhosi zámku.

Ale zase musíme ocenit, že v tomto případě prošla jejich fantazie inovací a nesvádějí to (jako obvykle) na to, že ji sem přinesl čert!

Mohutné skalisko není typickým mrazovým srubem - začalo procházet pomalou metamorfózou na skalní hradbu. Prozatím je vlivem eroze obnažen jeho téměř padesát metrů dlouhý vrcholek a hlavně jižní a severní strana. Zatímco jižní tvoří jedna jediná, ohromná ukloněná plotna, pokrytá mechy, severní strana nabídne pohled na vysoké, svislé (místy rozeklané) impozantní skalní stěny.

Kvalitního tvrdého pískovce a slepence si cení hlavně horolezci. Však bývaly jejich oblíbeným cílem už v 70.letech minulého století. Tehdy jí nazvali Cvičitelskou skálou a vyznačili si na jejích stěnách několik cest. Pak o ni zájem pohasl, ale s počátkem osvíceného třetího tisíciletí byla znovu "objevena" a dnes si zde skálolezci mohou vybrat až ze třiceti nabídek toho, co chtějí slézt.

Trochu zarážející je fakt, že je několik lehčích cest situováno právě na tu plotnovitou a mechem obrostlou jižní stěnu, což by asi v přírodní rezervaci být nemělo...

Zbořené zámky jsou totiž dominantou největší části PP Maršava a tato enkláva leží 200 metrů pod hranicí veliké přírodní rezervace na Holém kopci. Pokud si dáme tu práci a projdeme se pod úžasnou severní stěnou Zbořených zámků, zjistíme, že skály nad našimi hlavami dosahují výše asi 16-17 m.

(Dvacet, jak je uváděno v pramenech rozhodně ne, neboť to bychom museli do její výše započítat i část strmého lesního svahu).

Následný prudký sestup poutníka přivede na hranici sil. A tak je moc rád, že se nedaleko odsud nachází rybník Na Pile s posezením na břehu u tábořiště, kde může dát spočinout svým rozbolavělým spodním údům.

Ale odpočinek nelze protahovat donekonečna, neboť jej čeká ještě dorazit poslední úsek cesty: ten napřed vede ke stejnojmennému rozcestí s velkým krytým altánkem, v němž zanechali neznámí návštěvnici nepředstavitelný nepořádek. Honem odsud pryč!

Kousek dolů údolím směrem ke Smraďavce, pak vlevo vbok a výstup do bočního travnatého žlebu, kde se pod lesem ukrývají dvě velká vodní oka, patřící malým rybníčkům. Pak vzhůru lesem až ke Karlově skále. I když jde poutník v hlubokém zamyšlení jen tak nazdařbůh, nosík jej vede naprosto neomylně až ke skalisku.

První skála se nachází hned pod turistickým přístřeškem u lesní asfaltové silničky, která vede do osady Újezda u Buchlovic. Silnička není doprovázena žádnou turistickou značkou, ale k nedaleké skále Zbojník (a i k samotné "Karlovce") vede místní značení, takže zabloudit nelze.

Vlastní Karlova skála je asi 12 m vysoké skalisko, jehož severní plotnovitá strana je pokryta mechem, ale ta jižní je naprosto fantasticky vypreparovanou stěnou. Stěnou z pískovců a slepenců magurského flyšového pásma, v níž si uherskohradiští horolezci dosud vyznačili 25 cest. K tomu, abychom mohli dostatečně ocenit nadmíru estetický skalní útvar, ale nemusíme být nutně skálolezcici - stačí stanout pod jeho úpatím.

Směrem k jihu je po chodníčku, sestupujícím v lesním svahu v délce asi 200 m, přístupna druhá Karlova skála.

Pěšina z mělkého sedla vystoupá na skalnatý suk, z něhož na tři světové strany spadají skalní stěny, vysoké až deset metrů. Vrchol skaliska tvoří jakýsi rozdivočený skalní hřeben, který je místy pokryt reliktním borem a směrem k jihu umožňuje výhled do údolí Dlouhé řeky a na protější zalesněné stráně chřibských kopců. Nejzajímavější částí této skály je její západní stěna, členěná čtyřmi komíny, které z ní v rámci Chřibů učinily naprostou kuriozitu.

I toto skalisko je oblíbeno skálolezci, což dosvědčuje 21 vyznačených cest. Tulák tady byl už několikrát, ale to už bylo před lety. Nejhezčí návštěvou byla ta první, kdy na skálu s manželkou narazil po celodenní túře Chřiby a "trefili" se zrovna do západu slunce.

O něco později ji navštívili, když bylo její zalesněné okolí vybarveno těmi nejnádhernějšími odstíny, namíchanými v paletě malíře jménem Podzim.

Ta dnešní návštěva ale poutníka zklamala, neboť místo, z níž byl na skálu nejhezčí výhled - z paseky směrem na západ - beznadějně zarostlo!

Stejně tak i nejbližší okolí nádherné skály, a tak k focení chybí odstup. Samozřejmě, že to není lhostejné ani horolezcům. (S jedním starším a velmi rozumným se zde setkal. A právě on mu prozradil, že se této spodní skále odjakživa říká Ševcovská.)

Ale bohužel ani skálolezci nemůžou skalisko svévolně odlesnit. Tohle záleží na nejbližší lesní správě. Přesto to někde jde, čehož jsou příkladem Čertovy skály u Hošťálkové: v jejich nejbližším okolí sice rychle rostou smrčky z nové výsadby, ale od skal byl zachován asi desetimetrový odstup!

Tulák se s horolezcem srdečně rozloučil a při cestě dál ho pak mrzelo, že se zapomněl zeptat, po kom vlastně dostala Karlova skála své jméno...

A hrome - že by tu někdy byl i náš zlatý slavík, Karel Gott?!?

Posledním cílem se stává skála Zbojník. Ve skutečnosti se jedná o bývalý pískovcový lom, na jehož dně se nachází tábořiště. Ale na tu 18 m vysokou stěnu, nad níž se má do KRAJINY otvírat hezký výhled, už tulák neleze... neboť mu rapidně ubývá sil.

A proto raději pokračuje do Újezdy a po překročení nebezpečné silnice podél místních vinohradl do blízkých Buchlovic. Sluníčko pomalu klesá za obzor a posledními paprsky ozáří impozantní kostel sv.Martina, sousoší věrozvěstů, a pak ještě tu rozkošnou fontánku na zrekonstruovaném buchlovickém náměstí.

Ale uondaný poutník už ty krásy moc nevnímá, neboť hledá nejbližší útočiště sténajících... a teprve po naleznutí nejlepšího přítele člověka (pivo) se jeho zrak znovu rozzáří a před odjezdem busem směrem k domovu se po té kráse ještě jednou pořádně porozhlédne...

Ale ještě nemá vyhráno: v Hradišti, kde přestupuje, se ten den konaly slavnosti vinobraní a spolu s kulturním programem byla otevřena i bývalá věznice. Vší té slávy se účastnily tisíce lidí. A půltisícovka z nich byla ze Zlína a ta se hodlá domů vrátit dálkovými busy. Jedou bohužel jen dva, a když se poutník zařazuje na konec jedné dlouhé nekonečné fronty, vidí to na odchod na vlak a příjezd domů tak před půlnocí, neboť ty busy přece nejsou nafukovací!

Ale život lidský je někdy doprovázen i nějakým tím zázrakem. A tak se stalo i nyní: najednou přijíždí ještě jeden autobusek, náš tulák se k němu spolu s ostatními čekateli z chvostu řady rozběhne... a nejenom, že se dovnitř dostane, ale je dokonce posledním cestujícím, který v busu ještě i na sedadlo usedne.

Ale i tak je cesta do Zlína velikým utrpením a on lituje, že nechal špunty do uší doma, neboť osazenstvo busu je slavnostmi vína a obžerství poněkud rozdivočené a ten zpěv ovíněných žen se skutečně nedá poslouchat ani omylem!