Na prohlídce hradu Buchlova
Dětská dušička potřebuje k rozvoji množství podnětů, z nichž k těm nejdůležitějším patří pohádky. Blahoslaveni budiž rodiče, kteří je po večerech svým potomkům čtou i v dnešní moderní době... ale ani já o ně naštěstí nebyl ošizen. A díky nim se mnou už v dětském věku lomcovala fantazie přímo bezbřehá.
Naproti mému rodnému domu se dodnes na ostrohu nad městečkem vypínají zříceniny bývalého královského hradu (či spíše pohraniční pevnosti), ale v časech mého dětství z ní byly viditelné jen ruiny dvou věží, hradby a zbytek byl ukryt pod lesním porostem. Ne, tohle hrad, v němž by mohli přebývat králové, princové a princezny, nebyl a tím prvním opravdickým pohádkovým sídlem viděným očima malého předškoláka se stal až Buchlov.
Není divu, že po jeho prohlídce mezi námi dvěma vznikla láska, která dosud nezrezivěla, a jak šel čas, došlo k řadě dalších radostných setkání. Velmi hezkou návštěvou byla i ta, kterou jsem realizoval s manželkou před více jak patnácti lety, při níž se naše nožky poprvé prošly po dlažbě zrekonstruované hradní kaple, ale pro změnu byl kvůli opravě nepřístupný zase taneční sál.
Před několika lety jsme si ji chtěli zopakovat, jenže kvůli státnímu svátku to na něm i v podhradí vypadalo jak na národní pouti a my zbaběle uprchli.
Od té doby mnou čas od času zacloumala touha, přerůstající až k bolestnému pnutí a další návštěvu kupodivu uspíšilo serfování po netu. Stalo se tak v zimním období a já od té doby z okna netrpělivě vyhlížel příchod jara a hezkého počasí, neboť jeden z nových prohlídkových okruhů měl název Buchlov v proměnách času a sliboval návštěvníka protáhnout naprosto všemi dostupnými interiéry.
Čekal jsem jen, zda se moje drahá polovička po druhé operaci trochu zmátoří a výlet podnikne se mnou, ale nestalo se a já na něj jednu nádhernou májovou sobotu musel bohužel vyrazit sám. Samozřejmě byla návštěva spojena i s „menším“ pochoďáčkem: brzy ráno jsem vystoupil o kus dál v Chřibech u Starých Hutí a vzdálenost mezi Buchlovem překonal velkým obchvatem přes Buchlovský kámen a teprve od samoty Zikmundov byl zvolen přímý směr k cíli.
(Poněvadž mne ještě čekal průzkum skalního městečka ve srázech pod Barborkou, řešil jsem ještě doma dilema, zda jet v kanadách – jenže to bych se asi neobul do papučí. Takže jsem chodidla raději nazul do tenisek a manželce i sobě slíbil, že si dám při poletování po skalách maximálního bacha.)
Na okénko hradní pokladny jsem po desetikilometrové štrece zaklepal již brzy po deváté hodině ranní a ke vstupence o hodnotě 200 korun českých se mi k převeliké radosti dostalo i bonusu v podobě neomezeného fotografování hradních interiérů.
Jelikož byl čas prohlídky už za deset minut, stačil jsem pořídit jen několik obligátních obrázků hradní siluety a rychle se přiřadil k nevelkému hloučku zájemců, kteří si též přáli vidět celý hrad a ani výše vstupného je od toho neodradila. Pak už si pro nás přišla sličná mladá průvodkyně, jejíž očka byla chráněna skly brýlí. Nejprve nás čekal výstup po velmi strmém schodišti - (kolena, kolena, Štěpáne!) - až na terasu, kde v minulosti zasedalo lovčí právo a vedle níž roste ta slavná Lípa neviny. Následovalo vydechnutí a krátký odpočinek, při němž byly naše slechy promasírovány shrnutím stručné historie Buchlova z úst slečny průvodkyně.
Dnešní podoba původně královského hradu vznikla až po čtyřech stovkách let přestaveb a rozšiřování a jeho počátky jsou svázány se stavební hutí cisterciáckého kláštera na Velehradě. Z té doby zůstal v „černé kuchyni“ zachován románský oblouk. Hrad byl vystavěn na skalnatém hřebenu, z východu i západu chráněn dvěma mohutnými hranolovými věžemi (donjony) o základnách 10 x 10 m a tři metry silnými zdmi. Prostor mezi nimi později vyplnil krátký palác s plochými stropy a v patře se sálem. Současně vznikla severní hradba ohraničující nádvoří a spodní část průjezdní věže. Stěny paláce zdobila hrotitá gotická okna, ale nejreprezentativnější hradní místnost – raně gotická kaple, zůstala po smrti krále „železného a zlatého“, Přemysla Otakara II., nedokončena. Velmi vysoká umělecká úroveň jejího interiéru došla zaslouženého ocenění až po dlouholeté rekonstrukci, při níž se musela odstranit i všechna ta rušivá překlenutí a přizdívky.
Buchlov se stal díky svým dvěma věžím a palácům mezi nimi typickým příkladem hradu tzv.podunajského typu. Od patnáctého století byl palác rozšiřován, další přistavěn k severní hradbě a obě věže byly propojeny. Hradem královským přestal být roku 1511, kdy jej získal Archleb z Boskovic. Později jej vlastnili Liechtenštejnové (a další) a posledním zástavním pánem se stal Adam z Cimburka. (Tento rod zbudoval i ty krásné žebrové klenby, které jsme pak mohli shlédnout v některých místnostech a rozšířil podhradí např. o budovu purkrabství.)
Raně renesanční přestavba se stala doménou Jana Ždánského ze Zástřizl. Při ní byl důkladně opevněn i celý spodní hrad, přibyla věž v západním nároží i ta věž Andělka, v níž byl až do konce svého života bez nároku na vycházku ubytován nejznámější buchlovský loupežník. Vznikly i nové hospodářské budovy a cisterny. Nahoru do vlastního jádra pak byl zbudován v hodinové věži nynější vstup se schodištěm už jen pro pěší.
Velkorysý svatební dar ženicha Jiřího Zikmunda ze Zástřizl nevěstě – vedlejší taneční sál, jehož cenný renesanční interiér za chviličku uvidíme, byl vystavěn roku 1602.
Syn Jiřího, Milota, pak v přestavbách hradu pokračoval a stejně tak se tady až do konce sedmnáctého století činili další páni Buchlova - rod Petřvaldských. Ti zbudovali v hradbách okolo nádvoří ochozy a na prvním nádvoří vznikla brána a raně barokní bastion. Barokně byly upraveny i některé interiérové klenby a rovněž paláce obklopující třetí nádvoří získaly barokní fasádu.
Dalšími majiteli – rodem Berchtoldů, už byl hrad obýván jen sporadicky. Bratři Leopold (lékař) a Bedřich (botanik) si za své hlavní sídlo zvolili buchlovický zámek. Hradní interiéry ale zaplnili množstvím cenných předmětů, které nasbírali za svých cest po světě a už od roku 1848 zde bylo veřejnosti přístupné muzeum.
Tak, přednáška o historii je u konce a nás nyní čeká prohlídka sálů a místností a „pochod časem“ od renesance přes gotiku až k baroku, přičemž jsou všechny stavební slohy samozřejmě doplněny i nábytkem z příslušného období.
Nejprve navštěvujeme renesanční taneční sál, v němž vesele trsali naši předkové a v současnosti zde svá těla mohou při slavnostním obřadu rozvlnit i novodobí svatebčané. Následuje průchod branou do vnitřního jádra, kde jsou po obou stranách umístěny strážnice a jen co se pokocháme pohledem na exteriér paláce, obklopujícího dokola dokolečka celé poslední hradní nádvoří, vede nás průvodkyně k tajemnému otvoru na jeho konci - cisterně.
Zajímavé jsou interiéry černé kuchyně, pece i strohé středověké místnosti, přikrášlené výstavkou starého kování, zámků a hmoždířů.
Zornice nás, mužů, pak radostně rozšířil pohled na všechny exponáty historické zbrojnice, no a když jsme se jich dostatečně nabažili, následuje už to hlavní: přechod přes hradní dvorek vydlážděný kočičími hlavami ke schodišti a po něm do patra hradního paláce. Nejprve jsou nám rozdány papuče, ale i když kvůli velikosti slečnu průvodkyni poprosím o ty největší, tak tak do nich své velké čapy narvu.
(Při chůzi na ně stále musím dávat pozor, po podlahách se sunout jak slimák... a pak stačila při prohlídce berchtoldských sbírek, kdy jsem se plně věnoval focení, jen chvilková nepozornost... a tu najednou jeden pán zdvihne něco nad hlavu a zvolá – Neztratil někdo něco?... a pohled na mé nohy vyšle do mozku zprávu, že se oním sirotkem stalo mé levé chodidlo!)
Papučky tedy nazuty a nyní nás čeká prohlídka tím „nej“, co je zde k vidění. Nejprve vstupujeme do barokní knihovny a odtud pro změnu do impozantního sakrálního prostoru hradní kaple.
V další, už „civilní“, místnosti zasedalo lovčí právo a v té následující jsme se seznámili s gotickými plastikami svatých i světic. K nejcennějším exponátům patří replika Buchlovské madony a samozřejmě i ten obraz Poslední večeře Páně. Hned nato čeká na naši prohlídku největší hradní prostora - Rytířský sál. V jeho rohu zmerčíme i tolik proslulé odpadové korýtko, do něhož si hodující páni ulevovali, aby mohli pokračovat ve žranici, a které je příkladem toho, že je aneroxie toliko novodobým výmyslem.
Přecházíme do renesanční místnosti pánů ze Zástřizl, následuje barokní ložnice a salónek. Další komnata – Uherský pokoj, se od těch předešlých liší, neboť jeho stěny i vitríny zdobí expozice o válečnictví. Jeden z hradních pánů se prý kvůli zvolení té nesprávné strany, za niž měl bojovat, dočkal tady na Buchlově dokonce i doživotního domácího vězení!
Pak už procházíme proslulými Berchtoldovskými sbírkami, zahrnující ukázky živočichů i fauny ze světa a nahlédneme do kabinetu a salónku Leopolda, v němž je umístěna i modrá pohovka, na níž umřel. V Buchlovicích totiž založil špitál, léčil nemocné tyfem a při pitvě jednoho zemřelého se smrtelně nakazil.
Následuje pracovna jeho bratra botanika – Bedřicha, která je ozdobena cennou olejomalbou Mastičkáře od Petra Brandla, no a pak už nás čeká tajemná místnost s egyptskými sbírkami, jíž dominuje mumie a obraz sfingy.
Slečna průvodkyně nám tady vypráví pověst o buchlovském strašidle a je to tak sugestivní, že když rukou s klíčemi ukazuje ke stropu, kudy bubák odlétal, a pak těmi klíči najednou mrští o podlahu, div se od leknutí nepotentujeme!
Zlatým hřebem je výstup na vyhlídkovou plošinu jedné hradní věže a pohled do okolí, na který se nezapomíná. Okolo nás mírný větr věje a nese pozdrav od hradu Buchlova dolů do slovácké nížiny, ale dost možná že nejen tam, ale že dofičí až k těm vzdáleným vrcholkům pohraničních Bílých Karpat.
A tím naše (hodinu a třičtvrti dlouhá) prohlídku hradu končí a my se všichni po schodech vracíme na spodní hradní nádvoří.
Není ale třeba hned spěchat od hradu dále, neboť návštěvníkům jsou zde k dispozici ještě dvě velké výstavní sklepní prostory, vyplněné výrobky uměleckých řemesel, minerály i jinými předměty. A také pohostinné interiéry hradní krčmy, v níž nabídka teplého jídla kupodivu není vůbec předražená, ale nám, tulákům, které ještě čeká průzkum skal, stačí zahnat hlad i jedním pivem.
Před definitivním odchodem z Buchlova a rozloučením se je pak třeba alespoň krátce omrknout menší muzeum s modelem hradu, a to jsem samozřejmě učinil i já...