Vracíme se z Broumovska – projíždíme jihem Královéhradeckého kraje

Po víc jak dvou dnech putování po Náchodsku jsme se přesunuli o kousek jižněji tohoto Královéhradeckého kraje. Nějak nám tento kout naší republiky stále uniká a Ota má na své rozhlednové mapě bílá místa. Musí je tedy zaplnit.

Ráno jsme opustili Nové Město nad Metují a po nezdařené návštěvě dřevěného kostela ve Slavoňově míříme do Dobrušky, rodiště vlastence F. L. Heka, jehož život se stal námětem pro román Aloise Jiráska, kde však vystupuje pod jménem F. L. Věk. Je zde pivovar a v blízkosti nám. F. L. Věka také rodný dům F. L. Heka, synagoga a přístupná radniční věž.

V pivovaře byl velký výběr piv za velice pěkné ceny. V jeho blízkosti necháváme i auto a okolo kostela sv. Václava jdeme na náměstí. Jsou tam trhy, stánek zde má dokonce i pán, u kterého jsem v Broumově koupila žinčicu. Byla tak výborná, že si kupuji další, tentokrát i slaninu, špek a brynzu. Výstup na radniční věž je dokonce s výkladem o historii města. Samozřejmě se jdeme podívat i k rodnému domku F. L. Heka, ale na prohlídku nejdeme. Přes náměstí a okolo synagogy se vracíme k autu.

Rozhlednu Osičina o kousek dál na jih nesmíme vynechat. Je skoro na trase. Bohužel v této době je otevřena jen o víkendu. Nechá se však ní dojet autem, je to tedy pro nás aspoň vhodné místo na přípravu oběda. Nechá se tady i schovat před větrem. Tady by se nechalo dobře i přespat, jenže je ještě brzy. Ze silnice na odbočce k rozhledně je i trochu vidět do dálky.

Vracíme se do obce Přepychy a zastavujeme u barokního kostela, který nás cestou k rozhledně zaujal. Bohužel i ten je zavřený, ale je hezký a má hezké okolí.

Stáčíme to na západ. O 15 km dál je rozhledna Libníkovice. Od silnice se musí kousek pěšky. Nevypadá zrovna moc pevně, také na ni může max. 5 osob. Přemýšlíme, zda v tom větru to s námi nespadne, ale zvědavost je větší. Výhledy na dvě strany jsou poměrně daleké. ale raději se nahoře dlouho nezdržujeme.

Rozhleden zatím bylo dost. Měníme předmět našeho zájmu a směřujeme jižním směrem do Bělče nad Orlicí, kde je pivovar U Hušků. Je to hezká budova – zvenku i uvnitř, s velkým venkovním posezením. Dva druhy piva mají v lahvi, černou Carevnu 13 jen na čepu. Po obědě mám takovou žízeň, že si dávám tu Carevnu. Původně jsem chtěla jen třetinku, ale když jsem zjistila, že mezi malým a velkým pivem je rozdíl jen 3,- Kč, neváhám. Dávám velký, Ota určitě taky ochutná. Při placení jsme ke třem pivům dokonce dostali 3 malé balíčky ostrého praženého sladu. V autě jsem pochopila, proč to rozdávají. Je to tak ostré, že se to skoro ani nedá jíst.

Ještě bychom chtěli zvládnout rozhlednu Milíř ve Vysoké nad Labem, která by měla být otevřena do 18. hodin. Budeme mít co dělat to zvládnout. Znamená to projet Hradcem Králové. Jeho prohlídku necháváme na někdy jindy, až bude víc času. Teď už fakt nestíháme. Jako navigátor jsem tentokrát průjezd městem úplně nezvládla, ale nakonec jsme pod rozhlednu přece jen dojeli, snad včas. Ze silnice k ní není daleko, dokonce je na kopci vidět, ale je to pěkný stoupák. Snažím se, sotva dýchám, do 18. hodiny však moc času nezbývá. Tak ať nám nezavřou před nosem. V 17,50 jsme na kopci, tedy Ota. Já za ním stále ještě supím. Vstupenky se kupují v občerstvení za rozhlednou. Je to dobré - prodávají nám je bez problémů, ani na nás nenaléhají, ať sebou hodíme. Rozhledna je moc pěkná, výhled je kruhový a daleký. I místo pod rozhlednou je určitě oblíbeným cílem na procházky nejen s dětmi. V blízkosti rozhledny je dokonce jeden ze starých trigonometrických bodů.

Dolů už pospíchat nemusíme, konečně se můžeme podívat i na panely naučné stezky, která je tomuto kopci věnována. Jsme spokojeni, dokonce jsme to zvládli bez deště, i když deštník už jsme s sebou měli. Zataženo je pěkně.

Poměrně nedaleko západním směrem je v obci Praskačka rodinný pivovar Propper. Plánujeme večerní posezení v hospůdce a doufáme, že někde šikovně zaparkujeme a přespíme. Vyšlo jen to druhé. Kousek za obcí je rybník, na mapě označen Písník Praskačka. Dole u rybníka je domek a ze všech stran cedule Soukromý majetek, vstup zakázán, prostor je monitorován. Tak jsme zůstali na cestě kus od domku. Tam ještě žádná cedule nebyla. Asi by se nechalo i vykoupat, ale vodu v autě máme teplejší.

U auta ještě dáváme večeři a těšíme se do pivovaru. Je to k němu kousek. Jenže je to malý pivovar, pivo momentálně žádné nemají, teprve zraje. Posezení tam však stejně nemají. O kousek dál venku na zahradě točí Staropramen. Ota dává skutečně jen jedno, když už jsme sem došli. Já dávám na zahřátí grog. Stále fouká ledový vítr, je zataženo, čekáme, že každou chvíli musí začít pršet.

Přesouváme se do auta, tam aspoň nefouká. Otevřeli jsme si Cara z pivovaru U Hušků. Otovi moc nechutná, mně se zdá takový obyčejný. To černé, co jsme pili u nich, bylo lepší. Plánujeme pokračování naší trasy. Ota zjistil, že cestou do Broumova jsme vynechali rozhlednu Chlum s Památníkem bitvy 1866, která je severně od Hradce Králové a ani nyní ji nemám v itineráři. Asi jsme se špatně domluvili. Byli jsme na rozhledně Hořický chlum, ale kdepak, Ota chtěl ještě další Chlum a já na to zapomněla. Ale uvidíme, jak vše dopadne. Zítra má pršet. Zatím jen pozorujeme mraky. S drobným mrholením jdeme spát.

Drobně pršelo asi celou noc. K ránu už kapalo jen ze stromů. Vstávali jsme až v 9 hodin. Jen jsme vytáhli stolek na snídani, začalo opět drobounce mrholit. Otu to však neodradilo od toho, jít se vykoupat. Tři dny se už nemyl, tak měl už pocit, že by s tím měl něco udělat. Přišel tak spokojený, že jsem ho po snídani následovala. To už bylo i po dešti. Skutečně to tak moc studený nebylo, v Norsku nebo ve Finsku jsme se koupali v podstatně studenější vodě. Každopádně to bylo po ránu krásně osvěžující. Při vylézání z vody jsem ještě zamávala do kamery. Jestli to jsou skutečné kamery, tak ať se pobaví.

Objíždíme tedy Hradec ze západu a vracíme se na sever. Cestou se zastavujeme ještě ve Všestarech, kde je Archeopark pravěku. Bobužel v dubnu je otevřeno jen o víkendu. Něco málo je vidět přes plot. Vypadá to skutečně zajímavě. Co se dá dělat.

K Památníku bitvy 1866 na Chlumu je to už jen pár kilometrů. Bohužel rozhledna je v květnu otevřena jen o víkendu (informace na internetu jsou však odlišné). Muzeum otevřené je. Ale tam zase nechceme my. V blízkém okolí je řada pomníků - pomník 1. rakouského armádního sboru a rakouské jízdní dělostřelecké baterie č. 7, ossárium (kostnice), vojenský hřbitov bitvy 1866, mauzoleum a řada dalších. Všude je podrobný popis historických událostí. Na mapě je vyznačená naučná stezka, která jednotlivé pomníky spojuje. Na jednotlivých stanovištích je mapka celého areálu s číselným označením pomníků, ale stezka v reálu moc značená není a jak je to cik cak, tak se zde jeden ztrácí. Tady zjišťujeme, že pomník byl i v Šestarech a další jsme cestou na křižovatce minuli. I v širším okolí je jich hodně. Musím však říct, že takováto místa na mne působí hodně depresivně, jako bych zde ještě cítila to hrozné neštěstí. Stejný pocit jsem měla na Dukle a v Údolí smrti u obce Kružlová. Nakonec jsem ráda, že to tady opouštíme.

Pokračujeme na jihozápad. Na mapě vidíme zajímavě značený potok Bystřice. Snad to býval kanál. O něco dál je označen akvadukt, který byl vybudován v letech 1949-1953 při úpravě Bystřice. V obci Lubno k říčce odbočujeme, zda náhodou nebude možno se k akvaduktu zajít podívat, ale podle vodního toku je jen vysoká tráva. Máme tedy smůlu. Vidíme jen hezký jez.
Cestou domů máme na trase rozhlednu Kosici. Vidíme ji na mapě. Stojí na kopečku uprostřed polí, cesta k ní však naznačená není (tedy v době, kdy jsme k ní my šli, nebyla. Teď koukám, že už zakreslená je). Zatáčíme na polní cestu, odkud by se snad k rozhledně mohlo dojít a doufáme, že nějakou pěšinu uvidíme. Mezi dvěma poli je nějaký náznak toho, že by se tam nechalo jít. Do toho drobně mrholí. Když dojdeme pod kopeček, jsme mokří a zablácení. Rozhlednu vidíme kousek nad námi, ale okolo je hustý nízký les, navíc oplocený. Zprava obcházíme kopeček a přemýšlíme, zda jsme neměli jít na druhou stranu. Cesta není nikde, jdeme po poli. Z druhé strany kopce je samozřejmě široká cesta, plot je v těchto místech sešlapaný. Asi nejsme první, kdo takhle hledá cestu k rozhledně. Ta je nízká, ale s poměrně hezkým výhledem.

Zpátky se vracíme už po cestě a stále nechápeme, kde jsme. Obcházíme rybníček, na ostrůvku je dřevěný srub. Uvnitř je vidět malý výčep, stoly, ale nikde nic není napsáno. Pokračujeme parkem s hezkou květinovou úpravou, vpravo vidíme budovu, připomínající zámek, ale žádný tu podle mapy být nemá. V závěru očekávám v opačném směru ceduli Vstup zakázán, soukromý pozemek. Nic takového tam nebylo. Domnělý zámeček je novodobé sídlo nějaké firmy, která tam pořádá různá zasedání, rauty a pod. Ani zde není nikde zmínka o cestě k rozhledně. Takže tudy bychom k ní určitě nešli.

Máme hlad, počasí je silně nejisté, plánujeme tedy oběd v rodinném pivovaře u Vacků v Chlumci nad Cidlinou. Jenže mají zavřeno. Naproti v infocentru nám radí blok obejít. Tím se dostaneme do jejich penzionu, kde se určitě domluvíme alespoň na koupi piva v lahvi. Takže pivo máme, hlad také.

Na oběd tedy zajíždíme do zámecké restaurace těsně pod zámkem. Po opět pozdním obědě se ještě projdeme zámeckým parkem a odjíždíme z města. Dokonce ani u kostela nezastavujeme. Jen ho obdivujeme z auta. Tím opouštíme Královéhradecký kraj. Už nás čeká jen jihovýchodní část kraje Středočeského a pak nejkratší cestou do Plzně.