Vraní hory, Mirošovské stěny

Sněžka z pod Královeckého Špičáku  •  Fotografie (7)  • Foto: mirekvostry

[Viz též turistický cíl Královecký špičák]

Cílem této výpravy byl průzkum Vraních hor, Mirošovských stěn a dalších pohraničních míst. Předpověď počasí byla sice velmi teplá, ale zato slibovala minimálně jednu krásnou noc skulatým měsícem.

Pátek

Královecký špičák zdolán  •  Foto: mirekvostry

Díky zácpě na dálnici jsme sJirkou do Trutnova přijeli chvíli po odjezdu našeho autobusu. Měli jsme tedy čas na večeři v Národním domě a pak jsme jeli autobusem do nejbližší vsi pod Vraními horami, Bernartic. Tou dobou už zapadalo slunce a my jsme mířili pod Královecký špičák, který si bláhově myslel, že se na něj teď potáhnem. Vysmáli jsme se mu a vlese na jeho úbočí súžasným výhledem na Rýchory, Sněžku a Žacléř jsme se rozložili na měkkém jehličí. Tento pohled nás provázel celý večer, kdy jsme seděli, popíjeli víno, pokuřovali doutník a nasávali pohodu ztichlého kraje, pomalu se nořícího do noci. Oranžové nebe nad horami měnilo barvu do modra a na nebi se objevovaly první hvězdy. Vnoci pak vyšel měsíc, který byl téměř vúplňku. Ani jsme nerozdělali karimatky.

Sobota

Hned zrána svítilo slunce a nebyla zima. Honzu, snímž jsme měli sraz na vedlejším Mravenčím vrchu, se mi zprvu nedařilo nasměrovat knám, jelikož měl moudře vypnutý mobil. Nakonec jsem jej navedl na Královecký špičák, kde jsme se potkali poté, co jsme ho sJirkou před jedenáctou zdolali (kopec, ne Honzu). Tou dobou už bylo nepříjemné vedro (a mělo být hůř), ale vynahradil nám to pohled zvrcholu na Krkonoše a Rýchory a zvýchodního úbočí na Sowie Góry a Javoří hory, jakož i dvanáctiletá vořechovka, kterou jsme tuto výpravu oslavili.

Okrzeszyn  •  Foto: mirekvostry

Když se Honza vrátil zvrcholu, šli jsme pod vrchol Mravenčího vrchu, kde jsme uhnuli khranici a záhy jsme se trefili na cestu vedoucí mezi hraničními kameny spodezřele disproporcionálním „P", které vypadalo, jako by zmutovalo způvodního „D". Nějakou dobu jsme si pochvalovali, jak jdeme pořád zkopce a ve stínu. To se zanedlouho změnilo na louce u Bečkova. Hraniční pěšina se utopila ve vysokých kopřivách a další těžko prostupné vegetaci, navíc bylo kolem poledne a slunce se rozhodlo nás usmažit. Na další cestu do kopců podél hranice jsme se necítili, pročež jsme se rozhodli po obědě v lesíku spáchat dvojitý ilegální přechod hranic a zkrátit si to přes neútulný Okrzeszyn, jehož tvrz, o níž mapa mluvila, byla pouhou fikcí. Strašlivě zarostlá louka, kterou jsme stoupali khraničnímu lesu, znás bezmála vycucla poslední síly a Honzu zbavila sandálů, které byl tvrdošíjně nosil až do hořkého konce, odmítaje si obout pořádné boty. Po hranici se už šlo líp, nepočítám-li strašlivý krpál v rohu hranice, odkud jsme už sešli na silnici do Adršpachu (to byla taky zkratka a Honza, nejsa ve formě, proti zkratkám tentokrát neprotestoval) a na smrt vyprahlí se těšili na krčmu. Ta však byla až po asi třech kilometrech cesty Adršpachem, kdy už nás silnice vysušila jak žáby, a nabídla nám všechno, co jsme potřebovali, Honzovi dokonce i stravu duchovní, švabachem psané německé průvodce.

Potom už nebylo takové vedro a nás čekal Křížový vrch, úžasně to skalnatý kopec skrásným rozhledem a na pahorku pod ním vlese zarostlá obrovská zřícenina kostela chátrajícího od doby, kdy ho zrušil Josef II. Za Zdoňovem jsme zhygienických důvodů museli navštívit nepříliš lákavý rybník. Ve vsi naštěstí byla krčma, kde tekl primátor, a výčepák, třebaže jsme mu tam nehodlali udělat nijak významnou útratu, nás nechal venku u stolku vytáhnout veškerou svoji bohatou večeři. Protože se začaly objevovat mraky, tak když se začínalo stmívat, jsme se přesunuli do luxusní prostorné stodoly ve středu vsi, vybavené pohodlnou slámou.

Neděle

Krpál na hranici  •  Foto: mirekvostry

Jirka zaspal, takže nás vzbudil místo vpůl šesté až o hodinu později. Urychleně jsme sbalili a vyrazili přes Zdoňov kpolské hranici. Bylo zataženo a zaznamenali jsme nesmělý pokus o déšť. Prošli jsme naprosto pustým hraničním přechodem a stoupali po mezi hraničními kameny (jejich disporoporcionální P nás přesvědčilo o jejich předválečném stáří) do nitra Mirošovských stěn, které vypadaly jako neškodný les zčeské strany, ale jako strmá hradba ze strany polské. Tak jsme došli až pod Bukovou horu a odtud jsme zahnuli do vnitrozemí, nejkratší cestou do Teplic nad Metují. Cestou se nám ještě otevřel pohled na Křížový vrch a věž zdoňovského kostela a na nádraží jsme ledva stihli posvačit a už nám jel vláček do Trutnova. Cestou jsme mohli sledovat, kudy jsme včera šli.

Pátek: 2 km

Sobota: 28 km

Neděle: 12 km