Všední i nevšední odpoledne s Milešovkou

Opět jsem se rozhodl využít jednoho z mála hezkých říjnových dnů k nějaké procházce. Tentokrát to vyhrála jasně Milešovka, nejvyšší hora Českého středohoří, to ale už asi téměř každý ví, kdo četl různé články o této magické hoře.

Už ráno, chvíli po sedmé, kdy jsem se konečně ,,vyhrabal“ s postele, bylo jiné, než ty předchozí, nebyla mlha a bylo docela teplo. To mě utvrdilo, že se dnes na Milešovku určitě vypravím. Už jsem to plánoval delší dobu, že se na horu vypravím, ale díky mlhavím, nebo deštivým dním k tomu nedošlo, tak jsem tentokrát nechtěl promarnit příležitost. Podle jasných obrysů kopců to vypadalo, že bude daleko vidět, to se i později potvrdilo. Na větší procházku jsem vyrazil až kolem půl jedné odpoledne, protože z mích zkušeností z předchozích návštěv Milešovky vím, že po ránu nebývá na tu hlavní část Českého středohoří moc dobrý výhled. Ty hlavní výhledy jsou směrem na východ a tuto světovou stranu dopoledne oslňuje sluníčko, proto jsem vyrazil až odpoledne.

Tentokrát jsem se vydal na procházku z Velemína, nejdříve jsem musel přetrpět průchod obcí, která je velmi zatížená auty, které tu jezdí na Teplice a zpět po hlavní silnici E55. Pak už jsem se ale konečně dostal na poklidnou cestu směřující k Milešovce. Už asi každý postřehl, že dorazil podzim a s ním samozřejmě přicházejí i krásné barvy. Ty mě celou dobu mého pobytu v přírodě dělaly samozřejmě společnost. Ta různorodost barev je opravdu úchvatná a já se jich nemohl nabažit. Díky této podzimní malbě cesta utíkala, až mě připadalo málem divné, že jsem asi za hodinu a něco byl na vrcholu Milešovky. Že bylo pondělí, tak tu byl klid, chvíli to vypadalo, že jsem jediný návštěvník Milešovky, později jsem ale spočítal celkem asi 7 turistů včetně mě.

Jak jsem odhadoval dole, že budou hezké výhledy, tak jsem se o tom zde přesvědčil. Skoro až neuvěřitelné mě připadalo, jak daleko bylo vidět, snad málem až do Prahy. Také jsem ale poznával, že podzimní barvy se pomalu a nenápadně začínají slévat do jednotné rezavé, až hnědé barvy. Tak jsem se pokochal a šel zahnat neodbytnou žízeň do nové restaurace, která tu byla slavnostně letos na jaře otevřena. Když se mi podařilo žízeň zahnat, tak jsem ještě napsal dvě sms zprávy náčelníkovy našeho klubu přátel Milešovky Honzovi- podal jsem mu tímto způsobem informace o zdolání Milešovky a zdejší meteorologické situaci. Pak jsem ještě chvíli pobyl a pak už se vydal na zpáteční cestu. Tentokrát ne do Velemína, ale na Hrušovku. Sešel jsem dolů na rozcestí Nad Velemínem a odtud jsem pokračoval směr Paškapole. Podzimní barvy mi stále dělaly společnost, ale co jsem pak viděl později, to předčilo snad všechny mé dosavadní představy o podzimu. Ty barvy, ta zeleň do tohoto výjevu krásně zapadající a to vše úžasně osvícené sluníčkem…. No k tomu už opravdu snad nelze víc dodat, tohle člověku hned spraví náladu, když ji zrovna v pořádku nemá.

Tuto všední procházku jsem trochu zpestřil nějakými těmi zacházkami, abych objevoval neobjevené, tímto způsobem jsem dorazil na Paškapole, opět mě tu dělal společnost ruch silnice E55, která tu zdolává vrcholový bod, tak jsem prošel kolem zdejší hájovny, zašel k rozcestníku a pak sem se dlouho marně snažil tu šílenou silnici přejít, nakonec se to podařilo, ještě než jsem přešel, tak jsem málem litoval řidiče kamionu, který se musel zázračným způsobem vyhnout projíždějící koloně německých papalášů v doprovodu českých policistů ze předu i od zadu. Podařilo se mu to, ale málem kvůli nim skončil ve škarpě, alespoň tak to na mě dělalo dojem.

Po přejití silnice jsem tedy ve společnosti hory Kletečná pokračoval ke Zbožné, po průzkumu staré cesty, která ale už nikam nevedla, jsem přešel pastvinu a pokračoval po poli podle ohradníku dál v cestě. Jenže ohradník najednou pokračoval okrajem lesa a abych nemusel přes pastvinu, kde byly krávy, tak jsem pokračoval dále lesem, jenže po chvíli jsem narazil na krávu, která se dostala za ohradník na kraj lesa a postavila se čelem proti mně, co teď, stál jsem, přemýšlel jsem, jak se jí vyhnout, kousek jsem popošel v před s tím, že, kdyby se kráva rozeběhla proti mně, tak se rychle vydrápu do strmého svahu v lese. Kráva ale udělala jen pár kroků a dál jsme se pak vzájemně ,,přeměřovali“ zrakem. Nakonec jsem přes všechno zvolil variantu strmé stráně, po které jsem se vyšplhal a díky tomu jsem narazil na další starou, ale nepoužívanou cestu. Musela to být dřív pořádná cesta, když měla i kamenné opevnění, dnes stále zřetelné. Po ní jsem kráčel dále lesem, až jsem po průchodu jedním nenápadným lesním rozcestím dorazil až na další vzdálenější část pastviny, kde už kravky nebyly. Přešel jsem tedy přes pastvinu na cestu na Zbožnou a pokračoval dále až na Hrušovku, kam jsem už bez problémů došel.

Tak jsem zase jednu procházku podzimní přírodou odbyl, navštívil jsem přitom naši magickou horu Milešovku, málem jsem se rozplynul z podzimní barevné krásy- podzim je opravdu malířský mistr- mistr nad mistry.