Výprava k zámku Horní Dlouhá Loučka aneb skutečné retro i apokalyptické sci-fi

K napsání tohoto neveselého retro cestopisu z oblasti střední Moravy mě vyprovokovala nedávno zveřejněná zpráva o tom, že se na zámku v Dlouhé Loučce zřítila přibližně 50 metrů dlouhá nosná zeď a že je tím jeho osud definitivně zpečetěn. Tedy ne, že by tato rozsáhlá barokní, později neoklasicistně upravená, budova z roku 1709 byla celosvětově ceněným skvostem, ale smutný osud, který ji už dlouho pronásledoval, si určitě nezasloužila. Trojpodlažní stavba řádu německých rytířů totiž vyhořela již na konci roku 1985 a poté vlastně už jen chátrala. Bez ohledu na to, jestli si zrovna u koryta nacpávala svá bezedná břicha zavrženíhodná individua v rouchu rudém, modrém, černém nebo oranžovém … a nic zámku nepomohla ani skutečnost, že byl v roce 1962 označen za kulturní památku.

Vraťme se však do podzimních měsíců roku 2008, kdy jsme se jednoho dne dohodli, že „uděláme“ další celodenní cykloetapu oblíbené Haná Tour. Jako hlavní cíl jsme si zvolili právě obec Dlouhá Loučka, nabízející na svém katastru zámky hned dva, a meteorologové nám k tomu přislíbili hezké počasí. Na rozdíl od nich, my jsme svůj plán dodrželi. Celý ten nápad vlastně vznikl díky tomu, že jsem někde viděl záběry z ohořelého zámku a některé z nich vypadaly tak pěkně dekadentně až apokalypticky … a to je třeba vidět na vlastní oko, že ano, zvláště když rozpadající se zámeckou kapli jsem si hned tak nějak zamiloval.

Ze Šumperka jsme tedy vyrazili kolmo brzy ráno a přes Nový Malín, Hrabišín a Libinu jsme brzy dosáhli hranic olomouckého okresu. Tam nás čekal Šumvald, kde jsme opustili hlavní silnici č. 446 a pokračovali mezi kdysi družstevními lány k Dlouhé Loučce. Tato dvoutisícová obec, písemně poprvé zmiňovaná hned na počátku 14. století je pro mnohé turisty velmi dobře dosažitelná, protože v okruhu 15 kilometrů od ní se nachází několik historicky významných a návštěvnicky atraktivních měst. Jedná se o Uničov, Šternberk, Litovel a Rýmařov, tedy města často až královská …

Naše první zastávka proběhla u menšího a staršího ze zdejších zámků, zvaného Dolní. Té renesance už tady ale moc nepozbylo, takže jenom jedna fotka (dokud člověk fotil na filmy, byl tak nějak úspornější než v době digitální) detailu zajímavé horní části pískovcového portálu a rychle dál. Ona ta mlha a jiná vlhkost kolem nás stejně nebyla nikterak příjemná. Takže ještě chvíli do kopce a ocitáme se u parkového areálu zámku Horní Dlouhá Loučka, který charakterizovalo nekonečně dlouhé průčelí.

Moc hezký pohled to tehdy nebyl, ale nás – až patologicky úchylně – lákal ohořelý interiér. V přízemních oknech mříže, okolí zarostlé a oko objevitele posmutnělé. Na konci zámku, tedy z boku, nás ale vysloveně „šokovaly dveře dokořán“, kterým opravdu chyběla jen ta cedulička „Račte vstoupit“. Té zákazové jsme si raději nevšimli a rychle ráčili. Díky tomu jsme se ocitli v jiném světě. Právě totiž zřejmě začala válka světů …

Černé ohořelé zdi, na schody opadaná omítka a sem tam se krčící zbytky bolševických agitačních hesel, vyvedených žlutou barvou na oblíbeném rudém podkladu. Všudypřítomný smrtelný dech spáleniště a temnota příliš nepřipomínaly někdejší honosné sídlo řádového velmistra. Koneckonců tady hořelo v závěru roku 1985 a to byl u nás stále Sovětský svaz u mnohých ještě větším přítelem než rum. A my tak nějak podvědomě ztišili hlasy i dech …

Já však chtěl hlavně vidět zámeckou empírovou (někde se uvádí jako neobarokní) kapli sv. Alžběty, což ovšem znamenalo projít celým objektem. Překonali jsme jakési náznaky obav a zanedlouho skončili na kůru. Naštěstí ne nebeském. Dřevěná podlaha pod nohami působila všelijakým dojmem, jen pevně ne. Takže jsem se obezřetně posunul dál, pořídil jen pár dokumentačních snímků a raději se vrátil do zámku. Na větší objevitelské pokusy jsem se raději nevydával, koneckonců jsme zde nebyli zcela zvanými hosty. Takže ještě pohled na „nástěnné malby“ v některých „zámeckých pokojích“ a pomalu se vydat na další cestu.

Ta byla už spíše sakrální a stáčela se zpět k domovu. Ani tento náš pokus nikoho nahoře neobměkčil a sluníčko se na nás již neusmálo a modrá barva nás ani náznakem nepozdravila. To ovšem nic nezměnilo na tom, že kostel sv. Bartoloměje v Dlouhé Loučce se nám líbil. Ani barokní přestavba z konce 18. století totiž nesetřela fakt, že tady před sebou pořád máme spíše pozdně gotickou stavbu z poslední etapy 15. století, kterou o století později doplnila hranolová renesanční věž s kulatou vížkou schodištní. Prohlídka interiéru nám o kousek unikla, ale onen spěchající zamykající pán nám alespoň řekl pár zajímavostí z historie a nechal nás nahlédnout přes mříž. Pak se kostel opět neprodyšně uzavřel a my pokračovali do Šumvaldu.

Zdejší kostel sv. Mikuláše pochází z poloviny 14. století a většinově si zachoval svou středověkou podobu. V interiéru kostela jistě upoutají barokní fresky, před ním velmi zajímavá – a rovněž barokní – socha sv. Jana Nepomuckého z počátku 18. století. Poslední památkou, u které se cestou zastavíme je kostel sv. Jiří v Libině. Jedná se – alespoň oproti předchozím svatostánkům – v podstatě o novostavbu, protože pochází až z roku 1721. No a potom už je nejvyšší čas pospíšit na tradiční „tiskovku“ na Koupáku. A hned v této chvíli musím omluvit kvalitu přiložené fotodokumentace; jedná se totiž o skeny kinofilmových fotografií, pořízených v roce 2008. Digitálním se stal autor tohoto článku teprve v roce následujícím, ale na svoji tehdejší zrcadlovku zn. Minolta vzpomíná pořád rád …

Zcela na závěr ještě pár slov o historii – a hlavně nejžhavější současnosti – dlouholoučkovského (H)horního zámku. Tato obdélná třípodlažní budova s bočním křídlem a kaplí byla postavena Řádem německých rytířů jako barokní sídlo velmistra řádu Franze Ludwiga von Pfalz-Neuburg v letech 1708 až 1709, aby mohla být hned v I. polovině 19. století neoklasicistně upravena. Koncem tohoto století zde také vznikl zámecký park se zeleninovou zahradou a oranžérií, který byl později změněn v park anglický, pyšnící se místními dřevinami i exotickými nebo u nás méně se vyskytujícími stromy.Zámek později sloužil jako řádová nemocnice a za napoleonských válek jako vojenský lazaret. Okolo roku 1830 získal zámek klasicistní podobu a v roce 1839 již zmíněnou kapli. Poté sloužil jako dívčí škola řádových sester, za I. světové války jako vojenská nemocnice, po vzniku republiky jako arcibiskupská rezidence Lva kardinála Skrbenského z Hřiště a během II. světové války jako německý internační tábor, kam byli umisťováni převážně francouzští zajatci a později také sestřelení američtí letci.

Mezitím zde ještě býval v letech 1920 až 1923 prázdninový tábor pro české děti a od roku 1922 do roku 1939 škola domácího hospodářství. Po II. světové válce zaúřadoval bolševik a řádové sestry, které zde pracovaly, v roce 1950 vystěhoval. Následně byl zámecký objekt znárodněn, v roce 1962 prohlášen kulturní památkou ... aby se brzy nato stal skladem obuvi ze Svitu Gottwaldov. V prosinci roku 1985 celý komplex vyhořel a zázračně vyvázla jen kaple sv. Alžběty. Gottwaldovští zámek provizorně zastřešili a od té doby už jen chátral a postupně z něj mizelo vše, co mělo nějakou cenu – od historických balustrád po kovové mříže. V roce 1990 získal objekt soukromý vlastník a roku 1996 opět ševci, tentokrát už ze Zlína. A ty následně vystřídala další zlínská firma – strojírenská společnost Elitex.

Ta nechala zámek, v době založení spadající pod panství hradu Slovinec, aby se dál v klidu rozpadal a před dvěma lety se jej pokusila prodat (zámek se dal koupit za nějaký půlmilion, ale min. 300 dalších by nový vlastník potřeboval na jeho základní opravu). Nikoho asi nepřekvapilo, že neúspěšně. V té době už byl horní zámek v Dlouhé Loučce vyškrtnut ze seznamu památek a začátek jeho konce se stál neodvratitelný. Nezdál, byl. Nevyšel ani pokus zřídit zde domov důchodců a zámek se stal jednou z našich nejohroženějších pamětihodností. Kus historie byl zapomenut a peníze se umístily opět až na prvním místě. Výsledkem toho všeho bylo, že poslední březnovou noc roku 2017 došlo ke zřícení jedné z padesátimetrových nosných stěn zámecké budovy. Je tedy jasné, že zbytek zámku půjde brzy „do kytek“ tedy k zemi – neboli příslušný stavební úřad vydá rozhodnutí o likvidaci stavby. A i když se nejedná o skvost gotické architektury, je to jistě velká škoda. Nebo snad ne?!?