Výstup na Říp

Na horu ŘÍP

Co se jednou slíbí, to se má i splnit. Já jsem v minulém roce slíbil mému dobrému kamarádovi Honzovi, že ho letos vezmu na horu Říp.

Shodou okolností Honza je tiskový mluvčí Klubu přátel Milešovky, jehož já jsem samozvaný náčelník.

A tak jsem slib splnil a vyrazili jsme já a Honza s našimi rodinami 25. května na horu Říp.

Pod horu jsme se jako vždy přepravili vlaky ČD a jako vždy za krásného počasí. Než jsme došli na nádraží, musel jsem za pomoci mé mladší dcery spočítat kolik nás je. Po chvilce počítání nám vyšlo číslo 9 lidí a jeden pes, takový počet jsem hrdě nahlásil při kupování skupinové jízdenky do Roudnice nad Labem. Cestu vlakem nebudu popisovat, pro toho kdo dlouho nejel vlakem jen připomenu : parní vlaky už nejezdí, tam kde není trať elektrifikována jezdí motoráčky různého stáří a tam kde je proud jezdí elektrické lokomotivy, které za sebou táhnou vagony.

Jeli jsme z Kladna Ostrovce do Roudnice nad Labem, kde je výchozí bod dnešního výletu. V Kralupech nad Vltavou jsme přestoupili na rychlík směr Děčín a ve vlaku už cestovali Milan s Věrkou. Tito členové tvrdého jádra klubu s námi už podnikli mnoho výprav a jejich úkol je ve vlaku držet potřebný počet míst pro nás, co cestujeme z Kladna. S radostí jsme se přivítali a byli jsme rádi, že cestujeme opět kvalitní vlakovou soupravou City Elefant. Než jsme se stačili rozkoukat už jsme vystupovali na nádraží v Roudnici. Na proti nádraží probíhá rekonstrukce bývalého pivovaru a je dobře, že tuto krásnou budovu obnovují. Na peróně jsme se přivítali s Trempíkem, dalším členem našeho klubu.

Před nádražím děláme krátkou poradu, teď již dvanáctihlavé skupiny, plus pes Kimík, ale ten nemá poradní hlas a stejně toho moc nenamluví. Máme dvě možnosti kudy se dostat na horu ŘÍP, první možnost pochodu je po červené TZ a druhá možnost po modré TZ. Nakonec jsme podle rady Věrky i Trempíka, kteří už tudy šli, rozhodli jít po po modré TZ. Čeká nás 4,5 km dlouhý pěší přesun do vsi Rovné, kde máme sraz s dalšími účastníky pochodu, kteří přijedou pod Horu auty. Jdeme podle náměstí do mírného vršku a já ostatním slibuji, že pokud bude dnes vše podle plánu, zbude nám čas na krátké posezení v místní cukrárně. Po levé ruce míjíme Roudnický zámek a po chvilce kufrování se dostáváme na okraj Roudnice. Ještě, že jdou s námi Danča a Filípek, tyto děti školou povinné mají bystrý zrak a hledání modrých značek je pro ně zábava. Narážíme na Kratochvílovu rozhlednu, vystoupíme na ní a pokocháme se trochu zamlženým výhledem na město a Krušné hory v dáli. Po sestupu z mini rozhledny pokračujeme dál po modré směr Rovné. Nejdříve jdeme vilovou čtvrtí Roudnice a potom už mezi poli za městem. Jakmile vyjdeme z Roudnice, uvidíme na obzoru bájnou horu Říp. Dnes se držíme docela pohromadě a vytváříme malé skupinky, ale vždy jsme si na dohled. Docela nám to šlape a docházíme zkušenou turistku, Honza si ze mne začne utahovat“ Ta paní má určitě tvojí fotku a taky jde s námi na ŘÍP“. Já nereaguji na jeho zákulisní řeči a tak se Honza paní rovnou zeptá, zda se k nám připojí k výstupu na Říp, kde stanuly pohorky Praotce Čecha. Po družném rozhovoru se dozvídáme, že paní jde na zahrádku do nedaleké zahrádkářské osady. Po krátkém přemlouvání, paní trvá na svém, že práci na zahrádce za ni nikdo neudělá a že stejně na Řípu už byla. Když jí náš tiskový mluvčí polichotí, že v 35 letech tam nemohla být mnohokrát, paní se usměje a poznamená „ 35 vynásobte dvěmi a bude to akorát“.

V ten moment se Filípek projeví jako zdatný počtář, vyjde mu číslo 70 a hrdě pronese“ tak to se paní narodila těsně před Praotcem Čechem“. Naštěstí paní je už v dáli a možná i hůř slyší, tak tu hlášku slyšíme jenom my. Počasí je překrásné, sluníčko svítí jak v jižních krajích a je dobře, že polní cestu lemují remízky, které občas dělají příjemný stín. Pole končí a přicházíme do osady Vesce, kde se u místního ranče s lezeckou stěnou zastavíme a ve stínu domu trochu odpočineme a něco posvačíme. Po krátké přestávce vyrážíme do mírného kopečka, který nás dovede do malého lesíka, na jehož konci je už obec Rovné. Zde nás na rozcestí dobíhá Trempík, který se od nás odtrhl a hledal kešky. Zatím časově probíhá vše podle plánu a do srazu s ostatními nám zbývá půl hodina. Jdeme na na obhlídku vesnice a místní restaurace. Trempík zase mizí za svými keškami a my ostatní usedáme do stínu slunečníku zahrádky restaurace Pod Řípem. Dáváme si točenou zmrzlinu a někteří doplňují zásoby před výstupem v místním obchůdku. Já se převlékám do kraťasů a ostatní popoháním k odchodu na místní parkoviště, kde máme sraz s ostatními účastníky expedice. Konečně opouštíme restauraci a jdeme na parkoviště podél rybníčku Brčálníku, na jeho hladině krásně kvetou lekníny a zpozorujeme i dvě užovky, které se mezi nimi proplétají. Na parkoviště docházíme s pěti minutovým zpožděním a žádné známé tváře nevidíme, po krátkém rozcvičení začínáme stoupat na horu ŘÍP.

Hora ŘÍP je kopec sopečného původu, který se tyčí do výšky 456 m. n. m. Na tuto horu vystoupal kdysi dávno praotec Čech:

Podle Starých pověstích českých žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi. V této zemi se strhly četné boje a nebylo zde klidu a míru pro lidi, který byl zvyklý žít v pokoji a obdělávat půdu, tak se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit, šli a šli a až po dlouhé době došli na úpatí hory Říp. Zde se utábořili a další den praotec Čech sám vystoupal na horu Říp, uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Po sestupu z hory zvěstoval ostatním co uviděl a lid zvolal ať se země jmenuje po Čechovi.

Při výstupu na ŘÍP jdeme krásnou lipovou alejí a na jejím konci nacházíme informační tabuli s fotografiemi míst, které stojí za to vidět v Českém středohoří. A já machruji, tam jsem byl, tam jsem byl a ještě zbývá hodně míst, kde jsem nebyl. Už i pod Horou jsou krásné Výhledy na Středohoří a v dálce je vidět i hrad Bězděz a donce Ještěd s jeho vysílačem. Po krátké machrovací zastávce pokračujeme dál, to už jdeme po úpatí kopce ve stínu stromů, zastavujeme se na Mělnické vyhlídce a potkáváme část našich motorizovaných kamarádů, jmenovitě Tomáše s jeho rodinkou a jejich kamarády. Tak a teď se jde už jenom do kopce, sice proti Milešovce se jedná o výstup kratší, ale ke konci hodně prudký. Cesta je zpevněná panelová a tak zdatní jedinci můžou tlačit kočár s dítětem, viz Tomáš. Pro kola je zde zákaz vjezdu, někteří cyklisté tento zákaz respektují a svá kola vedou a jiní ho ignorují. Asi po půl hodině chůze z obce Rovné konečně stojíme na vrcholu Řípu. Vrchol Řípu je malá náhorní plošinka s románskou rotundou sv. Jiří. Zde se potkáváme se zbytkem mototuristů, které jsme na výstup pozvali, Petr s chotí, jeho rodina a dva psy, samozřejmě se tu setkáváme i s Trempíkem. Část odvážných členů naší výpravy navštěvuje Roudnickou vyhlídku, ke které vede docela blátivá cesta. Na Roudnické vyhlídce se kocháme krásnými výhledy na Středohoří a na věže dominaty, Hradu Hazmburku. Přijímám tel. hovor od Rychloběžky, který je na výletě u Mladé Boleslavi. Po občerstvení ve vrcholové restauraci vyrážíme na Pražskou vyhlídku a nabízí se nám úchvatný výhled na naši vlast. V ten moment pochopíme, proč se tento kraj zalíbil Praotci Čechovi. Po společné poradě, se shodneme, že je dnes viditelnost minimálně 70 km. Ještě poprosíme cizího turistu o společné vrcholové foto a vyrážíme na 4 km putování po žluté TZ do vsi Vražkov, odkud nám jede vlak do Roudnice.

Začátek cesty do Vražkova je hodně prudký a cesta vede přes Skalky a kořeny, v ten moment je opatrnost naše kamarádka. Naštěstí obtížný úsek je dlouhý jen několik set metrů a pak už jdeme po normální cestě. Peloton uzavírám já se starší dcerou Janou a vyšlapujeme si to jako na vojně rázným krokem. Nevím jestli to bylo tím sluníčkem, nebo nostalgií z mládí, které už je pryč. Do mysli se mi dostala pochodová písnička „ Směr Praha“ a tak ji halekám přes protesty Jany, ať nedělám ostudu. Už máme na dohled první domky Vražkova a tak ubírám na síle zpěvu a míříme si to přes náves na nádraží. Ještě na návsi v místním parku vidíme babičky, které na židlích ve stínu starých stromů čekají na koncert místní dechovky, která se rozcvičuje před nedalekou hospodou. Čas máme dobrý, vlak nám jede 15,29 a tak jsme v pohodě. Docházíme na opuštěné nádraží a Petra vytahuje mojí rukou psané propozice a předčítá nahlas“ v 15,17 odjezd vlaku do Roudnice“ , já si tuto faktickou poznámku ověřuji na jízdním řádu. A skutečně má pravdu, na horizontu vidíme motoráček a tak honem balíme věci a nasedáme do vlaku. Strojvedoucí na nás něco haleká a já jdu jako správný vedoucí výpravy zjistit, co tím myslí. Zjišťuji, že jízdenky na vlak se kupují u něj v kokpitu mašiny a já si vzpomenu na poznámku v jízdním řádu“ ve vlaku je specifický způsob odbavení“ a jsem zase o něco chytřejší.

Asi po dvaceti minutách pohodlné cesty, vystupujeme z motoráčku v Roudnici. Držíme se podle časového plánu, tak se přesunujeme do města, na náměstí do slibované cukrárny. Po dobrém kafíčku a omladina po ledové tříšti, se vracíme zpět na nádraží a počkáme na vlak a v něm potkáváme již naposled Trempíka.

Na závěr musím všechny pochválit, že neudělali moc ostudy, chovali se slušně a mile. Zvláštní pochvalu zaslouží Danča a Filípek, dělili se o 1 – 2 místo. Přiložená fotogalerie je dílem členů Klubu přátel Milešovky, děkuji Vám za svolení ke zveřejnění fotografiií k mému cestopisu. Myslím, že jsme si výlet užili a budu se na Vás všechny těšit při další výpravě, díky Honza