Z bodu B do bodu B... aneb z Březůvek do Březnice

Pohled z okna na oblohu pro dnešek slibuje přijatelné Jarní počasí, a tak se rozhodujeme pro nějaký kratší výlet do okolí Zlína. Jeden takový návrh už mám pohotově přichystán: okrajemi obcí Březůvek a Březnice vedou hlavní silniční tahy, ale my nikdy nebyli "uvnitř" obou obcí, kterýžto nedostatek je nejvyšší čas napravit. a kdy jindy, když ne právě dnes? Manželka má sice nějaké připomínky, ale stačí laskavě připomenout, že jen co bude na stromech listí, bude chtít jet někam do atraktivnějších končin (a také mnohem dál)... a je rázem dohudrováno! Takže - přesun MHD dolů do města, před nástupem do busu ještě koupě svačiny, a pak už si vychutnáváme ranní Jízdu. Koukat z okna na co je, neboť tahle linka vystoupá z centra města nahoru na Kudlov a pokračuje po vyhlídkovém hřebeni až k restauraci Pindula. Poté už nás obklopí lesní stín, silnice klesá dolů z kopce a my se chystáme k výstupu na zastávce Březůvky - Na Hutích. Vlastní dědina nás nyní nezajímá, neboť se odtud dá po chodníčku přes les seběhnout k rekreační vodní nádrži jménem Kapřín, na jejímž břehu se nachází i sympatická Koliba.

Když kráčíme po lávce přes potok, vidím nedaleko od nás těleso velkého jezu. Samozřejmě to letím prozkoumat a jsem mile překvapen: z hráze se mi nabídne pohled na romantické lesní jezírko, z jehož dna trčí kořeny stromů. Pak už fofrem za Janou, neboť nemám rád, když mne žena předběhne a vidí něco nového dřív než já. Tady jsme ale byli už víckrát, a tak ji dnes to "prvenství" milerád přenechám. Kapřín je hezká vodní nádrž, obklopená travnatými břehy se stromovím. Procházíme po levém břehu, na druhou stranu máme výhled na kopec, na kterém vyrostla veliká chatová kolonie. Když si obcházím budovu pohostinného zařízení, které je v této hodině samozřejmě ještě mimo provoz, vykoukne ze dveří fešná mladá paní a popřeje mi hezký den. Je vidět, že na dědinách se lidé za pozdrav ještě tolik nestydí, jako je tomu u nás ve Zlíně. Prohlížím si panel s turistickou mapou. Je obohacen menší výbavou pro cykloturisty, kteří měli nějaké lámání v kole a nemají sebou vercajk. Tady je k mání sice zadarmo, ale ukrást se nedá, což možná některé jedince hluboce zklame.

U hráze přehrádky povinné foto a s nostalgií zavzpomínat, jak jsme se sem dříve jezdívali často koupat... a už ani nevím, proč to později ustalo. Vzpomínky to jsou moc hezké - třeba jak jsme tu hned první den píchli nové lehátko, jak jsem na trávě usnul a probudila mne hladová divá kačena, která si nacpala do zobáku palec mé nohy... anebo jak jsme každé koupání ukončili příjemným posezením v restauraci. Teď už ale dosti retro fantazií a směr Březůvky střed! Z hlavní silnice do něj vede odbočka, která stoupá přes hřebínek s vilkami, míjíme jakýsi bývalý přidružený Chozraščot a táhlou zatáčkou klesáme do centra dědiny. Obecní dům ve stylu soc architektury se zrovna renovuje, ale to není nic pro nás - honem pryč a o kus níž! Tady už je to zajímavější, neboť u křižovatky mají budovu hasičárny, připomínající zvoničku a naproti stojí v zahradě kříž. A mají tu také velmi zvědavé domorodce - přitočí se ke mě jakýsi strejda a vyzvídá.

"To fotíte pro Seznam?"

Vykulím na něj oči: "Proboha - jak jste to uhodl?"

Z křižovatky pokračujeme na horní konec obce ke kapli. Cestou se nám otevře pohled do zahrady, plné zvířectva. Nejenom my, ale i slepičky a jehňátka si radostně užívají příchodu jara. Ale nejvíc jedna stará ovce, která si s nevýslovnou rozkoší drhne hřbet o jabloň. Míjíme obchod s potravinami, a když vyšplháme na horizont, objeví se před námi pěkná novodobá kaple, která je zasvěcena Anežce České. Obec s asi sedmi sty obyvateli se tohoto sakrálního klenotu (dle návrhu arch.J.Meluzína a ing.V.Kolmačky) dočkala ve své 600 let dlouhé historii až roku 2002. Za kapličkou se nachází malý hřbitov, před ní hezké prostranství s lavičkami. Zkusíme si, jak se na nich hačá a po krátkém odpočinku jdeme dál. Tentokrát nás čeká 2 km dlouhé stoupání pastvinami až na zalesněný hřeben, po kterém prochází zpět na Pindulu cyklostezka. Co se týče turistického značení - tomu se dnes velmi pečlivě vyhýbáme, neboť chceme projít místa nejen dosud nepoznaná, ale především turistů prostá. A než dosáhneme nadmořské výšky asi 496 m (kóta Kamenec), mnohokrát se kvůli výhledům na neznámou krajinu ohlédneme zpět.

Za pasekářskou usedlostí dosahujeme hřebene a asfaltové silničky. Zde narazíme na pomník Luďkovi Kocmanovi, spolujezdci pilota Pavla Karlíka, který v těchto místech při rychlostní zkoušce na Barum rallye v srpnu 2007 při nárazu vozu do stromu tragicky zahynul. O něco dál nás čeká stoupání lesem na další hřeben a pod ním přichází křižovatka. Cesta vpravo pokračuje k již zmiňované Pindule, my ale děláme vlevo vbok a kráčíme po výhledovém hřebenu, odkud se nám potvírá pohled na Kudlov, část Zlína a velkou část Hostýnských vrchů. Ještě hezčí výhled je od mohyly Padlým hrdinům, nacházející se vysoko nad sedlem s několika samotami. Tam i zpět jdu sám, neboť manželka už začíná mít problémy s nohou a je ráda, že může jít zatím z kopce dolů pomalu k Březnici. I tak ji tato dvoukilometrová cesta trvá skoro hodinu, což mne naplňuje děsem - ještě aby nám tak kvůli ní ujel do Zlína autobus! Cesta dolů ale nudná rozhodně není - kopec je totiž odlesněný a tudíž je stále se na co okolo sebe koukat!

Jakmile mineme menší průmyslový areál, přiblíží se nám dědina na dosah a my se konečně ocitneme v údolí potoka na silnici a na rovině. Za první zatáčkou Jana vidí zastávku busu a radostně se tam belhá usednout. Nechám ji vydechnout, ale když pořád nechce vstát, oznámím jí jobovku: "Ale z tadyma to do Zlína nejede - toto je enom vzastávka v dědině a my to máme na hlavní eště kilometr a půl. A jestli sa teď hneď nezdvihneš a nepovalíš, tož nám ujede autobus a půjdem eště dalších pět kiláků do Zlína pěšky!"

I když se manželka i nadále pohybuje rychlostí závodního slimáka, její zběsilé tempo už mi tolik nevadí, neb v zatáčkách před námi potkáváme spoustu zajímavostí: napřed zajímavou budovu místní hasičárny, sem tam nějaký starý baráček či stodolu... a poté se u bočního přítoku potoka objeví zrekonstruované základy tzv.horního mlýna. Patřil rodu Hanačíků a vyhořel v roce 1924. Na dohled od něj stojí docela impozantní silueta kostela svatého Bartoloměje. Není jen tak památkou ledajakou - se svým zachovalým gotickým jádrem patří k nejstarším kostelům na Moravě a v análech je vzpomínán už roku 1437 (vesnice o čtyřicet let dříve). Dnes se jeho gotický interiér ukrývá pod novorománskou podobou, kterou chrám zvenčí získal přestavbou v 19.století. Historie k němu věru nebyla skoupá, neboť chrám často měnil majitele s jiným náboženským vyznáním: už r.1579 přešel do vlastnictví českých bratří, roku 1619 se stal luteránskou svatyní a katolickým se opět stal až po ukončení třicetileté války. Vzorně opravený kostel sv.Bartoloměje se nachází přibližně uprostřed obce a před vchodem je umístěn kříž, zářící novotou. Naproti kostelu stojí Památník obětem světových válek, v nichž právě ta druhá neblaze zasáhla do osudu zdejších obyvatel - Březnice se stala centrem protifašistického odboje a v roce 1943 moc nechybělo a málem ji postihl osud Lidic!

Dalším milým překvapením v obci s téměř 1200 obyvateli je sluneční orloj. Se slunečními hodinami se nejčastěji setkáváme na věžích kostelů či stěnách historických budov a jedná se většinou o díla, jejichž zhotovení byla zadána majetnými jedinci. V Březnici na Zlínsku se se slunečními hodinami nesetkáte na fasádě krásného novorománského kostela, ale na soukromém stavení jednoho z obyvatel. Vedle domu č.43, nacházejícího se na hlavní ulici obce poblíž silničního tahu ze Zlína do Luhačovic a do Uherského Hradiště, stojí polozděný hospodářský objekt, na jehož bělostné fasádě do ulice pyšně shlíží sluneční orloj. Kuriozitou je, že je vybaven nejen zimním, ale i letním časem. A tak až dostanou nejvyšší představitelé EU konečně rozum (a letní čas bude jednou provždy zrušen), bude muset majitel hodin časomíru opravit..

Poslední zajímavostí na naší cestě je místní restaurace, nabízející dle vývěsky i nějaký ten žvanec ve formě pizzy, jenomže je teď (ve 14 hodin) stále ještě zavřena! A tak se nešťastni řítíme dál směrem k zastávce busu, a když s předstihem před manželkou - (která si musí ještě něco "nutně" vyfotit) - dosáhnu hlavní komunikační tepny, projede mi ten náš spoj rovnou před nosem! Zůstanu z toho hrozitánsky naštvaný (a úplně paf), neboť kvůli jedné jediné minutě tady musíme zkysnout na celé dvě hodiny!!

Sedáme na lavičku, já zavírám oči a zahajuju protestní mlčení, přičemž přehodnocuji svůj vztah k tomu loudavému objektu, kterému jsem kdysi řekl na radnici své "ano"...

Když se odpučím, zbývá do dalšího spoje už jen necelá půlhodinka. Opatrně dám s manželkou řeč... a abych jí dokázal, že už se na ni nezlobím (a že je jí odpuštěno), po příjezdu do Zlína ji zvu do vietnamské restaurace na opožděný oběd.

A vězte, lidičkové drazí, že naši předkové, tvrdící, že láska prochází hlavně žaludkem, se rozhodně nemýlili!!