Z Březnice přes Salaš do Bohuslavic, těch u Zlína

Druhou dubnovou sobotu jsem podnikl poslední „zdravotní“ vycházku po okolí Zlína. Mozek usoudil, že bych měl konečně navštívit obec Salaš (v níž jsem zatím dosud nikdy nebyl) a novou rozhledničku vypínající se z pastvin mezi Bohuslavicemi a Salaší. Jeho přání mi bylo rozkazem a tudíž jsem krátce po druhé hodině odpolední nasedl do busu a nechal se jím odvézt přes kopec do Březnice. Vystoupil jsem až na té druhé zastávce při konci obce, odkud mne měla plánovaná trasa podle map.cz vést za zástavbou po lesní komukaci dál údolíčkem a poté vystoupat nahoru na hřeben.

Nastal ale zádrhel: přes zástavbu vedla nad dolinkou s malou fabrikou na koupelny a rybníkem asfaltová silnička, jenže v místech, odkud měla za posledním domem pokračovat už lesní komunikace, se namísto cesty rozkládala oplocená zahrada!

 

Zůstal jsem na to čučet jak hovězí dorostenec na nová vrátka a tu na mne od domu nad cestou zakřičela tři hrající si děvčátka: „Dobrý den, pane – co hledáte?“

Vysvětlil jsem dívčinám, že se mi někam ztratila cesta a chtěl po nich radu, jak se dostat dál do údolí, když na zahradu sousedního domu vyšla mladá žena a vysvětlila mi, že to spodní stavení před časem odkoupili noví majitelé a že si domek i s cestou hned vzápětí oplotili. Ale jestli chci opravdu nahoru k lesu, jak jsem jí naznačil, tak že mne pustí přes její pozemek – stačí prý, když se dám za posledním pařeništěm doprava.

 

Poděkoval jsem, vystoupal zahradou nahoru k nové pasece, ale po zjištění, že je téměř neprůchodná, pustil se nahoru k hřebeni raději okrajem lesa. Kopeček to nebyl nijak zvlášť vysoký, ale prudký svah mi dal docela zabrat. Jen co jsem vyfuněl na témě, mé nožky se přesunuly nad horní okraj paseky a oči se na chvilku potěšily zajímavým pohledem na okolní krajinu.

Pak už jsem to vzal šikmo lesem na vlastní vrchol hřebene, tady narazil na lesní cestu vedoucí k severu a ta mne asi po kilometru chůze přivedla k lesní asfaltce, po níž se nadzvukovou rychlostí proháněli cykloturisté.

Tady mi nezbylo, než provést ostré „vlevo vbok“, přiblížit se po ní až pod samotnou Salaš a vystoupat k jejímu okraji po lesní cestě odbočující od asfaltky.

 

Cesta mne vyvedla za humna obce, která je sice místní, ale poněkud odloučenou částí Zlína a již dnes obývá více jak 200 obyvatel. Tady si tělo řeklo o krátký odpočinek (a huba o cigárko), no a pak už jsem vyrazil „hore dědinú“ po chodníku okolo silnice. Jak jsem si všimnul, je Salaš vesničkou ulicového typu a zástavba je kol komunikace rozhozena na dlouhém odlesněném hřebeni. O kousek dál mne z jedné zahrady pozdravil pasoucí se kůň a o pár minut později už jsem stál na nejvyšším místě v centru obce, kde se hned u silnice vypínala pěkná sakrální stavbička.

 

Původní kaple tady stála již od roku 1843, ale dnešní podobu získal svatostánek zasvěcený Panně Marii Růžencové až roku 1975. Tehdy došlo k jeho přestavbě a podstatnému rozšíření, díky čemuž získal interiér velikost kostelíka.

Jedná se o stavbu obdélníkového půdorysu krytou sedlovou střechou a směrem k silnici zvýrazněnou vysokým štítem, nad jehož středem se vysoko nad hlavním vchodem tyčí zastřešená věž zvoničky. Nad vchodem je fasása ozdobena reliéfem Madony s Ježíškem.

Roku 2010 byla věž spolu se štítem opravena a došlo i k výměně střešní krytiny. Interiér prošel obnovou už dva roky předtím. Tehdy zde byla položena nová dlažba a provedena výmalba. Dnes jsou v něm umístěny dvě řady lavic a stěny kaple po obou stranách mezi okny zdobí obrazy se zastaveními křížové cesty. Vlevo je umístěno i sousoší slovanských věrozvěstů. Hlavní oltář s nevelkým obrazem Panny Marie a Ježíše po stranách zdobí vznášející se andělé.

 

Poněvadž byly dveře kaple otevřené, nakoukl jsem zvědavě do interiéru, který zrovna uklízela jedna hodná paní a ta mi dala svolení si jej vyfotografovat.

 

Naproti kapli stojí obchůdek a vedle něj kupodivu i cukrárna, na druhé straně jsem po chvilce narazil na starý vodojem signovaný letopočtem 1944, z něhož byly rozvody pitné vody po dědině realizovány až v prvních poválečných letech.

 

Mne ale víc zajímal ten novobější věžový vodojem, tyčící se za střechami domů nad areálem bývalého JZD a k němuž okolo zahrady s dalším „šemíkem“ (a také jedním poníkem) od silnice odbočovala krátká vedlejší cesta.

 

Takovýchto vodárenských věží (ať už historických anebo novodobých) můžeme v naší republičce spatřit víc jak pět stovek. Mezi nejzajímavější patří stavby vyvedené v duchu funkcionalismu anebo konstruktivismu. Právě tyto projekty realizované v období mezi světovými válkami zdůraznily užitnou funkci vodojemů a navíc jim dodaly důstojný vzhled. Velkou devízou bylo i to, že byly citlivě umístěny do zástavby či krajiny.

Což se už bohužel nedá říct o těch novodobějších, stavěných v druhé polovině 20.století, jejichž typizované montované ocelové věže jsou v naší kulturní krajině umístěny leckdy velmi nevhodně a působí proto jako pěst na oko. I přesto se jedná o zajímavé a opravdu nepřehlédnutelné technické stavby.

 

A jedna z nich se stala i největší dominantou obce Salaš u Zlína.

 

Od vodojemu jsem boční uličkou sešel ke spodnímu okraji obce a pod průmyslovým areálkem odbočil po polňačce směrem k pastvinám, kde byl v dálce vidět pasoucí se dobytek. Tam někde v polovině cesty k další obci se měla vypínat nová rozhledna – na mapách nazývaná Vyhlídkou Samuela Šroma. Podle informací, jež jsem vygúglil na netu, byla zbudovaná na místě betonového kravského napajedla, má podobu schodiště trčícího do nebes, je obložena modřínovým dřevem a je vysoká neuvěřitelných 5 metrů!

 

Už jsem se radoval, že ji zanedlouho i já na vlastní oči spatřím, jenže zlý nepřejícný Osud polní cestu přehradil elektrickým ohradníkem s vystražnou žlutou cedulkou, že prý se v tom blízkém stádu mezi kravkami pase i býk!

Poněvadž si myslím, že bych před ním po operaci kolena asi nestačil uprchnout, musel jsem se s lítostí v srdéčku vrátit zpět na okraj Salaše a do sousední dědiny ležící pod kopcem a se jménem Bohuslavice sestoupit po dosti frekventované silnici.

 

V našem zlínském okrese se nacházejí hned dvě obce s tímto názvem. Ty první leží poblíž nechvalně známého muničního skladu u Vlachovic-Vrbětic, zástavba druhých Bohuslavic (těch u Zlína) se rozprostírá po obou stranách potoka Březnice asi 8 km od centra krajského města a dnes je obývá okolo osmi stovek obyvatel.

První zmínka o obci se v análech vyskytuje roku 1362 a počínaje začátkem následného století spadala až do roku 1945 pod malenovické panství, jehož majitelé se často střídali. Malenovičtí páni nebyli k poddaným žijícím v dědině Bohuslavice a zásobující je masem a mlékem z chovu dobytka příliš vstřícní, neboť zde nikdy nenechali postavit žádný kostelík natož kapličku. Jedinou sakrální památkou tak byl až do nedávna kamenný barokní kříž.

Místní věřící si samozřejmě zbudování nějaké větší stavby moc přáli, ale v období první republiky se k realizaci nedostávalo financí a nástup nového režimu po druhé světové válce zapříčinil, že byly všechny sny nadlouho uloženy k ledu.

 

Ano – socialismus výstavbě nových kostelů a kaplí rozhodně nepřál, což dokládá např. kostel v Lačnově zasvěcený Panně Marii Královně nebe i země. Byl sice zbudován po krátkém uvolněném období roku 1968, ale nesměl být vysvěcen a mohl se využívat jen jako místo pro poslední rozloučení se zesnulými. Jako oficiální kostel začal fungovat až od roku 1991, kdy byl slavnostně vysvěcen.

 

Období po „sametu“ samozřejmě vše změnilo a rovněž na Valašsku a Zlínsku začaly růst drobnější sakrální novostavby jako houby po dešti. Z těch nejnovějších bych rád připomněl velmi zajímavé objekty jakými jsou kaple sv.Antonína Paduánského na Skalce u Fryštáku či kašavská kaple Panny Marie Královny na Vinohrádku.

Pokud se vydáme po spirále času poněkud zpět, je nutno se zmínit rovněž o moderním sazovickém kostelíku sv.Václava (realizovaném roku 2017), kapli sv.Vojtěcha v Doubravách (2011) a březůvské kapli sv.Anežky České, která nad obcí vznikla již roku 2002.

 

Jen o pouhý rok později byla dokončena reprezentativní sakrální stavba v samotném, leč dosti fádním středu Bohuslavic u Zlína, jež mu dodala novou působivou dominantu. Má sice velikost kostelíka, ale jedná se pouze o kapli nesoucí název Navštívení Panny Marie.

I když byl její základní kámen posvěcen už roku 1995 samotným papežem Janem Pavlem II, dlícím tehdy na návštěvě v Olomouci, stavět se začalo až o tři roky později.

Hrubou stavbu z monolitického betonu provedla firma Manag. Práce ale pokračovaly velmi pomalu, neboť při výstavbě věže stojící na 12 metrů hluboko zapuštěných pilotech, nastalo složité zakládání založené na principu posuvného bednění. Hlavní část financí na stavbu kaple pocházela od obce Bohuslavice a příspěvků místních, zbytek od farnosti Březnice.

Po dokončení hrubé stavby nastala nechtěná pauza. Chyběly peníze, smlouva s firmou Manag byla zrušena a její místo zaujala ratibořická firma Jelínek, která provedla podstatnou část dokončovacích prací. Nesmírné množství odpracovaných hodin na interiéru ale odvedli i místní řemeslníci a občané. Hotovou kapli pak v říjnu 2003 slavnostně vysvětil biskup Josef Hrdlička.

 

Dnes jsem zde mohl obdivovat ukázku zajímavé novodobé architektury, která byla vybírána ze čtyř návrhů, přičemž nakonec zvítězil projekt Ing.arch.Jany Puškáčové.

Věž kaple symbolicky znázorňuje ruce sepjaté k modlitbě a visí v ní dva zvony. Sv.Lukáš dosahuje váhy jen půl metráku, ale sv.Josef váží 245 kg. Oba byly odlity halenkovickým mistrem zvonařem Josefem Tkadlecem.

Nejzajímavějším prvkem interiéru je unikátní křížová cesta, kde jsou jednotlivá zastavení a utrpení Krista vyjádřena malbami květin. Stejně jako u křížové cesty, je i autorkou oltářních obrazů – Navštívení Panny Marie a Křest Krista – akademická malířka Ludmila Jandová z Oseku u Litomyšle.

 

Jediné, co mne zamrzelo, bylo, že vstupní dveře do kaple nebyly prosklené a tudíž se do interiéru dalo nahlédnout jen bočními okénky. Jenže díky odpolednímu osvětlení se tam všelijak lámaly a křížily paprsky, takže to na pokoukání (natož na focení) rozhodně něbylo!

No nic, stejně už mne tlačil čas, takže poslední pohled na kapli… a při cestě na blízkou zastávku, z níž mne za chvilku domů odveze autobus, ještě na budovu obecního úřadu. Za ním se skrývá mnohem hezčí objekt hospůdky, jenže na tomhle místním „Útulku mudrců“ bohužel visí cedule, že je na prodej...