Z Držkové údolím Dřevnice na ranč s koňmi

Po letošních poněkud zvláštních Velikonocích není následující neděli po té "bílé hrůze" v centru města Zlína naštěstí už ani stopy - my se ale přesto vydáváme na výlet do Hostýnských vrchů, abychom si sněhu naopak letos ještě naposledy užili. Dneska jedeme ve třech - přidala se k nám dcera Katka. Už při průjezdu obcemi nahoře za Lukovem vidíme, že jsme přípravu procházky maličko podcenili - bílé nadílky je v okolních horách ještě dost a dost ... Vystupujeme v Držkové. Já se napřed vracím kousek zpět na okraj dědiny, kde návštěvníky vítá cedule se znakem obce - Valach třímající v ruce valašský tomahawk kupodivu nesedí na beranovi, ale nese ho statný jelen. Pak ještě vyfotit info ceduli Muzea valašského "porculánu" a už se vracím zpět za "holkami". Jsou zababušené do teplých zimních doplňků, vypadají jak dva těžkooděnci a protože je venku okolo nás zima jak sviňa, tož nezbývá, než se zahřát rychlou chůzí. Velím proto : "Plnou parou vpřed" a vyrážíme mezi posledními domky po červené značce proti toku říčky Dřevnice do údolí ráztoky.

Míjíme skalnaté hrdlo Ráztoky s rekreačními objekty i staveními starousedlíků s ovečkami a pokračujeme dál těsným údolím až do místa zvané Hutě. Jak název napovídá, opravdu tu kdysi stály hutě - sklárny - ve kterých ale kupodivu pracovali především Němci. Sklárny neměly dlouhého trvání, neboť dopravovat sem drahý sklářský písek se neoplatilo a tak po 15 letech provozu zanikly a jako připomínka germánským dělníkům se zachoval název místa "V německém". Dnes tu nalezneme jakési rekreační objekty, z nichž ten mladší nese všechny znaky hrozného slohu zvaného socialistický realismus - tož v takovémto baráku bych jako rekreant nebýval snad ani zadarmo! Tady se oddělujeme od hlavní silničky vedoucí až do Rusavy a odbočujeme na naštěstí prohrnutou, ale zledovatělou silničku vpravo, která vede proti hornímu toku Dřevnice - tady je Dřevnice ale už jenom potokem. Větší část širší údolní nivy pokrývají louky a Pastviny,na místě zvaném Košařiska - (které je ještě kus před námi ) - se nacházelo "centrum" držkovských pastevců se salašemi a kolibami. Dřívější panstva našla díky valašským přistěhovalcům využití pro chudé horské půdy, na nichž se nedalo téměř nic vypěstovat - nezalesněné holiny, mýtiny a louky na temenech a stráních kopců se změnily na velké Pastviny, které se zasloužily o malebný ráz KRAJINY nejen v okolí Držkové. Podobně to dnes vypadá i např. u Hošťálkové a Rajnochovic. Pokračujeme vzhůru údolím, odkud se k nám nese řev jakéhosi lesního mechanismu. Přicházíme blíž a vidíme, že tu jakýsi chlap rovná za pomoci lesnického "traktoru" lakatoše klády. No to je sice moc pěkné, ale dneska je přece neděle a nejenom my lidé, ale také lesní zvířátka máme nárok na nedělní klid ! Kéž ti brzo dojde nafta, ty křesťanský ignorante !!!

Nalevo za zamrzlým rybníčkem s půlvěncem chatek vidím z lesa vystupovat zasněžené obrysy skály, kterou jsem před 14 dny zahlédl přes Zoom svého objektivu ze svahů Holíkovy rezervace. Informuji Janu a Katku, že to jdu prozkoumat a pošlu je dál po cestě s tím, že je za chvilku doženu. K neznámé skále je to sice podle mapy jen slabých 300 m, ale za poslední chatou se bořím do sněhu až po kolena a tato objevná cesta se mění v novodobý horor !!! Když začnu přemýšlet, jestli se nemám raději vrátit, jsem už skoro pod skalou a tak to už nemá cenu. Čeká mne ale ještě 100 m nahoru hlubokým sněhem k pásu balvanů a několika skalkám, Vysokých jen 5 m, které jsou bohužel ale tak zasněžené, že jim ani není vidět jejich ošklivá líc. Z posledních sil ještě křtím toto nevzhledné souskalí na "Dřevnickou skalku" a pak klesám do sněhu a lapám po dechu. Až v uších slyším hlasitý tlukot svého srdce a důrazné upozornění, že už toho má tak akorát dost a že jestli ještě jednou udělám takovou blbost, tak nezbývá, než abychom se spolu rozloučili ... No a co, když chce být moje aorta bezprizorní, ať si jde, kam chce - já od ní žádná ultimáta poslouchat nebudu. Ach jo, zase tu máme na nějakou dobu tichou domácnost ...

Zpáteční cesta už je o něco lepší : směrem z kopce dolů se půl metrovým sněhem brodí daleko líp a po téj zafúkanéj cestě zpátky také nelezu, ale raději skáču přes potok a lezu do protějšího svahu, kde vede prohrnutá (!) cesta, znovu procházím kolem toho werkoholika na traktoru a zvýšenou rychlostí mířím za děvčaty, neboť klokan má zpoždění. Cestou potkávám hezké i škaredé chaty pod lesem na louce vlevo, vousatého chlapíka na projížďce s kočárkem a dvěma psy. Ten menší a vzteklejší z nich je silně nervově narušen a rád bych mu proto doporučil návštěvu u cvokaře. Pak už v dáli vidím děvčata, já ale ještě odskok vlevo do svahu vyfotit starou dřevěvici s modrými okny ! Cérky mňa vítajů, jak kdyby zme sa půl dňa neviděli a dávajů ně pojest štrůdlu a napit ... díky tom sa to "cosi" v mojéj hrudi zas odpučí a začne pumpovat zas tak jak za mlada ...

Za ohybem silničky míjíme místo zvané Košařiska. Stojí tu moc pěkná stará dřevěná pasekářská usedlost i s příslušenstvím a malým rybníčkem s vrbičkami. Tady se určitě ještě někdy podíváme - rádi bychom to tu totiž viděli nejen za jiného ročního období, ale také za osvětlení, neboť zatím nám slunko moc nepřeje. Tady nás čeká razantní změna trasy postupu. Vytahuju mapu a studuju nejkratší cestu vpravo nahoru na hřeben, kde se má nacházet farma s koníky ... a přitom si všimnu, že i okolní názvy míst a kopců zůstaly navždy připomínkou původního rumunského jazyka mých předků ... Mapa se hemží názvy jako "Grúň", "Ráztoka", "Solisko", "Kotáry"... a najdeme tu také mnohé jiné. Protože nejkratší cesta ke koňom vede strání přímo vzhůru, vyrážíme bez zbytečných okolků vpřed, ať si to cérky takéj užijů jak já předtým ... Ale protože jsem ve skrytu duše gentleman, tož jim aspoň prošlapávám do kopce stopu, pořizuji fotodokumentaci jejich pádů do sněhu a snažím se neslyšet radostné pochvalné výkřiky, mířící na moji hlavu. No - netrvá to ani tak dlouho a stojíme na louce s el.ohradníkem a po zasněžené cestě vycházíme na horizont. A přímo proti nám vystupuje z mraků slunce, které dneska zaspalo a teď nám trochu provinile svítí do očí a do objektivů našich fotoaparátů, kterými se snažíme zachytit stádo krásných koní na zasněžené pláni. Koně se nenechají prosit, přicházejí až k ohradníku. Dcera Katka je od malička do koní blázen a tak si je radostně hladí, já to po chvilce taky zkouším, ale toho magora, co od bujnosti ohryzává betonový sloupek - tož na teho nešáhnu ani náhodou ! Když už toho mají koně i naše foťáky dost, procházíme silničkou mezi hospodářským dvorem dolů k cestě. Na dvoře vidíme jakýsi nápis o bizonovi - vlevo v boudě se cosi ohromného chlupatého na zemi opravdu hýbe, ale než to stačím prozkoumat, vyřítí se proti nám dva psi. Naštěstí nejsou tito hlídači ranče dosud zkaženi žádnými městskými radovánkami a na hvízdnutí majitele se vrací poslušně zpět. Loučíme se s farmou a scházíme k hlavní silnici, klesající od rozcestí u tabulí do Držkové.

Na chvilku si sedáme k odpočinku na autobusové zastávce. Já vytahuju mapu a protože se sluníčko snaží dohnat svůj dopolední výpadek, rozhodujeme se ještě pro přechod vrcholovou loukou okolo Horního Lázku zpět do Ráztoky a ke spodní zastávce busu. Na mapě nacházím zkratku, což je silnička se zákazem vjezdu, stoupající přes les do chatové kolonie a pak už pokračujeme po zelené značce. Jana dohání focení a tak trochu zaostává a dcera se mne ptá, jaký má můj fotoaparát Zoom. Protože by ji přesná numera asi nic neřekly, vysvětlím jí to po lopatě : "Katko, můj foťák má takové přiblížení, že kdybych ti ho teď narval do krku, to si vyfotím tvoju tasemnicu !!"

Když jsme pod vrcholem stoupání, dává mne dcera hádanku : "Tati ... a to víš, proč Pán Bůh stvořil Evu ?"

"???"

" No přeca aby měl s kým zpívat Vašek !!!"

Dohání nás manželka, Katka se přidává k ní a já podnikám ještě krátký odskok k nové pasece pod Zadními skálami. Je to sice kousek, ale než se tam člověk dobrodí ... a to jsem to tady před dvěma nedělami fotil bez sněhu ! S pozdravem - "Ahoj skaly !" - se s nádherně zasněženými útvary neživé přírody loučím, zkratkou svahem mezi stromy předbíhám moje ženské a společně už pokračujeme dolů loukou na silničku, kde jsme ráno procházku začínali a po ní na zastávku a busem do Zlína. Ještě se stavujeme na dobrý oběd v restauraci U Máců a pak už se unavení, ale spokojeni rozcházíme do svých domovů ...