Z Jedovnice k Rudickému propadání, Kolíbkám a lomu Seč - 2.část

Cestopisy

Fotografie (67) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (67 fotografií)

nad Kolíbkami

Rudický větrný mlýn

Vstoupit do fotogalerie (67 fotografií)

V tom šíleném sparnu bych raději někam na plovárnu, namísto toho jsem ale od amfiteátru Kolíbek stoupal lučinou nahoru do Rudic. Pot ze mne jen lil, naštěstí se pod dědinou našel remízek s chladivým stínem. Chvilka odpočinku posléze vyjasnila mozek zahalený více jak pětatřicetistupňovým tropickým oparem a jakmile se opět rozjel na plný výkon, já si - horko nehorko - k tomuto výletu blahořečil.

Ono totiž nestačí mít jej jen dobře naplánovaný, záleží také na tom, kam a kudy se vydáte. Přiznám se, že i když jsem si před odjezdem do Krasu na mapách vše pečlivě prostudoval a do plánku trasy si zakreslil (jak na šňůrku korálky) jedno „atraktivní“ místo za druhým, o to víc jsem v reálu chrochtal blahem.

Ani jedno nezklamalo a navíc jsem si připadal, jako kdybych se projídal nabídkou menu ve špičkové restauraci. Chutným předkrmem bylo zastavení u Jedovnických rybníků a Hugovy hutě a hlavním chodem se stala návštěva Rudického propadání a skal Kolíbek. Nahoře v Rudicích na mne ale čekala ještě kávička s koňakem a na závěr pak dortík, ozdobený i tou příslovečnou třešínkou.

K tomu všemu bylo nutno z obce ještě nějaký ten metr popojít, nicméně se žádná nuda nekonala, neboť jsem v jejím středu minul zajímavý větrný mlýn a hned za humny se mé zraky mohly pokochat siluetou nové moderní kaple.

Nestojí tu dlouho, teprve od roku 2002, ale stala se chloubou místních obyvatel, neboť ti si na ni museli počkat celých dlouhých třicet let!

Rudice totiž kromě kapličky sv.Antonína nikdy větší sakrální stavbu neměli a na mše svaté museli chodit až do vzdálené Jedovnice. Jedovnický farář František Vavříček sice plány o výstavbu nové rudické kaple všemožně podpořil, jenže to v sedmdesátých letech minulého století nestačilo. Že se v té době podařilo vystavět moderní kostel v Senetářově, rovnalo se spíše zázraku a rudičtí si bohužel museli počkat až do „sametu.“

V červnu 1990 bylo spolu se základním kamenem posvěceno místo, kde bude nová kaple stát a první slavnostní mše svatá v hotovém interiéru, celebrovaná samotným Mons.Jiřím Mikuláškem - generálním vikářem brněnské diecéze, se konala v měsíci září. (Bohužel ale až o dvanáct let později.)

Při ní si nejspíš všichni mohli krky ukroutit při pohledu na zajímavé prvky útulného interiéru, neboť ty byly na rozdíl od zděného zevnějšku převážně dřevěné. Otevřený krov byl vytvořen křížením dvou sedlových střech a uvnitř kaple jej podpíraly čtyři modřínové kmeny. Ze dřeva byly zrobeny i lavice, oltářní stůl a kříž – dílo výtvarníka Patrika Vlčka. Kromě něj už je jedinou ozdobou kaple pouze novogotická socha sv.Barbory, patronky horníků a speleologů, jíž byla tato moderní sakrální stavba zasvěcena.

Výstavba kaple přišla zhruba na čtyři milióny korun a realizována byla dle návrhu brněnské inženýrky a architektky Petry Vorlíčkové. Jak už jsem nakousl - „obal“ (tedy exteriér) je zděný a bylo na něj použito místního vápence v kombinaci s cihlou. Dřevěný interiér kaple je zakryt střechou pokrytou šedou břidlicí. Ta se stala i krytinou věže zvonice, v níž visí zvon Jan Pavel II., vážící rovných 100 kilogramů.

Kaple sv.Barbory kromě mší svatých slouží jako obřadní síň obce, konají se zde adventní koncerty a jiné akce.

Jen ten rudický hřbitov u kaple nenajdeme. On je totiž stejně jako náš zlínský hřbitovem lesním a ukrývá se až pod korunami stromů několik set metrů vzdáleného hvozdu.

Od svaté Barbory k němu směřuje asfaltová silnička, která je lemována březovou alejí. Při pohledu na ni jsem - jako projev úcty - téměř až k zemi sklopil svůj pomyslný valašský plpák (klobouk), neboť tak krásné stromořadí se hned tak jinde nevidí...

Oku zalahodil pohled na bělostné kmeny stromů, ale i na okolní zelená pole (tady se naštěstí řepka nepěstuje!), z nichž po obou stranách hned u cesty vykukovaly nespočetné červené květy vlčích máků.

Obrázek jak z pohádky, ale ta se zde žádná nefilmovala. Zato si nádherné rudické aleje povšimli tvůrci seriálu Labyrint (v němž hráli herci Jiří Langmajer, Miroslav Donutil, Stanislav Majer a Zuzana Kanócz) a natočili v ní jednu klíčovou scénu. Kulisy nedalekého „barevného“ lomu Seč pak posloužily jako místo, kde byla nalezena oběť.

Za koncem aleje silnička vběhla do lesa a dovedla mne až ke vstupu na místní žalov. Dál už pokračovala jen cesta lesní. Následná křižovatka lesních komunikací mne trochu zmátla, neboť na sever k mému hlavnímu cíli žádná nevedla. Po chvilce zmatkování byla přes houštiny zvolena navigace jen podle nosu. A když se po chvilce chůze přede mnou po zemi přeplazil slepýš, rozum se od leknutí zbystřil tak, že jsem dokonce o kousek dál našel jakousi pěšinu.

Ještě pár metrů a najednou se hvozd otevřel...

A já si při pohledu na tu ohromnou kráterovou jámu, na jejímž okraji jsem stanul, připadal, jako bych se mávnutím kouzelného proutku ocitl až na dalekém americkém západě anebo přinejmenším v jiné dimenzi!

Člověku, znalému podoby našich ostatních lomů, totiž najednou hlava nebere, jak zde může být všechno tak krásně barevné. Informace na netu o tom, že se zde až do roku 1993 intenzivně těžily keramické písky, totiž nenavodí správnou představu. Však ona za všechnu tu barevnost „může“ pestrá geologická minulost - v lomu totiž byly odkryty sedimenty jurského až spodnokřídového stáří. Jsou označovány rudickými vrstvami a dosahují až sedmdesátimetrové mocnosti souvrství, v němž se střídají kaolinické jíly, sprašové hlíny, kaolinické křemenné písky s rohovcovým materálem a červenohnědé železité písky a pískovce.

Díky úžasnému spektru barev – od bílé přes žlutou, okrovou, červenou až do fialové (a místy i barevné pásy, metalízy) - se oko návštěvníka při pohledu na tu nádheru jen tak nevzpamatuje a uklidnit se může jen okolní zelení. Ta tvoří pozadí nejen celému obvodu dvoupatrové lomové jámy, jejíž vyšší patro má rozměry 350 x 200 x 50 metrů a to nejatraktivnější spodní je dlouhé 200, široké 100 a hluboké 30 metrů.

Zeleň v podobě mladých štíhlých modřínů vyrůstá i ze dna a jehličnany natahují své koruny k nebesům i ze stěn. Ozdobou kráteru jsou pak i ta dvě rozsáhlá mělká jezírka s vodou promíchanou kaolínem a tudíž poněkud kalnou.

I když se jedná o bývalou pískovnu, povrchová krusta byla kupodivu pevná a moje nožky snadno unesla. Ani nebylo třeba se hned od zvědavosti řítit dolů na dno: nad horním okrajem totiž vedl okolo celého lomu pevný chodník (využívaný i četnými Geologickými exkurzemi) a do jeho nejspodnější části mezi obě jezírka vedla z protější strany snadno přístupná cesta.

A já si to všechno kol dokola poctivě obešel, a když jsem se po hóóódně dlouhém časovém úseku s lomem Seč definitivně loučil, musel jsem si v duchu přiznat, že jsem něco tak pohádkově krásného vůbec nečekal a všem zájemcům mohu jeho návštěvu jen a jen doporučit!

Od menšího parkoviště před lomem jsem zamířil okolo kaple nazpět do Rudic. Jak jsem podle výhledu na obec a její okolí zjistil, vypíná se na poměrně vysoké náhorní planině a její poloha se dá označit za velmi malebnou. V minulosti proslula těžbou železných rud, které byly ze zemských hlubin dobývány už ve třináctém století.

Dnes se její upravené centrum může pochlubit zachovaným větrným mlýnem s muzeem a blízkým parčíkem s odpočinkovými lavičkami.

Ve stínu stromů jsou umístěny exponáty Geoparku, které byly sesbírány na Drahanské vrchovině a v Moravském krasu. Zajímavé balvany jsou opatřeny cedulkami, takže si na své přijde nejenom odborník, ale i každý laik, který umí aspoň trochu číst.

Na hlavním informačním panelu jsem se nejprve seznámil s geologickou mapou oblasti a popisem hornin v ní se vyskytujících. Pak už zamířeno k jednotlivým vzorkům a tu docela překvapil fakt, že není vápenec jako vápenec. I on se totiž dělí na vícero druhů...

Pro návrat na jedovnický rynek jsem opět využil trasu Naučné stezky, která ale není v terénu značena. No problém – stačilo z Rudic znovu sestoupit k rozcestí nad Kolíbkami, krátce se vyšphat vzhůru travnatým úvozem, a poté už po pohodlné vrstevnicové polní cestě zamířit k cíli.

(Problémem se ukázala být okolní krajina, tolikrát obdivovaná hledáčkem fotoaparátu, že mi na oběd v restauraci na náměstí prostě absolutně nezbyl čas!)

Přibližně v polovině vzdálenosti mezi Jedovnicí a Rudicemi jsem narazil na informační ceduli, která mne upozornila na výskyt Klímových závrtů. Co jsou tyhle prohlubně vyskytující se v krasovém terénu zač, a že se pod nimi nacházejí vstupy do jeskyní, ví dnes už každé školou povinné dítě.

Klímovy závrty jsou tři. Dvě hluboké nálevkovité jámy skrývající se ve vedlejším remízku jsem si poctivě oblezl, ale návštěvu toho posledního, který se nachází v otevřeném terénu rudické plošiny nad nimi, jsem už vynechal.

Že jsou závrty chráněnými přírodními útvary, je tedy širší veřejnosti dostatečně známo.

Jak jsem ale doma zjistil na netu – zřejmě to dosud nevěděla jistá nejmenovaná firma, která ten ležící na poli zavezla odpadem zeminy a stavební suti. Dříve než došlo k vyřešení situace a určení výše pokuty, firma zkrachovala. Naštěstí ale od problému zbaběle neutekla a za pomoci bagru a náklaďáků odpad zase hezky odvezla a vše uvedla téměř do původního stavu.

(A potom, že prý už se v dnešní době nedějí žádné zázraky!)

Dalším dnešním divem bylo i to, že mi kvůli fotografování nepláchnul spoj do Vyškova a já na něj na rozpáleném rynku městyse čekal ještě dlouhých pět minut.

Jenže hned po výjezdu z Jedovnice přišel šok: autobus se rozjel směrem k Macoše a já se lekl, zda mi řidič při koupi lístku rozuměl, neboť jsem zrovna dumlal v hubě hašlerku.

Vjeli jsme do Vilémovic, já už se v duchu smířil s tím, že za Honzou dorazím mnohem později, ale tu se bus najednou na spodní zastávce otočil a zamířil nahoru na kopec do Senetářova.

Zde jsem musel spolu s jednou upovídanou inteligentní babčou vystoupit a dvacet minut vyčkat autobusu další linky, která pojede až do Vyškova. Namířeno tam měla i moje spolučekatelka a hodně nahlas se rozčilovala, že musí domů přes půl okresu. Pak se odbelhala do interiéru kryté zastávky - do něhož naplno pražilo polední slunce - na lavičku a lákala mne, ať přisednu, že si popovídáme.

V té chvíli jsem musel nebohou stařenku asi hodně zklamat, neboť jsem se slušně omluvil a zamířil raději do stínu stromů u blízké hasičské vodní nádrže.

To tak! Sice si též nesmírně rád pokvokám - ale péct se přitom skoro půl hodiny na slunci a nechytnout přitom úpal - tak to dokáže snad jen ta bývalá paní učitelka, zakalená celoživotním bojem o navýšení IQ svých malých posluchačů!

Další úsek cesty do Vyškova už proběhl v pohodě. O něco později jsem zazvonil u vchodu sídlištního domu XYZ... a když mi bylo shora otevřeno, vyběhla fenečka Ajda i přes zákaz páníčka až na schodiště, aby mne přivítala.

Jak už jsem se letmo zmínil v úvodu první části – příjemná přátelská zábava (i spolu s konzumací pochutin a jiskrného rudého vínečka), pak u Honzy probíhala až do chvíle, kdy jsem se musel rozloučit a odkráčel k mému poslednímu večernímu spoji k domovu.

A stala se důstojným zakončením celého toho nádherného dne, na který člověk – pokud ho jednou neskolí „Alzhajmr“- bude rád vzpomínat až do smrti...

Poslední aktualizace: 11.9.2019

Z Jedovnice k Rudickému propadání, Kolíbkám a lomu Seč - 2.část na mapě